Nikdy nekončící pokusy vydělat na českém eráru jsou někdy velmi vynalézavé, kdo třeba věděl, že i kapacita sedmnácti projektantů se dá propachtovat za „sto mega ročně“, jejich výplaty, daně a pojištění nepočítaje?
Státní hmotné rezervy představují finanční objemy, kvůli nimž stojí za to si trochu lámat hlavu, a v případě skladování ropy a ropných derivátů to platí dvojnásob, protože jde o mnohem víc než o doplnění skladů o ekvivalent tří až čtyřdenní spotřeby. Ropná agentura, soukromoprávní subjekt, by uvolnila možná až dvacet miliard do rozpočtu, pokud by se její závazky nezapočítávaly do veřejného dluhu, což by bylo sice jednorázové, ale příjemné krmení otesánka, který je pořád při chuti. A co struktura zásob: jít do ropy, nebo raději skladovat benzin a naftu? Kde jsou deriváty, je i byznys pro příměsi do nich, nezapomínejme.
Historii v týdeníku Euro milujeme, a teď ji máme v různých pohledech hned ve třech článcích. Jeden je zároveň reportáží do velmi pozoruhodného koutu republiky, neboť kdo víte, kde je na Prajzské a proč je tam dodnes takový pořádek?
Druhý se zabývá historií zbrojního průmyslu v Česko(slovensku). A nakonec sonda do bizarnějších zákoutí sovětské vědy 20. a 30. let minulého století. Skvostné jsou ty detaily. Například jak francouzské koloniální úřady v guinejském Conakry sovětskému výzkumníkovi Ivanovovi nedovolili oplodňovat domorodé ženy biologickým materiálem od šimpanzího dárce, a tak to Ivanov musel zkusit opačně, ovšem žádná ze šimpanzic nezabřezla. Stejnou smůlu měl v případě pokusů se samcem orangutana Tarzanem. Příběh se dočkal uměleckého zvěčnění v (nedokončené) Šostakovičově opeře Orango, komponované na objednávku Velkého divadla v Moskvě u příležitosti 15. výročí bolševické revoluce. Zadání znělo oslavit „rozvoj člověka díky revoluci a budování socialismu“. Libretistům Alexeji Nikolajeviči Tolstému a Alexandru Starčakovovi se to ale nějak zvrhlo, nebyla z toho oslava nového člověka, ale parodie, kde kříženec Orango zešílí poté, co přijal práci v buržoazním tisku. Šostakovič partituru (radši) hodil do koše, Starčakova zastřelili za čistek v sedmatřicátém a dílo samotné si odbylo premiéru až po skoro 80 letech. A nikoli v Moskvě, ale v Los Angeles. Hezké počtení, kdekoli se nacházíte.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU