Virtuální svět, který jsme si v posledních letech stvořili, sice zrychlil komunikaci, ale zastřel charakter pisatele a omezil se jen na slova, za která se můžeme pohodlně schovat. Možná už ani neznáte rukopis svých přátel, nepamatujete si na ten pocit, kdy držíte v ruce skutečný dopis od milované osoby a nosíte jej u sebe pro štěstí. Písmo o nás mluví stejně jako tón hlasu. Volba inkoustu, dopisní papír, naše vůně. To všechno dělá z kusu papíru něco výjimečného a osobního. Dopis se může stát malým uměleckým dílem, které je určeno jen jednomu divákovi. Může přežít pisatele i adresáta, může vám přinést štěstí, nebo vehnat do očí slzy.
Slzy v očích jsem měla při čtení nedávno objevených dopisů mého dědečka, které psal mojí babičce z Osvětimi. Byl to jeden z nejpozitivnějších lidí, co jsem kdy v životě měla ve své blízkosti, a jeho psaní plná kreseb květin a krásných ilustrací nebyla o hrůzách, které žil v té chvíli, ale o naději a lásce. A štěstí v tom příběhu hrálo velkou roli.
Stejné štěstí měli také spisovatel Arnošt Lustig a fotograf Jan Saudek. Vzpomínám si na jednu návštěvu v jeho ateliéru plném dopisů. Ten, co byl rozepsaný na stole, doprovázely kolorované kresby. Pera, inkousty, papíry, svět barev, rozlité tuše a štětců. Janův vztah ke korespondenci s dámami i přáteli je vyhlášený a obálkami různých barev a velikostí je stále doslova zavalen.
Dopisy spisovatelů a umělců vydané knižně pak vždy převyšují jejich oficiální životopisy. Jsou skutečným otiskem člověka a úžasným pozadím k tomu, jak vznikala jejich díla. Spisovatelé, jako byli Shakespeare, Hemingway, Dostojevský nebo Virginia Woolfová, jich napsali za svůj život tisíce. Délku cest všech těchto obálek už asi nikdo nezměří a možná v budoucnu už lidé nebudou potřebovat citit vůni dálek z ručně psaných dopisů nasáklých mořským vzduchem, pouštním pískem nebo trávou na horkých loukách. Možná že ruční psaní časem zanikne, přestane se učit ve školách a psací písmo už pak bude působit jako šifry. Ze světa zmizí tichounký zvuk klouzání pera po papíru, nebo se z něj stane luxusní záležitost. Z obyčejného psaní umělecká disciplína nebo forma terapie. Kdo by však nechtěl dostat ručně nadepsanou obálku s pozvánkou na nádherném ručním papíře?
Pokud tedy zatoužíte po něčem speciálním, určitě se zastavte v butiku Louis Vuitton. Najdete tu nejen obálky, které připomínají svým designem ikonická zavazadla, ale také dvanáct barev inkoustu pojmenovaných v poetickém duchu, a to podle barev rostlin v zahradě domu rodiny Vuitton v Asnieres. Můj dědeček písmomalíř by byl určitě stejně jako já nadšený z odstínu s názvem optimistická zeleň. Jeho dokonalé kaligrafické tahy mám ve vzpomínkách spojené právě se zeleným inkoustem. I když je obecně nejoblíbenější černá barva, tady jsou k dostání neobvyklé barvy, jako například růžová nebo rozpustilá fialová. Navíc si pro svůj inkoust můžete pořídit ručně broušený křišťálový kalamář s víčkem ve zlatě nebo v platinové barvě. A možná jen při pohledu na obálky s drobnými zámečky dostanete chuť napsat někomu, koho jste kdysi znali… •
