Hutnictví
Pokud nedojde k zásadní restrukturalizaci hutnictví, nemá tento obor v evropské konkurenci šanci na přežití. Vláda dostala na stůl plán, jak udělat z ohroženého odvětví tahouna regionální ekonomiky a efektivního exportéra. Jenže cena restrukturalizace jde do desítek miliard.
Hutní kapacity v ČR jsou schopny vyrábět zhruba deset milionů tun. Vyrábí ale něco kolem šesti. Přizpůsobení rozměrů našich firem skutečným potřebám znamená ztrátu místa nejméně pro dvacet tisíc lidí přímo v hutích a ztrátu obživy pro další desítky tisíc lidí. Rozsah problému lze dokumentovat například na Třineckých železárnách (TŽ). Počet hutníků se v samotném Třinci snížil od roku 1990 z osmnácti tisíc lidí na dnešních necelých osm tisíc. Ovšem s výrobami mimo hlavní ocel ářský byznys zaměstnávají TŽ třináct tisíc pracovníků. Podle generálního ředitele Jiřího Ciencialy však včetně domácností hutníků i lidí z obslužných provozů firma živí sto tisíc lidí, tedy téměř polovinu okresu Frýdek-Místek.
Co dosud probíhalo poměrně plynule a bezbolestně, protože pracovní síly nabíral nově vznikající soukromý sektor drobného podnikání a své udělal i odchod lidí do důchodu, půjde nyní mnohem bolestněji. Není však jiné cesty.
Bez nezaměstnaných to nejde
„Buď hutnictví projde obtížnou a nákladnou restrukturalizací a stane se konkurenceschopným a ziskovým odvětvím, nebo postupně zahyne, tvrdí rektor Vysoké školy báňské Technické univerziky v Ostravě Václav Roubíček. VŠB TU byla autor em restrukturalizační studie, jejíž oponentura proběhla v uplynulých dnech a je základem pro rozhodování vlády. Roubíček dále říká: „Nějaké peníze to stát bude. Je třeba se rozhodnout, zda do toho peníze dáme a budeme hutnictví považovat z a nosný průmysl pro republiku i region, nebo nedáme a necháme ho pomalu umřít. K rozhodnutí by měla přispět naše studie. Stát by se měl, myslím, pro hutnictví rozhodnout, a ne jenom kvůli nostalgii, vycházející z toho, že v regionu se ocel vyrábí již 170 let.
Klíčovým problémem je především zvýšení produktivity práce. Ta je v českém hutnictví dvakrát až třikrát nižší než v konkurenčních firmách v Evropské unii. Roubíček sice tvrdí, že za část rozdílu může odlišná metodika, kdy v ČR počítá me mezi výrobní dělníky i pracovníky obslužných provozů, přesto je rozdíl v produktivitě neúnosně vysoký.
Cesta k jejímu zvýšení ovšem bude nepochybně spojena s propouštěním. Více oceli, než se vyrábí dnes, již v ČR nikdy nikdo nevyprodukuje. Doba, kdy bývalé Československo vyrábělo ročně 240 tanků, a spotřebovávalo proto dvojnásobek oce li, se již nevrátí.
Počet lidí v hutích neklesne až na třetinu, ale úbytek přesto bude velmi vysoký. Problém se násobí skutečností, že restrukturalizace přinese změny technologií, a tím zmizí tisíce míst zejména pro nekvalifikované síly, kterých je dnes v oc elárnách velké množství. To region bez pomoci státu nezvládne. Vědí to i v Bruselu a jsou připraveni pomoci stejně, jako pomáhali při restrukturalizaci v jiných zemích. Jenže potřebují jasný vládou schválený koncept a realizovatelný r egionální program. Ocelářské firmy již připravují vznik instituce, která by fungovala na základě solidarity zaměstnaných, kteří by na nezaměstnané kolegy přispívali 1,5 procentem z platu.
S tím vším nelze čekat, protože i v případě okamžitého zahájení restrukturalizačního programu lze dosáhnout plné konkurenceschopnosti podle odborníků v horizontu zhruba deseti let. V opačném případě hrozí krize podobná té, která probíhá n yní ve slovenských Košicích. Tam se sice připravuje vstup strategického investora, ten však má podle informací týdeníku EURO zájem pouze o finalizační provozy a chce vyrábět z ukrajinské oceli. To by znamenalo práci pouze pro šest tisíc lidí. Dnes zaměstnávají Východoslovenské železárny téměř tolik osob jako všechny tři severomoravské hutě dohromady.
Lidová tvořivost
Bohužel, do řešení budoucnosti hutí se nepouští jen odborníci. Iniciativa vzešla od skupin politiků prolínajících se napříč prakticky celým spektrem stran. Jejich hodně odvážná představa propojení hutí do jednoho celku prezentovaná šéfem severomoravských sociálních demokratů Jaromírem Kučou některé zahraniční investory vyděsila. Například IFC ze skupiny Světové banky vyjádřila po zveřejnění nepřesných informací velké znepokojení nad osudem jí financované minihutě v ostravské Nové huti.
Princip navrhovaný těmito zájmovými uskupeními spočíval v tom, že by stát mohl postupně uvolňovat své podíly v hutních i dalších severomoravských firmách, shromažďovat je do jedné instituce a jimi ručit na dlouhodobé úvěry, a do stat tak peníze na regionální projekty, na rozvoj infrastruktury.
Zatím bez fúzí
To však s restrukturalizací, která je již na spadnutí, nemá nic společného. Panuje přesvědčení, že v první fázi nelze uvažovat o majetkovém propojení hutí. Vítkovice a Nová huť jsou ve státních rukou - a podle dohod by měl významný podíl získat management - Třinecké železárny jsou soukromé, podíl 65 procent drží Moravia Steel.
Profesor Roubíček dokonce tvrdí že „majetkové propojení hutí bylo možné za minulého režimu a krátce po revoluci. Nyní nikoli, protože hutě jsou na nestejném stupni privatizace a jsou různě vlastněny. To by ale ještě tak nevadilo, ale jsou zde různí zahraniční investoři, kteří do hutí již investovali peníze a těžko by nyní souhlasili s tím, že by se spojovali s hůře investičně vybaveným podnikem.
Je však jasné, že bez majetkového propojení bude připravovaná kooperace velmi křehká. S tím částečně souhlasí i šéf Třineckých železáren Cienciala. Na přímou otázku odpovídá: „Jsem najatý manažer a hodnotit majetkové propojování mi nepřís luší, ale myslím, že i vláda se nevyhne tomuto problému a uloží příslušným ministrům, aby v souladu s hmotnou restrukturalizací hledali i řešení kapitálové. Mohou padnout i úkoly privatizovat Novou huť a Vítkovice a pak jejich vlastníci budou s našimi vlastníky hledat společnou řeč. Stále hrajme s otevřeným koncem.
Už to začalo
Každopádně na vyřešení majetkových vztahů hutě nečekají. Již na konci dubna podepsali šéfové tří severomoravských oceláren, které zajišťují téměř 95 procent české produkce oceli, dohodu směřující ve významnou výrobní kooperaci. „Dnes je obrovská příležit ost udělat to, co se nepovedlo za minulého režimu ani po revoluci, říká Cienciala. „Dohodli jsme se, že se na to pokusíme podívat bez ohledu na majetkové vztahy. Dnes majetkové vztahy nemůžeme řešit. Ale můžeme řešit výrobní a investiční kooperaci, aby byly kapacity co nejvíce využity.
Hutníci se rozhodli, že je pro ně výhodné rozumně řídit investiční aktivitu čili například zastavit investice směřující k duplicitním kapacitám, tedy tam, kde si české hutě navzájem konkurují. Jde přitom o dlouhodobý proces, protože určité pro gramy v jednotlivých závodech mají svou setrvačnost a nelze je přerušit s okamžitou platností. Přesto existující dohoda již předznamenává přesun výrob do nejefektivnějších provozů.
S tím je srozuměn i autor studie pro vládu profesor Roubíček. „Myslím, že je možné dosáhnout konsenzu a nekonkurovat si svými konečnými produkty, nedělat protisměrné investice, domluvit se, co kde a jak se bude dělat. Je třeba posoudit ži votnost agregátů v jednotlivých hutích a posoudit, zda je obnovovat a inovovat, totálně je změnit, nebo se soustředit na integrovaný způsob výroby oceli, to je základní restrukturalizační prvek. Hutě musí zvýšit využití svých agregátů nad osmdesát procent. Dnes se využití kapacit pohybuje mezi padesáti až šedesáti procen ty. To je v zájmu všech, protože jen tak lze dosáhnout konkurenceschopnosti. Na tom by se shodnout mohli i bez vzájemných kapitálových vazeb.
První výsledky dohody znamenají, že se zvýší především výroba v Třinci, a to až o 600 tisíc tun. „Máme konvertorovou ocelárnu schopnou vyrábět zhruba 2,5 milionu tun oceli a vyrábí okolo dvou milionů. Můžeme tedy svým partnerům nabíd nout využití velmi efektivní kapacity a pomůžeme nám i jim, říká Cienciala. S tím souhlasí i profesor Roubíček. „Restrukturalizace přece znamená lepší využití efektivních kapacit a utlumení neefektivních, říká.
Spíš plochý než dlouhý
Samotná studie podle informací týdeníku EURO počítá se soustředěním výroby oceli do dvou až tří agregátů, jejichž využití by pak dosahovalo kýžených osmdesáti procent. Počítá také se zvýšením přidané hodnoty v konečných výrobcích a zejména se z výšením podílu plochých výrobků na celkové produkci na úkor výrobků dlouhých, což je obecný trend ve světě.
Tento směr však může být těžko realizovatelný, protože hlavním výrobcem ploché oceli v regionu jsou Východoslovenské železárny v Košicích a po očekávaném vstupu US Steel budou schopny díky investičnímu zázemí nabízet velmi konkurenceschopnou produkci. Tuto námitku připouští i profesor Roubíček. Podle něj je třeba situaci sledovat den po dni a reagovat na vývoj na trhu. Místo pro tuto strategii však na trhu Evropské unie stále ještě vidí.
Nedopočítané miliardy
Samozřejmě zásadní otázka, kolik to vše bude stát, padne jako první. Ke zveřejněným číslům hovořícím zhruba o šedesáti miliardách korun se však nikdo nehlásí. Profesor Roubíček se domnívá, že jde o přemrštěný odhad.
„Na to, z čeho financovat restrukturalizaci, nám musí dát určitou odpověď vláda. Je také rozhodujícím vlastníkem Vítkovic a Nové huti. Na vyčíslení potřeb se pracuje. V představách jednotlivých autorů se výše potřeb lišila o pět až deset miliard korun, reaguje generální ředitel Cienciala, „jeden do nákladů počítá jen nové investice, druhý i útlumy, třetí i náklady na řešení nezaměstnanosti a tak dále.
Každopádně na financování nebudou stačit vlastní zdroje hutí. Vysoké odpisy sice jsou významným zdrojem pro restrukturalizační investice, ale zdaleka nestačí. Na zisk nyní hutě dosahují jen velmi obtížně. Finančně konsolidované js ou, zdá se, pouze Třinecké železárny, které loni dosáhly zhruba půl miliardy hrubého zisku, letos si však sáhly na dno. Za první kvartál dosáhly jen šestnáctimilionového zisku. Proti Vítkovicím, které zvládly ve stejném období půlmiliardovou ztrátu, je t o však dobrý výsledek.
Cienciala si však nestěžuje. Připouští, že problémy firmě činí výpadky při výstavbě železničních koridorů. České dráhy, nebo spíše státní rozpočet nemá peníze, a tak odbytové plány doznávají podstatných změn. Hledá se však i prostor v zahraničí. Například v dodávkách tisíců tun kolejnic pro egyptské železnice, které stavějí trať směrem na Libyi i opačným směrem na Sinaj.
Účast státu na restrukturalizaci se z tohoto pohledu jeví jako nezbytná. Ve Velké Británii restrukturalizovala vláda British Steel ještě před privatizací a v Itálii stát odkupoval od hutí utlumované provozy. Italský model je velmi podobný i restrukturalizaci v uhelném hornictví. OKD se chystá vytvořit dceřiný podnik Útlum a ten prodat státu výměnou za zbytek státního podílu v ziskové části firmy. Tento pro stát málo výhodný obchod má jednu podstatnou výhodu. Umožní přežít a zachovat pracovní místa i v konkurenčním prostředí EU. Lze očekávat, že podobné procesy budou probíhat i v hutnických provozech na severu Moravy.
Pravdou je, že zdroje investic do modernizace výroby dnes omezuje již dokončený ekologický program, který přišel české hutnictví na dvanáct miliard korun. Na rozdíl od produktivity práce je úroveň ochrany životního prostředí v našich hutích na evro pské úrovni a české hutě plní normy EU. Ale stát v tom moc nepomohl. V Třinci investovali do ochrany životního prostředí čtyři miliardy korun, přičemž na slušnou část těchto investic slíbil přispět stát. Zatím však podnik nedostal nic a o zaplacení dlužných částek vyjednává. O efektu investic vypovídá skutečnost, že od roku 1990 klesly prachové emise v Třinci o 85 procent.
Investovalo se ale i do technologií. Na počátku devadesátých let byl podíl kontinuálně lité oceli na celkové produkci v ČR dvě procenta a nyní činí více než šedesát, v TŽ dokonce 90 procent. V zemích s vyspělým ocelářstvím však činí průměrně více než osmdesát procent.
Další investice jsou však bez pomoci státu těžko profinancovatelné. Úvěry již příliš čerpat nelze, neboť zadlužení podniků, zejména Nové huti, je již velmi vysoké.
Podle profesora Roubíčka vede k potřebným finančním zdrojům cesta přes určitou kombinaci státní pomoci a vstupu strategického partnera.
Každopádně na čekání není čas. Vláda musí rozhodnout, zda hutě chce, a v případě, že je chtít bude, musí se smířit s tím, že jí přibude starost se sháněním dalších miliard.
