Proč mnozí tuzemští vlastníci zdejších podniků převádějí jejich vlastnictví do ciziny? Každého samozřejmě hned napadne, že hlavní motivací jsou nižší daně. Pravda, umné vyhledávání skulin v mezinárodním daňovém právu dovede vykouzlit výrazné snížení celkové daňové povinnosti, ukryté třeba pod kulinárními názvy typu „double irish dutch sandwich“ (jedna nizozemská firma mezi dvěma irskými), ale k tomu sahají opravdu velké nadnárodní korporace s bohatou zásobou práv duševního vlastnictví. Naši byznysmeni sice na daních také rádi ušetří, ale provozování takhle složitých struktur něco stojí a musíte na to mít potřebné obraty a také nějaké logické zdůvodnění.
Na rozdíl od minulosti totiž našim berním úředníkům, kteří rozkrývají optimalizační grify s transferovými cenami, v posledních letech narostla křídla, když získali krytí z nejvyšších míst. Nejde jen o větší nasazení, s nímž se šťourají v účetnictví, ale také o schopnost klást nepříjemné otázky ohledně zahraničních faktur nepodložených přesvědčivým „plněním“. Obojí hodně stouplo. Když k tomu připočtete horní sazbu deset let nepodmíněně za trestný čin krácení daně „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle § 240, odstavec 3 písmeno b), nevypadají hry s transferovými cenami už tak přitažlivě.
Útěk do Uher a Hongkongu. České firmy přesouvají sídla do zahraničí
Legitimní důvody, proč si Češi zakládají vlastnické struktury končící v cizině, samozřejmě nadále existují. Když máte třeba v Estonsku daňový režim, který už v roce 2000 zavedl nulové zdanění nerozděleného zisku, asi to představuje atraktivnější prostředí pro akumulaci kapitálu prostřednictvím reinvestovaného zisku v rychle rostoucí Hrmě - s tím se nedá polemizovat.
Spousta jurisdikcí ale hlavně nabízí právní jistotu, že co se dohodne, to platí, a kupříkladu spory mezi akcionáři dovedou řešit předvídatelným způsobem, a hlavně rychle. Člověk by čekal, že pokusy o nepřátelské převzetí nebo vyřízení konkurenta prostřednictvím zmanipulovaných insolvenčních návrhů jsou „formát“, který musel vyjít z módy nejpozději na přelomu tisíciletí. Nestalo se, a tak kupříkladu bilaterální dohody o podpoře a ochraně investic představují určitou pojistku, že se domůžete náhrady - čistě pro případ, že by se u nás „něco zvrhlo“.
Popravdě řečeno, když má firemní impérium nejbohatšího Čecha domicil v Nizozemsku a tisková mluvčí to zdůvodňuje „stabilitou, bezpečností a předvídatelností právního prostředí“, říká se tím zároveň, že české prostředí tyhle atributy tak úplně nemá. Jasně, já vím, že Holanďané vymysleli celý koncept kapitálového trhu a před čtyřmi sty lety udělali první primární emisi akcií v dějinách, takže mají v tomto ohledu „trochu“ náskok. Jenomže kvalita institucí jako bariéra růstu v Česku je něco, o čem se také mluví už nějakých dvacet let.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
Rok osmičkový
Finské mzdové náklady dokazují, že co umí růst, dovede padat. A bolí to
Českým národním zájmem je nestát jenom u montážního pásu
Brexit na konci začátku
Vratné lahve
