Z někdejších toskánských močálů je dnes jedna z nejžhavějších turistických destinací
V Česku proslavil Maremmu, populární toskánskou oblast kolem Grosseta, známý politicko-lobbistický summit v Monte Argentariu. Ostatně česká stopa odsud nezmizela dodnes. Když se sem i nyní blížíte po dálnici ze severu, předjíždějí vás povědomým stylem SUV s pražskými značkami.
A když se pak projdete městským přístavem, uvidíte tu kotvit lodě pojmenované po manželkách tuzemských lobbistů.
Někdo lyrický by jistě napsal, že nad kopcem se známou vilou, jejíž fotky ozdobily v létě 2009 snad všechny české noviny, se dodnes vznáší společný duch Mirka Topolánka a Marka Dalíka. Jenže jak vědí místní znalci, úctu ani obdiv si v le tovisku Agnelliů (ti zde občas i starostují) i další italské průmyslové aristokracie za české veřejné peníze nikdy nekoupíte, ani kdyby vám hrací noty k veřejným zakázkám dodával sám pánbůh. Pořád vás tu považují za Rusy, což je nejhorší urážka: jen oni si totiž s radostí kupují kartony místního Merlotu za 500 eur.
Pořád víc lidí ale do Maremmy přijíždí kvůli její původní výjimečnosti. Tu pochopíte celkem snadno: zajeďte se vykoupat do moře do malebného městečka Castiglione della Pescaia, centra Horní Maremmy, pak sedněte do auta, vyjeďte do přilehlých hor zarostlých hustými lesy a v kamenné vísce jménem Tirli, jež jako by patřila do jiného časoprostoru, se v restauraci La Luna odměňte místním divočákem a skvělým červeným Morellino di Scansano. Když si vyberete správnou láhev (Roccapesta Riserva), přijde si s vámi místní šéfkuchař nadšeně popovídat nejen o tom, že pijete jeho nejoblíbenější víno.
Drsná a laciná
„Maremma je hodně módní. Je to absolutně nejdrsnější část Toskánska, zůstává ale pořád levná,“ vysvětluje zdejší kouzlo Lorenzo Scian, obchodní manažer vinařství Fattoria di Magliano.
Žoviální a sympatický rodák z argentinské Córdoby, jehož rodiče utekli ze severní Itálie po druhé světové válce před bídou, je fantastický prodavač nejen svého vína, ale i o této části Toskánska, která ho adoptovala. Stojíme spolu na kopci, kde vinařství sídlí, a Scian mi ukazuje v parném oparu mizející siluetu ostrova Giglio, na jehož slávu by po ostudném ztroskotání lodi Costa Concordia všichni Italové nejradši zapomněli. „V Maremmě máš moře, pláže, hory, ryby, zvěřinu i víno,“ říká zasvěceně.
A mimochodem i pivo. I Itálie se nyní snaží svést na celosvětové módní vlně malých pivovarů vyrábějících piva netradičních chutí a dvě taková dělají i tady. Scian, milovník plzeňského, mi je dává ochutnat; nejsou vůbec špatná, připomínají belgicko-holandský styl. Pro manažera vinařství je v tom i jistá ironie. „Celý život dělám ve vinném byznysu a až s pivem jsem prorazil do kanadského gastronomického výběru,“ usmívá se Scian.
Fattoria di Magliano určitě není nejstarší místní vinařství, spíš naopak: jeho majitel, někdejší výrobce bot, ho v 90. letech založil po obchodní cestě do Číny, kde rychle pochopil, že dělat dál boty v drahé Itálii není nejlepší byznys plán. Dnes patří relativně mladé vinařství, vyrábějící 300 tisíc láhví ročně, mezi nejlepší. Jeho typické místní červené Morellino di Scansano je ceněné, zatímco z nadupané bomby namíchané z francouzských odrůd v bordeaux stylu, Poggio Bestiale, nedávno udělal hit Američan Robert Parker, když dal ročníku 2010 přes 90 bodů.
„Poggio je naše vlajková loď, Morellino nám ale dělá klíčový objem prodeje,“ vysvětluje Scian. Vinařství je biologické, obchodní manažer to však vysvětluje ryze neromanticky.
Nejde primárně o přírodu, ale o čistě obchodní rozhodnutí: bez ohledu na svou kvalitu začala současnému trhu postupně dominovat biologicky vyráběná vína, takže se z bia dávno stal hlavně marketing a reklama, ne péče o přírodu.
„Ano, módní příběhy. Ty, výroba a původ vína dnes lidi zajímají mnohem víc než jeho kvalita,“ lomí rukama Scian, když zmíním vinaře z Montalcina, u jehož vinařství jsem pár dnů bydlel. Ten pro změnu pouští pro harmonickou chuť svého vína ve dne i v noci do vinic hudbu Mozarta a s tímhle suverénně nejhorším příběhem na světě prodává své Brunello di Montalcino. Vlastně vedle něj blednou i české těstoviny s příběhem. „Možná bychom u nás mohli zkusit Beatles,“ usmívá se Scian.
Podobné mínění má také o slavném bodování Parkera. „Víno může být klidně úplně příšerné, když ale dostane dost bodů, tak ho všichni najednou kupují,“ kroutí hlavou u poctivého italského oběda na verandě vinařství, kde s pýchou otvírá starší láhev bílého Vermentina. Spásou pro dlouho zapomenuté Morellino di Scansano, jež si poslední dobou razí cestu i do tuzemských vinoték a vinných lístků špičkových restaurací, ovšem podle Sciana není ani jeho rostoucí popularita. „Máme kvůli tomu velký problém s kvalitou a konkurencí. Já prodávám velkoobchodně láhev za 6,2 eura, zatímco spousta konkurence prodává špatné víno za 2,9 eura. S tím se těžce bojuje,“ dodává.
Kančí ráj
Drsnou krásu Maremmy jsem necíleně objevil před lety. Už tehdy se sice začaly o téhle části Toskánska objevovat nadšené články i v novinách jako Financial Times, mě sem ale přivedla v podstatě náhoda. Bezcílnou cestou z Florencie jsme začátkem listopadu s manželkou vjeli do víceméně opuštěného Castiglione della Pescaia -a několik dní z něj neodjeli. Téměř sami jsme se ubytovali ve starém hotelu Roma, v jehož jídelně si připadáte jak v italských filmech z 50. a 60. let, a každý den pak poznávali okolní oblast považovanou za srdce někdejšího etruského impéria.
Hodně přitom samozřejmě pomohlo víno, s nímž jde vše rychleji.
V Maremmě se vyrábějí jak typická toskánská vína z odrůdy Sangiovese (Morellino di Scansano nebo Montecucco), z nichž některé se kvalitou blíží Brunellu, jsou ale levnější, tak takzvaní supertoskánci dělaní z tradičních francouzských odrůd. Obojí najdete ve vinotéce Lenzi přímo na hlavní silnici procházející městem. Sídlí tu už od 50. let a dnes ji vede syn Marco a jeho starý otec, stejně jako většina Italů nadšený cyklista. V obchodě mají rozdělené úlohy: zatímco Marco se nejvíc stará o své oblečení, jeho otec, mluvící na rozdíl od syna anglicky, vás rád zasvětí nejen do místních vín.
Právě on mi řekl, jak módnost Maremmy poznávají i na cenách vína, které prodávají turistům. Málokdo by ještě nedávno platil horentní sumy za místní Merlot. Je to dané i historií. Oblast, již Dante Alighieri ve své Božské komedii posadil mezi města Cecina a Corneto, bývala močálem plným komárů a nemocí a stěží by ji jako prémiovou destinaci prodaly i turistické průvodce.
Nakonec i bohatší místní odsud v parném létu radši prchali do přilehlých kopců, které byly jinak odjakživa útočištěm chovatelů skotu a také výborné divoké zvěřiny. A to ještě tehdy neznali výhody Airbnb. Část Maremmy prostě byla v létě neobyvatelná. Pak ale dostal jeden z mála svých lepších nápadů Benito Mussolini a nechal zdejší močály vysušit a chudou oblast uměle osídlil novými lidmi, hlavně Italy z Benátska. Maremma tak začala pomalu psát lepší a současně bohatší část své historie. Místo komárů se tu dnes v létě množí turisté.
Zapomeňte ale klidně na Monte Argentario, známé letovisko se zašlou patinou. Lepší atmosféru má již zmíněné Castiglione della Pescaia, byť i to se začíná stávat obětí vlastní popularity. Zajděte si tu do ristorante Sapori di Maremma, kam chodí i místní, a objednejte si cinghiale in dolce forte neboli kančí v čokoládě. Právě kanec, nejdelikátnější zvěřina, je symbolem Maremmy a ne náhodou málokde chutná tak skvěle jako tady.
Marinované kančí v jemné omáčce z olivového oleje, čokolády a piniových oříšků, zalité při večeři plnějším místním červeným, nemá daleko k italské serenádě, a to i bez kakofonie Sanrema. Ostatně kanec je pro Maremmu něco jako kapr pro jižní Čechy, takže ho tady najdete v tisícerých úpravách: kančí ragú s těstovinami, kančí carpaccio, kančí klobása nebo kančí salám. Kancem to ale v Maremmě zdaleka nekončí.
Právě gastronomická rozmanitost je na téhle části Toskánska nejlepší: jednu nohu vám stále ještě omývá moře, zatímco tou druhou už stojíte ve vysokých horách (a to doslova: pohoří se zvedá téměř nad mořem). Maremma proto nabízí to nejlepší a nejčerstvější z moře i divočiny. Ostatně každý den se v Castiglione koná na promenádě u přístavu trh s čerstvými rybami a plody moře, zatímco v řeznictví koupíte výborné čerstvé salámy i další věci ze zvěřiny.
(Ne)zašlá sláva „Pro mě je Maremma hlavně vnitrozemí,“ říká Alessandro Sabatini, mladý majitel velké vinotéky ve Scansanu. Ne náhodou. Maremma má sice turisticky atraktivní moře, nejkrásnější a nejdrsnější je ale právě její krajina a příroda ve vnitrozemí. Nejde samozřejmě o drsnost Brd: zdejší mohutné kopce celou oblast rozdělují tak brutálně, že i padesátikilometrovou vzdálenost mnohde autem jedete déle než hodinu. A to v zemi, jež ví o horách své, protože dlouhými horskými tunely musí táhnout velkou část svých převážně kvalitních dálnic.
V Maremmě vám to ale na rozdíl od D1 vůbec nevadí, pomalou jízdu si místo infarktu naopak užijete. Magické kopce se starobylými kamennými městečky na vrcholu střídají vinice a vinařství, kde obvykle můžete jen tak naslepo zastavit, zazvonit a ochutnat víno. Morellino nejlíp koupíte ve Scansanu, Montecucco kolem Campagnatica a Monteregio má domov u Massa Marittima.
Pravda, Dante Alighieri nebyl k Maremmě úplně štědrý, jeho verše o ní proto ve zdejších turistických kancelářích nenajdete. Jenže Maremma vždycky nebyla jen močálem plným komárů. Dávno před Dantem naopak patřila k nejlepším toskánským oblastem římské říše, jak dokládají i mnohá zdejší archeologická naleziště. Takže je vlastně jen logické, že dnes všichni zase chtějí být v Maremmě. I když bez známé české politicko-lobbistické party pohromadě už to ani tady nikdy nebude takové, jaké to bývalo. Nejen exministra ČSSD Milana Urbana pózujícího s vystrčeným břichem u moře prostě málokdo trumfne.
Vinař pouští pro harmonickou chuť svého produktu ve dne i v noci do vinic hudbu Mozarta.
Jeden z mála svých lepších nápadů dostal Benito Mussolini, když zdejší močály vysušit a chudou oblast uměle osídlil novými lidmi, hlavně Italy z Benátska. Maremma
Tahle část jihozápadního Toskánska, rozkládající se podél Tyrhénského a Ligurského moře, dlouho stála ve stínu světoznámého Chianti, dnes ale stále nabývá na popularitě hlavně pro individuální turistiku, případně jako investice do realit. Z Prahy do Castiglione della Pescaia je to něco přes 1300 kilometrů. Zatímco Monte Argentario je historicky městem bohatých (a nově i zbohatlých), kam občas zavítají také králové, tradiční italská starobylá městečka jako Scansano, Magliano nebo Campagnatico jsou perfektní na soukromou turistiku s akcentem na gastronomii a výlety do hor. Ve zdejších městech samozřejmě najdete klasické hotely, v sezoně ale bývá nejlepší
bydlet v soukromých apartmánech, které si zařídíte přes Airbnb nebo HomeAway. Třeba v přímořském Castiglione se nabízí velmi slušný ve starém historickém centru za zhruba 70 eur na noc. Jedna z nejlepších vinoték na degustaci a následný nákup (rozesílá vína i do Česka) všech regionálních vín je Enoteca Scansanese sídlící přímo v centru Scansana. Jen pro informaci: Italové dodržují tradiční obchodní hierarchii, takže vína koupená přímo od vinařů nebývají levnější než ve vinotékách, občas dokonce naopak.
O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz