Kdybych měl tušení, co mě čeká, tak rovnou spáchám sebevraždu, říkal poslední žijící baťovec, který bránil Filipíny před Japonci
Karel Aster (15. 5. 1920 - 13. 8. 2017) přijel do Manily v únoru 1941 rovnou z New Yorku, kde zastupoval firmu Baťa na světové výstavě.
„Války jsem se nebál, byl jsem si jist, že se mne nijak nedotkne,“ řekl před časem agentuře News-Press. Stačil ještě pomoci s otevřením místní výrobny a dvou obchodů (jménem G&H Shoes, Baťu mezitím převzali Němci v protektorátu), když se v listopadu téhož roku u severního ostrova vylodil obrovský japonský výsadek. Všichni baťovci včetně diplomatického sboru vstoupili svorně do US Army, ta byla ovšem brzy poražena a internována v zajateckém táboře na ostrově Corregidor.
„Žili jsme pod širým nebem. O hygieně nemohla být řeč. Dva američtí námořníci se pokusili o útěk. Svázali je, postříkali sirupem a posypali červenými mravenci. Museli jsme přihlížet, jak se svíjejí a křičí v předsmrtných křečích.“ To nejhorší mělo ovšem teprve přijít. „Kdybych si uměl představit ty čtyři roky hrůzy, smrt by mi připadala jako nádherný únik.“ Zajatce čekal nejhorší válečný zážitek, totiž transport na Formosu (dnešní Tchaj-wan).
„Po úzkém žebříku jsme začali sestupovat do díry, která ještě nedávno sloužila pro náklad uhlí. Nebylo ani dost místa na stání, natož si sednout. Všichni jsme si říkali, že zůstaneme-li zde dva dny, zadusíme se.“ Zůstali 39 dní. Americké letouny polovinu lodí potopily, neboť netušily, že převážejí jejich zajatce. Úzkou dírou ve stropě spouštěli Japonci dva kýble denně - jeden s rýží a druhý na výkaly. Nestačilo to ani pro polovinu pasažérů. „Změnili jsme se v hromadu pokroucených těl, chtěli jsme druhého zabít kvůli pohodlnější pozici. Přestali jsme být lidskými bytostmi,“ psal Aster po válce domů rodičům.
Pak shodili ty bomby
Polovina „pasažérů“ nepřežila. Později byl Aster převezen do uhelného dolu nedaleko Nagasaki, kde fáral v 15hodinových směnách.
Ze všech Čechů přežili jen dva. „Pak shodili ty bomby. Otřesy byly tehdy běžné, 1300 metrů v podzemí nás nijak nepřekvapily.
Jen jsme se po vyfárání divili, že vzduch je najednou plný prachu.“ Potom přišli Japonci, řekli, že je po válce a že jsou zase přátelé. A odešli. Vězni objevili sklad jídla.
Při svých dvou metrech vážil Karel pouhých 45 kilogramů, byl však dost chytrý, aby se najedl jen trochu. Teprve po týdnech vezli zajatce přes Nagasaki a poprvé spatřili město duchů.
Nejsem ničím výjimečný
Přes Manilu putoval Karel Aster do USA, kde se nejprve živil jako kovboj, poté provozoval v San Francisku obchod s hudebninami. Brzy jej ale americká odnož Bata přijala zpět do svých řad, vedl síť prodejen na Havaji a v Chicagu. Obdržel řadu vyznamenání od filipínské vlády (o jeho smrti dokonce minulý týden referoval list Philippine Star pod titulkem Tento Čech je filipínským válečným hrdinou) a jako rodák z Mělníka také Stříbrný řád města.
Sám se ale necítil ničím výjimečný. „Byl jsem prostě dvacetiletý mladík ve špatném čase a na špatném místě,“řekl News-Press.
Filipínci byli jiného názoru. Za několik dní tvrdých bojů o severní ostrov Luzon, při nichž málem přišel o nohu („Operovali mě bez umrtvení. Čtyři chlapi mě drželi a místo narkózy jsem dostal cigaretu.“), bylo jeho jméno v roce 2003 umístěno na nový památník postavený v Manile, díky čemuž se české úřady dozvěděly o statečnosti svých občanů během obsazování ostrova. •
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
