Nezaměstnané čekají povinné veřejné práce
EURO: Při vyjednávání o vládě zaznělo, že se shodnete možná na nějakých reformách, ale ne na škrtání sociálních výdajů. Jejich nedávné navýšení však rozvrátilo veřejné finance a je nesporné, že situaci je třeba okamžitě řešit. NEČAS: Máte pravdu. Sociální výdaje narostly od roku 1999 o 72 procent, to je o dvě stě miliard korun ročně.
EURO: I když tedy vznikne vláda s nějakým minimálním programem, základem by mělo být, že se sáhne na toto utrácení a odloží se třeba navýšení mateřské. Je to reálné?
NEČAS: Je to už nereálné, legislativní lhůty to už neumožňují. Navíc nemyslím, že jít jen cestou škrtů nebo odkladů je nějaké řešení. Tvrdím ale, že je možné provést systémové změny, které povedou k redukci sociálních výdajů. Nasměrujeme je totiž jen k lidem, kteří je opravdu potřebují, a nedostanou je ti, kteří je nepotřebují, a už vůbec ne lidé, kteří je zneužívají.
Bavíme-li se o takzvaných prorodinných dávkách, tam jsou absolutní křečovité výkmity typu nesmyslně vysokého porodného, pastelkovného. To je třeba buď zrušit, nebo vrátit do rozumných mantinelů.
Pokud jde o rodičovský příspěvek, cestou je spíše systémová změna. Máme rozpracovaný model třírychlostní mateřské, který povede jednak k finanční úspoře, jednak umožní rodičům větší volnost.
Kromě toho takzvaná peněžitá pomoc v mateřství se dnes poskytuje ze zdrojů nemocenského pojištění a rodičovský příspěvek ze systému státní sociální podpory. Přitom obojí řeší stejný problém. My bychom chtěli vyvést onu peněžitou pomoc v mateřství z nemocenských dávek do systému státní sociální podpory a nastavit různé délky pobírání této podpory od roku a půl až po čtyři roky. Celkový objem vyplácených peněz by přitom měl klesnout.
EURO: V délce mateřské jsme asi rekordmani. NEČAS: Ano, máme nejdelší dobu poskytování rodičovského příspěvku v Evropě.
EURO: To vše ale nepůjde změnit hned NEČAS: Jde o dlouhodobější projekt, který nelze uskutečnit za dvanáct měsíců. Vyžaduje nejméně polovinu, ne-li celé volební období.
EURO: Ale do mandatorních výdajů je třeba sáhnout rychle NEČAS: Existují operatibilní položky, jako jsou výše porodného, pastelkovné a další…
EURO: Od 1. ledna bude platit zákon o hmotné nouzi, který mění poskytování dávek a výplatu přesouvá na obce. Rozpočet nepočítá s žádným navýšením výdajů proti současnému systému, ačkoli podle předpokladů by se mělo vyplatit o miliardy více. Co když obcím v září dojdou peníze? NEČAS: Ten zákon je podle mého názoru špatný a je třeba provést reformu sociálního systému. Musíme zavést prvky, které budou lidi motivovat k hledání práce, k aktivní účasti na rekvalifikaci a také na veřejně prospěšných pracích. Některé dávky by měly být vysloveně podmíněny účastí na veřejně prospěšných pracích. Aby práce i za nízkou mzdu byla výhodnější než pobyt na dávkách. Základní problém je skoková hranice, kdy stačí, abyste o pár stokorun překročil určitou úroveň příjmů a v sociálních transferech přijdete o výrazně vyšší částky. Zavedení nějakých prvků negativní daně by zde bylo určitě správným krokem.
EURO: A je v pořádku, že se vyplácení dávek přesouvá na obce? NEČAS: Rozhodně to v pořádku není. Je to jeden ze zločinů, jehož se stát dopouští vůči samosprávám. Navíc tam vzniká systémový problém. Obecní úředníci, vůči kterým stát vykonává pouze metodickou, odbornou a částečně kontrolní činnost, rozdělují peníze, které nejsou jejich, nýbrž státní. Podle mého názoru obce a města budou muset být zproštěny této oblasti přenesené státní správy. My máme jasnou představu, jak by to šlo udělat za využití současné struktury úřadů práce.
EURO: Protože se mění způsob výpočtu dávek, není jasné, kolik to bude stát. Všechny prognózy hovořily o navýšení nákladů v řádu miliard korun, ale rozpočet s tím nepočítá. Jak to chcete řešit?
NEČAS: Těžko předvídat, zda dojdou peníze na dávky. Jsou to mandatorní výdaje, takže vyplaceny být musí. Opakuji, že se jasně ukazuje, jak špatné to byly kroky. Nyní paradoxně musíme opravovat to, proti čemu jsme hlasovali.
Dílčí změny ale nepomohou. Chce to komplexní reformu sociálního systému, provázanou s reformou trhu práce. Že jsou dnes lidé motivování spíše nepracovat než pracovat, se dá prokázat na konkrétních číslech.
Máme asi 450 tisíc nezaměstnaných, ale jen sto tisíc bere podporu v nezaměstnanosti, ostatní dostávají sociální dávky. Kromě toho máme také devadesát tisíc volných pracovních míst. Vedle toho je ještě 160 tisíc pracovních míst legálně obsazeno cizími státními příslušníky. To nejde jen tak svést na odlišné kvalifikační či regionální faktory.
Když jsme analyzovali, proč lidé nejsou ochotni vzít práci, na prvním místě je faktor dopravní obslužnosti. To může být určitým způsobem objektivní omluva. Na druhém místě však už je faktor, že ta práce je podle uchazeče špatně placená. Tedy lépe je na dávkách a bez práce. A na třetím místě je neochota pracovat na směny. To se opět dá pochopit u matky samoživitelky, ale ne v míře a rozsahu, v jakých to funguje u nás. U nás je dramaticky snížena ochota přijmout práci. Ti lidé se ale chovají logicky, jak jim to systém umožňuje.
To vede k eskalaci sociálních výdajů a lidé se v politickém slova smyslu stávají klienty tohoto systému. Preferují toho, kdo se o ně jako o klienty nejlépe postará. To je začarovaný kruh, který využívá i část české levice k obstarávání voličských hlasů.
EURO: Na Slovensku, kde zavedli povinnost přijmout veřejně prospěšnou práci a je na ni vázána část dávek, měli problém, že nebyl dostatek veřejných prací. Starostové pro ně neměli lopatu a koště. Nemůže to být u nás stejné?
NEČAS: Z rozhovorů se starosty jsem nabyl přesvědčení, že to není takový problém. Musíte to celé trochu posunout. Ne že obce dostávají peníze na veřejně prospěšné práce, ale že podmínkou výplaty dávek je účast na těchto pracích. Každý starosta vám potvrdí, že pro tyto lidi má práce habaděj. Kdo se rozhlédne po našich obcích a městech, vidí, že je co dělat. Třeba i včetně toho, že někdo bude v zelené pláštěnce s červenou plácačkou sedět u přechodu, a když tam půjde stařeček, zastaví dopravu. To je také veřejně prospěšná práce. Ten člověk se nepoflakuje a dělá něco užitečného.
To je ten posun. Ne že se milostivě zapojím do veřejně prospěšných prací a dostanu něco navíc, ale musíme z toho udělat podmínku výplaty dávek. Nebránil bych se ani stanovení určitého minima odpracovaných hodin jako podmínky pro pobírání sociálních podpor.
EURO: Myslíte, že se o takových přístupech bude sociální demokracie vůbec ochotna začít bavit?
NEČAS: Myslím, že o významné části ano. Nechce se mi věřit, že by sociální demokraté chtěli tolerovat asociální chování lidí, kteří chtějí jen pasivně využívat sociální systém, nebo ho dokonce zneužívat.
Problém je, že jejich politika spočívá v předvolebních populistických slibech a grandiózním rozdávání, aby vzápětí po volbách vedoucí představitelé konstatovali, že to trošičku přesáhlo realistický rámec. Pak se dvanáct měsíců pokusí něco dělat. Pak na základě poklesu voličské podpory zjistí, že toho udělali více, než bylo zdrávo, a další tři roky připravují utrácení, které vyvrcholí tři měsíce před volbami. To samozřejmě je problém. Ale realita vývoje veřejných financí, eskalace deficitů, opuštění koridoru konvergenčního programu, to by mělo pohnout sociálními demokraty k podpoře kroků v sociální oblasti. Mimo jiné i proto, že jim to umožňuje rozložit politické náklady na tato opatření i mezi jiné politické strany.
EURO: Je ale problém, že sociální demokraté nemají příliš jasno, co chtějí v sociální oblasti a zejména v případě penzijní reformy. NEČAS: Ano, oni nemají program a kalkulují pouze o tom, co jim které opatření krátkodobě přinese. Jsou schopni hájit A i hájit B. To je samozřejmě velký problém. Je pravdou, že žádnou vlastní koncepci penzijního systému nemají, což na druhou stranu přináší naději, že mohou přistoupit na koncepci, kterou jim předloží někdo jiný.
EURO: Vyjádřil jste se, že chcete iniciovat vznik pracovní skupiny k penzijní reformě, ale už jsme zde měli Bezděkovu komisi a vše je jasné, jen výsledek je nula. Co si od toho slibujete?
NEČAS: Na výsledky Bezděkovy komise lze navázat a já na ně programově navazuji. Navíc od té doby došlo k posunu, který ukazuje, že závěry Bezděkova týmu byly příliš optimistické a situace je mnohem dynamičtější, zejména pokud jde o růst deficitu v systému penzí. Současný stav je mnohem dramatičtější, než jak se jevil před osmnácti měsíci.
Chceme to posunout od ideové koncepce ke konkrétním zásadám a paragrafovanému znění zákona. Právě nad tímto konkrétním textem by měla probíhat diskuse multistranické skupiny. Ta by se dobírala ke konkrétním tezím, konkrétním paragrafům tak, aby na přelomu prvního a druhého čtvrtletí příštího roku mohla tato norma jít do Poslanecké sněmovny, aby základní objem parametrických změn mohl platit od 1. ledna 2008.
Úmyslně abstrahujeme od debaty o zřízení druhého pilíře, takzvaného fondového důchodového spoření, od toho, zda má být povinný, nebo dobrovolný. Nesoulad na těchto zásadních změnách by mohl zablokovat i ty drobné změny, které jsme schopni udělat a které jsou nezbytné.
Držíme se tedy více při zemi, než by si někdo představoval, ale upřednostňujeme politickou shodu a realizaci alespoň těchto minimálních kroků.
EURO: A co potom? Skutečná reforma také moc nepočká.
NEČAS: Chtěl bych při její přípravě postupovat ve třech krocích, říkám tomu per partes. V první etapě jsou to parametrické změny průběžného systému včetně politicky složitých věcí, jako je prodlužování věku odchodu do penze tak, aby v roce 2030 to bylo 65 let, prodloužení minimální povinné délky pojištění na 35 let. Zavedení stropu sociálního pojištění. V budoucnosti i způsob, jak zajistit nezvyšování složené daňové kvóty při zavedení ekologických daní. Chceme tyto peníze převést do důchodového systému třeba tak, že budeme proplácet dosud neproplácené náhradní doby pojištění a snížíme sazbu sociálního pojištění. To je dohodnutelné.
Druhá etapa může běžet částečně paralelně. Zde jde o změny v systému dobrovolného důchodového připojištění tak, aby vznikla motivace spořit si delší dobu a větší finanční částky. Chceme větší účast zaměstnavatelů a větší průhlednost fondů. Zde mám na mysli oddělení majetku akcionářů od majetku vkladatelů. To by jim umožnilo začít nabízet širší portfolio spořicích nástrojů. Dovedu si představit, že správcovská společnost bude nabízet jeden fond s garancí minimálně nulového zhodnocení ale může nabízet fondy i s dynamičtější strategií, které by mohly motivovat i mladší ročníky. Státním příspěvkem můžeme také ovlivnit zájem o dlouhodobější spoření. Je také možné zvýhodnit vyplácení renty z úspor před jednorázovým výběrem.
Teprve ve třetí etapě, kdy stabilizujeme současný systém a zmodernizujeme ho, můžeme přistoupit ke třetí fázi. Dnes jsme světovou raritou, protože příjem důchodů je u nás z 95 procent z průběžného systému, zatímco v evropských zemích je to kolem osmdesáti procent i méně. Můžeme tedy debatovat o dalších pilířích důchodového systému. Teď nechci, aby možná shoda na podobě současných dvou pilířů zkolabovala na tom, že se nedohodneme, zda má být dobrovolné, nebo povinné důchodové spoření, zda má být možnost opt outu (dobrovolné vystoupení ze systému - pozn. redakce), zda se tam má převádět osm procent, nebo čtyři procenta důchodového pojištění atd.
EURO: Ale už v té první etapě by se mělo vyjasnit, zda se penze z průběžného systému bude odvíjet od výše příspěvku, či bude spíše rovnou dávkou zajišťující minimální životní standard, jak dost levicově hlásá ODS.
NEČAS: Základ je v tom, že všechny strany ustoupí od svých krystalicky čistých představ. Když to řeknu velmi zjednodušeně: ODS ustoupí od rovného důchodu, sociální demokraté od svého „švédského modelu“, který by mimochodem vedl k tomu, že dvě třetiny lidí budou mít nižší penzi, než podle nynějšího systému, což zapomínají říkat. Lidovci zase ustoupí od představy okamžitého zavedení povinného spoření. Potom můžeme mít dlouhodobě stabilní a ekonomicky udržitelný model průběžného systému.
Samozřejmě existuje otázka, nakolik zahrnovat problém ekvivalence, tedy výše odvedeného pojistného do průběžného systému, a nakolik to nechat na nějaké formě spoření. Jsem přesvědčen, že princip ekvivalence má být dosahován až v součtu všech nástrojů, tedy v celkovém součtu příjmů penzisty.
Systém je dnes velmi nespravedlivý vůči vyšším příjmovým skupinám zejména z hlediska nezastropovaného sociálního pojištění. Situaci může zlepšit právě zastropování na úrovni trojnásobku průměrné mzdy. Tím vytváříte vysokopříjmovým skupinám možnost, aby si zajistili na penzi příjem z úspor.
Tvrdím, že vysoká míra ekvivalence v základním průběžném systému vede k jeho neufinacovatelnosti. To, že v horizontu několika desítek let bude systém směřovat k něčemu, co se plus minus autobus bude podobat rovnému důchodu, je jasné. Nakonec už dnes, když se podíváte na rozptyl výše devadesáti procent důchodů, rovněž to není od rovného důchodu až tak daleko.
EURO: Zastropování plateb pojistného na trojnásobku průměrné mzdy je jistě výrazně pozitivní, ale obvykle to bývá dvojnásobek průměrné mzdy, nebo také jeden a půl násobek. NEČAS: Jak vidíte, nekroutím hlavou a dovedu si představit i nižší strop. Naše míra solidarity je extrémní. Čím méně bude zajišťovat ekvivalenci průběžný systém, tím větší vzniká morální tlak na to, aby strop pojistného byl co nejníže.