Proč Češi převádějí vlastnictví svých tuzemských podniků do zahraničí? Nižší daně zdaleka nejsou jediným důvodem.
Proč mnozí tuzemští vlastníci zdejších podniků převádějí jejich vlastnictví do ciziny? Každého samozřejmě hned napadne, že hlavní motivací jsou nižší daně. Pravda, umné vyhledávání skulin v mezinárodním daňovém právu dovede vykouzlit výrazné snížení celkové daňové povinnosti, ukryté třeba pod kulinárními názvy typu „double irish dutch sandwich“ (jedna nizozemská firma mezi dvěma irskými), ale k tomu sahají opravdu velké nadnárodní korporace s bohatou zásobou práv duševního vlastnictví. Naši byznysmeni sice na daních také rádi ušetří, ale provozování takhle složitých struktur něco stojí a musíte na to mít potřebné obraty a také nějaké logické zdůvodnění.
Na rozdíl od minulosti totiž našim berním úředníkům, kteří rozkrývají optimalizační grify s transferovými cenami, v posledních letech narostla křídla, když získali krytí z nejvyšších míst. Nejde jen o větší nasazení, s nímž se šťourají v účetnictví, ale také o schopnost klást nepříjemné otázky ohledně zahraničních faktur nepodložených přesvědčivým „plněním“. Obojí hodně stouplo. Když k tomu připočtete horní sazbu deset let nepodmíněně za trestný čin krácení daně „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle § 240, odstavec 3 písmeno b), nevypadají hry s transferovými cenami už tak přitažlivě.
Útěk do Uher a Hongkongu. České firmy přesouvají sídla do zahraničí
Legitimní důvody, proč si Češi zakládají vlastnické struktury končící v cizině, samozřejmě nadále existují. Když máte třeba v Estonsku daňový režim, který už v roce 2000 zavedl nulové zdanění nerozděleného zisku, asi to představuje atraktivnější prostředí pro akumulaci kapitálu prostřednictvím reinvestovaného zisku v rychle rostoucí Hrmě - s tím se nedá polemizovat.
Spousta jurisdikcí ale hlavně nabízí právní jistotu, že co se dohodne, to platí, a kupříkladu spory mezi akcionáři dovedou řešit předvídatelným způsobem, a hlavně rychle. Člověk by čekal, že pokusy o nepřátelské převzetí nebo vyřízení konkurenta prostřednictvím zmanipulovaných insolvenčních návrhů jsou „formát“, který musel vyjít z módy nejpozději na přelomu tisíciletí. Nestalo se, a tak kupříkladu bilaterální dohody o podpoře a ochraně investic představují určitou pojistku, že se domůžete náhrady - čistě pro případ, že by se u nás „něco zvrhlo“.
Popravdě řečeno, když má firemní impérium nejbohatšího Čecha domicil v Nizozemsku a tisková mluvčí to zdůvodňuje „stabilitou, bezpečností a předvídatelností právního prostředí“, říká se tím zároveň, že české prostředí tyhle atributy tak úplně nemá. Jasně, já vím, že Holanďané vymysleli celý koncept kapitálového trhu a před čtyřmi sty lety udělali první primární emisi akcií v dějinách, takže mají v tomto ohledu „trochu“ náskok. Jenomže kvalita institucí jako bariéra růstu v Česku je něco, o čem se také mluví už nějakých dvacet let.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
Rok osmičkový
Finské mzdové náklady dokazují, že co umí růst, dovede padat. A bolí to
Českým národním zájmem je nestát jenom u montážního pásu
Brexit na konci začátku
Vratné lahve
