Často se do hejlovských trablů dostanou masy lidí, ba i celá planeta
Svět chce být klamán. „Hejlové“ čili v originále phools jsou připraveni na oklování a moderní technologie jsou perfektním nástrojem, jak toho dosáhnout s mimořádnou účinností. Volný trh je také volný hon na hejly. A nobelisté Robert Shiller a George Akerlof o tom popsali celou knížku.
Minulý týden přinesl odhalení téměř čítankového případu korporátního lhaní o emisích naftových motorů v podání koncernu Volkswagen. Americké úřady teď popotahují firmu za něco, co zasvěcení věděli a většina ostatních motoristů aspoň tušila. Že uváděná spotřeba i emise jsou „laboratorní“ a v praxi naprosto nereálné. Tipoval bych, že VW v tomhle zřejmě nebude sám, a tak jediné, co mne na téhle potenciálně velmi drahé kauze, jejíž dozvuky se mohou promítnout skrze Škodu i do české ekonomiky, přijde doopravdy chucpe, je ta dlouhodobá reklamní kampaň na „clean diesels“. Když víte, že ve skutečnosti vaše vznětové motory zdaleka nejsou tak „čisté“, pak by zdrženlivost velela si to aspoň nedávat do reklamy.
Američané jsou zvyklí na přehánění, ale nemají rádi prokázané lhaní, takže trest bude nepochybně exemplární. Ostatně těm tolerantním z nich nevadilo ani tak, co dělal takový Bill Clinton se stážistkou Lewinskou v Oválné pracovně, ale všechny bez výjimky popudilo, že o tom lže, a ještě k tomu blbě.
ŠMiNKY PRo iNdiáNY
Shiller s Akerlofem jsou nadmíru povoláni k tomu, aby popisovali techniky, jak na hejly, značná část jejich akademického přínosu spočívá ostatně v tom, že propojení psychologie s ekonomií studují desítky let. Behaviorální ekonomie je krásná disciplína, která dovede osvětlit spoustu věcí, jež na první pohled vypadají naprosto obskurně, ale kdo se poučí, neprodělá. Na znalosti lidské psychologie se dá famózně vydělávat.
Mistrovské porozumění pro svoje klienty třeba předvedla jedna americká kosmetická firma, která dokázala s úspěchem prodávat šminky v Amazonii, když nastavila ceny pro místní obyvatelstvo přesně tak, aby to odpovídalo jejich plánovacímu horizontu, jenž je krátký. Dovedou vynaložit značné pracovní úsilí, ale pak musí přijít gratifikace v podobě žádaného zboží, na něž mohou dosáhnout.
Kdo jim nabízí něco za jejich plánovacím horizontem, nemá úspěch.
Netřeba mít pocit převahy. I lidé z kultur, kde se plánuje na léta, ba desetiletí, dělají v rozhodování o financích doslova trapné chyby a nechají se zlákat do rafinovaných pastí.
Ve své poslední knize mi Shiller s Akerlofem dokazují, že i já jsem hejl, dokonce hned v jejím úvodu. Neboť jsem si také pořídil „laciné“ předplatné do fitka, a když se přiznám, že tam chodím sporadicky, tak si fandím. Účty za nechození do tělocvičny ovšem platím měsíc co měsíc již několik let, i když by jednotlivé vstupné samozřejmě vyšlo nekonečně levněji. Předplatné jsem samozřejmě nezrušil, jednak má dlouhou výpovědní lhůtu a jen několik termínů do roka (chytré!), jednak v sobě chovám iluzi, že se polepším a předplatné řádně vytěžím (nepravděpodobné!). Moje prokrastinace při změně banky, která žije z poplatků, jež by mne přivedly k nepříčetnosti, kdybych si dal ten čas a pořádně je prozkoumal, mne zcela mimořádně sbližuje se statisíci jiných, kteří dělají to samé, a úspěšně zajišťujeme velmi pěkné zhodnocení kapitálu velkých bank operujících v Česku. Velebte prokrastinující klienty, banky, neboť vás v časech nulových úroků živí.
A zdaleka v tom nejsem sám.
Neodolatelná důvěřivost
Našel jsem kdysi svoji kolegyni v kanceláři velmi zkroušenou, a když jsem se jí ptal, co se stalo, tak se přiznala, že má opravdu velké dluhy na kreditní kartě. Navzdory tomu, že měla ekonomické vzdělání z prestižní americké univerzity, byla podle všech měřítek i výsledků své práce odborně zdatná, tak před sebou tlačila dluh úročený více než dvaceti procenty ročně. Přitom stačilo sjet výtahem o dvanáct pater níž do pobočky banky a za čtvrtinový úrok svoje dluhy jednou půjčkou zkonsolidovat a splatit bez jakýchkoli sankcí.
S láskou také vzpomínám na vynikající odpověď svého někdejšího kolegy, který to dotáhl v českém soukromém finančním sektoru opravdu hodně vysoko, na otázku, proč si koupil malé nové auto za cenu, která odpovídala o třídu vyššímu vozu stejné značky, akorát rok starému: „Mně se líbí, jak voní novotou.“ A to tehdy neměl peněz nazbyt.
Někdy se ovšem do hejlovských trablů dostanou masy lidí, ba i celá planeta. Atraktivně nízkoúročená hypotéka ve švýcarských francích přišla velmi draho Maďary i Poláky. Poskytovaly je banky vlastněné zahraničními investory z oboru, které argumentovaly tím, že nemají kurzové riziko, protože je přenášejí na své klienty. Že se v případě prudké změny kurzu forintu a zlotého tohle nulové kurzové riziko snadno překlopí do úvěrového rizika, protože statisíce lidí nebudou schopny svoje „švýcarské hypotéky“ splácet a že národní vlády raději „skřípnou“ banky než svoje voliče, s tím se jaksi nepočítalo. Vlastně mi těch bank není ani trochu líto.
Před sedmi lety jsem si myslel, že bylo správné rozhodnutí nechat Lehman Brothers padnout a vypořádat se s morálním hazardem v americkém finančním sektoru i v následujících případech. Dodnes se vypořádávám s představou, že pro Iry by bylo lepší nechat „vykoupat“ v bublině zahraniční věřitele irských bank než garantovat jejich pasiva irskými daňovými poplatníky. Stejně tak Řecko by možná dnes vypadalo jinak, kdyby řecký stát vyhlásil insolvenci už v roce 2010 a zahraniční držitelé bondů z řad soukromých institucí by byli pozváni k „ostříhání“. Možná.
Každopádně Robert Shiller patří k lidem, kteří se starají o to, abychom nebyli jako žáby na dně studny. Když z ní vylezete, máte díky němu mnohem širší výhled.
Robert Shiller patří k lidem, kteří se starají o to, abychom nebyli jako žáby na dně studny. Když z ní vylezete, máte díky němu mnohem širší výhled.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK * zamecnik@mf.cz
