České Budějovice byly ve středu 22. května plné policistů, novinářů, vládních limuzín a ministrů: v budově úřadu Jihočeského kraje schůzoval Zemanův kabinet. Jen pár desítek metrů od zasedacího sálu seděl ve své kanceláři stranou pozornosti muž, který si oslnivou kariéru již prožil. Ředitel krajského úřadu Jan Stráský (62). Kouří stále své oblíbené startky, sekretářky a spolupracovníci o něm mluví s úctou, pro všudypřítomnou vládní ochranku už je vzduch. Kvůli rozhovoru pro týdeník EURO odmítl pozvání hejtmana Jana Zahradníka a ministra Karla Březiny na oběd do hotelu Zvon. Jedenáct let v politice jej na první pohled vůbec nezměnilo, je svůj. Zatímco kariéra politiků obvykle začíná v regionech a směřuje k centrálním úřadům v Praze, Jan Stráský to vzal opačně.
Comeback důchodce.
Na vrcholu byl v roce 1992, kdy se stal premiérem poslední federální vlády a zároveň vykonával některé pravomoci prezidenta. Potom pomalu klesal, mateřská ODS jej nasazovala jako schopného, univerzálního hasiče na nejhorší požářiště: v Klausových vládách byl postupně ministrem dopravy a zdravotnictví, poslancem. Jednal o restituci církevního majetku, dělal místopředsedu ODS. Po „Sarajevu“ vstoupil do Unie svobody, stal se členem jejího vedení, od ledna 2001 má kvůli svému nástupu do ředitelské funkce pozastaveno stranické členství. Zůstává neplaceným místopředsedou Klubu českých turistů, členem dozorčí rady Fondu národního majetku, vede tělovýchovnou jednotu Banka Praha, píše články do médií. Jan Stráský odmítá myšlenku, že přišel na budějovický úřad zakončit své angažmá v politice. „S politikou jsem už dávno skončil, čehož opravdu nelituji,“ upřesňuje apolitickou, spíše manažerskou úlohu státního úředníka. Říká, že nejde o konec, ale spíše o nový začátek, protože na úřad nastoupil už jako důchodce (od roku 1998). Šéfem se stal jednak díky politickým jednáním o krajské pravicové koalici, kdy chtěl ještě jako vyjednavač za US podpořit vítěznou ODS, jednak - jak tvrdí - si chtěl zkusit, co obnáší řízení jeho oblíbeného regionu. Na nerudovskou otázku týdeníku EURO, zda vším, čím byl, byl rád, Jan Stráský odpovídá: „Spíše bych jen řekl, že vším jsem už byl.“
Sklízí, co zasel.
Jan Stráský se sice narodil v Plzni, ale k jižním Čechám má silnou vazbu. „Je to kraj, v němž mi vše připomíná cyklocesty s tátou před půl stoletím. Táta byl z Trhových Svinů, jako dítě odešel do Plzně, a o to častěji nás pak tahal na jih.“ Roku 1998 se Jan Stráský přestěhoval z Prahy do Libínského Sedla, šumavské vsi 300 metrů nad Prachaticemi, odkud i dnes denně dojíždí do svého českobudějovického působiště. Jako šéf krajského úřadu sklízí plody neschopnosti bývalé - své - pravicové vlády poradit si s problémem „vyšších územně správních celků“, takže teď uskutečňuje územní reformu, jak ji prosadila ČSSD. „Lituji, že jsme se kdysi v koalici nedokázali domluvit. Věřím v potřebu silné samosprávy, ale na současnou reformu pohlížím pesimisticky.“ Říká, že tendence ve společnosti byly po roce 1989 byly opačné, než jaké by byly vhodné pro ustavení regionů. „Vzniklo příliš malých obcí, v našem kraji jich je sedm set. Neustavíme-li nyní mezi obcemi a krajem ještě jeden – okresní – článek, je to z hlediska teorie řízení neřiditelné.“ Soudí přitom, že tato země přitom nemůže uživit čtyřstupňovou správu. Navíc myšlenka ustavit na území jižních Čech sedmnáct pověřených měst, které ny nahradily dnešních sedm okresů, se mu jeví jako nesmysl, protože občan místo jednoho úředního centra bude muset navštěvovat nejméně tři. Úřady se občanům místo slibovaného přiblížení spíše vzdálí. „Ale pustit se do toho musíme, protože nechat okresy, jak jsou vedle krajů, by bylo to nejhorší řešení,“ domnívá se. Paralelně s tím by se prý měla alespoň rozšiřovat elektronická administrativa, aby občané své žádosti nemuseli vyřizovat osobně.
Evoluce, ne revoluce.
Jan Stráský se domnívá, že se raději mělo počkat, až se obce a posléze i okresy začnou samy slučovat. „Ono by se to někam dovyvinulo, státní správa se buduje dvacet, třicet let,“ tvrdí. Možná by časem bylo o polovinu obcí méně a třicet okresů. „Ale my holt máme rádi revoluce, tak máme reformu revoluční: k nějakému datu, všichni najednou a stejně.“
Že regiony nevznikly už dříve, dnes ovšem Stráského mrzí především proto, že centrální moc není ochotná krajům předávat kompetence. „Teď už jsou úřady v Praze více opevněné, obrněné a opouzdřené. Když se něčeho vzdají v náš prospěch, hned si vymyslí tři druhy kontrol, aby si udržely práci pro své zaměstnance,“ stěžuje si. Nedávný nápad vedení olomouckého kraje, aby stát dal regionům do vínku státní lesy, není Stráskému úplně proti mysli. Domnívá se, že lesy by mohly být jakýmsi záložním krajským majetkem, díky kterému by region mohl dostat od bank půjčky na rozvojový program.
Kraj má strach.
Mezi záležitosti, které zblízka mohou vypadat jinak než při pohledu z Prahy, patří i zpochybňování Benešových dekretů. „Jednu věc je třeba říct: tento kraj z toho má strach. Když přijdete do hospody, už za pět minut se hovor stočí na toto téma. Všichni, zejména na Novohradsku a Vimpersku, kde byl odsun Němců téměř stoprocentní, silně pociťují nejistotu. Bojí se, že vnímaný nátlak by mohl vytlačit obyvatele pohraničních vesnic, a vědí, že v tom zkrátka jedou,“ popisuje Stráský své pocity z cest po kraji. Přesto věří v klidnou budoucnost, abstraktní strach je totiž vyvažován konkrétní přeshraniční spoluprací. „Má nejlidštější formy, až po tu, že se spolu hasiči z obou stran hranice jezdí společně opíjet.“
Stráskému vadí, že i bez zahraničních tlaků se už vylidňuje centrální Šumava. Klade to za vinu fundamentálním ochráncům životního prostředí, zejména jejich snaze omezovat lidské aktivity v Šumavském národním parku. „Mnohdy mám pocit, jako bychom měli přírodu chránit pro lidi z měst, až k nám přijedou na víkend. Jakoby se svět rozdvojoval na města a národní parky. Připadá mi úsměvné, když obyvatelé měst, žijící a vnímající svět z rafinovaně pohodlného, umělého prostředí, přikazují lidem žijícím uprostřed přírody, vážícím si její krásy, ale znajícím ji také jako tvrdé, ne vždy přátelské prostředí, co vše se nesmí stavět, dělat, navštěvovat,“ nahlíží Jan Stráský snahu ochranářů z perspektivy místního obyvatele.
Prezidenta netipuji.
Někdejší zastupující československý prezident nemá žádný tip, kdo se za rok v lednu stane nástupcem Václava Havla. „Protože jsem si to zkusil a půl roku jsem to dělal, nepovažuji to ani za tak významné,“ tvrdí. Soudí, že Miloš Zeman může myslet svůj odchod z politiky vážně. „Natolik je pohodlný,“ myslí si muž, který současného dosluhujícího premiéra dobře zná už třicet let. „Jde o to, zda to vážně myslí také jeho žena, což není tak úplně nevýznamné,“ dodává s úsměvem.
Jak pohlíží někdejší šéf resortu dopravy na současnou reformu Českých drah? Žádná není, odpovídá. „Kdyby mi v roce 1992 někdo řekl, že se za deset let na železnici nic nezmění, řekl bych, že to není možné, že to dráhy nemohou přežít. Vždyť dnes na dotacích stojí dvakrát víc než české zemědělství! A ony to přesto vydržely, a dokonce odboráři cítí, že dráha je jejich. Tam už nelze mluvit o žádném státním zájmu, hlavní slovo má předák železničních odborů Jaromír Dušek,“ domnívá se Jan Stráský.
Sarajevo už vyšumělo.
S ODS se Jan Stráský rozešel koncem roku 1997 kvůli nejasnostem ve financování strany. „Můj důvod byl ten, že ani v nejužším vedení jsme nebyli schopni říci, jak to bylo s těmi 150 miliony korun na údajném švýcarském kontě. Policie si o nás myslela, že všichni lžeme, ale já opravdu nic nevěděl. Odešel jsem proto, že jako místopředseda strany jsem to vědět měl.“ Zlá krev po rozpadu ODS už ovšem alespoň na krajské úrovni vyšuměla. S hejtmanem Janem Zahradníkem (ODS) vychází dobře: „Jak ho znám, trochu se povahou podobá nedávnému pražskému primátorovi Janu Kaslovi (28. května Kasl rezignoval a vystoupil z ODS – pozn. redakce). Je z té skupiny lidí, kteří ve veřejných věcech nesou kůži na trh, ale zároveň jsou tak lidsky vybavení, aby nedělali zbytečné chyby.“
Vídá se i s místopředsedou ODS a bývalým českobudějovickým primátorem Miroslavem Benešem. „Já ho vždy považoval za schopnějšího a morálnějšího, ale teď už bych za něho tolik ruku do ohně nedával. Už je v politice dost dlouho a přejal manýry, které dříve neměl,“ komentuje Jan Stráský předního politika občanských demokratů.
Zatímco v budějovickém centru si současní a bývalí funkcionáři ODS postsarajevský rozpad partaje vyčítat přestali a život jde dál, na venkově prý Jan Stráský ideologickou zášť ze strany pevného jádra ODS cítí dodnes.
S Klausem se vídám málo.
Z někdejšího přátelství Jana Stráského s Václavem Klausem (od roku 1971) zbyly jen formální výroční schůzky při Klausových vánočních nebo narozeninových besídkách. „Nevím, zda a jak silně mi zazlívá odchod z ODS. Možná si za ta léta leccos zazlíváme, leccos se na tom podílelo, ale nikdy jsme si to nevyříkali. Mluvíme spolu normálně, ale nemáme příležitost se vídat. Těším se, že až nechá politiky, bude mít třeba víc času,“ říká s nadějí Jan Stráský. Vzpomíná, že ho Klaus kdysi přiměl k tenisu, zatímco on jeho k turistice. „Já už však tenis nehraju a on už turistiku taky moc nedělá,“ dodává.
