Vy nevěřit, že přežít

Nerostou nám tu "domorodé" kmeny?

Bývaly doby, kdy Evropané jezdili za jinými kulturami a podivnými obyčeji na druhý konec světa. Na počátku 21. století stačí zůstat doma. Postmoderní civilizace se rozštěpila do stovek subkultur a některé z nich si alespoň vizáží s „domorodci“ nezadají. Příkladem budiž lidé, kteří prostřednictvím drastického tělesného zdobení zakoušejí „duchovní transformaci“, hledají sami sebe a demonstrují tím odstup od většinové společnosti. Ne nadarmo se jim říká Modern Primitives, což je pojem Fakira Musafara z roku 1967. Výpravou mezi lehce i hodně odlišné jedince byl koncem května 8. ročník Tattoo Convention v pražském Edenu. Populární „konvence“, jak si místní komunita anglický výraz přeložila, si paradoxně z konvencí moc hlavu nedělá. Pro nezaujatého či nepoučeného návštěvníka může být tento „veletrh tetování“, kde se představilo 65 studií z celého světa, zajímavou zkušeností. Kde jinde vás zasáhne podobný gejzír bizarnosti a zvláštní estetiky… Setkání s nejopiercingovanějším mužem v Česku, se spoře oděnými slečnami i pány ozdobenými roztodivnými sestřihy, to vše v liberálním duchu a hávu exhibicionismu… „Když jsme s 'conem' začínali, bylo to v Čechách něco úplně nového a cizího. Teď prožívá tetování boom, zvláště u mladých,“ tvrdí už dost obligátně pořadatelé z Red & White Promotions. Ti jako tradiční bonbonek přizvali performera Crazy White Seana, jehož sebedestruktivní show nese podtitul „Nebudete věřit, že to lze přežít“. Šílený Nizozemec si totiž na pódiu hraje s bruskou, propichuje se injekčními stříkačkami, zavěšuje na sebe těžké předměty a také - vcelku pochopitelně - týrá své genitálie. Jako by jeho vystoupení dalo vzpomenout na středověké veřejné popravy, kdy fascinovaní diváci hltali očima nevídané scény. Pakliže sociolog Miloslav Petrusek ve svém nedávném článku charakterizoval 20. století jako „věk extrémů a kýče“, zbývá otázka, co ještě extrémnějšího nám nabídne století jednadvacáté. Dnešní doba je nebývale tolerantní vůči jinakosti, ale neškodilo by, kdyby se o stále „zřejmější existenci nevídaných forem současnosti“, slovy francouzského antropologa Marca Augého, začala zajímat i etablovaná akademická pracoviště.