Rusku se český vývoz munice nelíbí
Gruzie, zdánlivě bezvýznamný malý stát s necelými šesti miliony obyvatel. Avšak kvůli její významné geostrategické poloze o ní už řadu let svádí souboj Rusko a Spojené státy. Své zájmy v této oblasti hájí i Turecko. Jde naštěstí prozatím jen o válku silných slov. Přes Gruzii může totiž vést ropovod, kterým poteče ropa z bohatých nalezišť v Kaspickém moři do tureckého středomořského přístavu Ceyhan. Rusko by rádo dostalo Gruzii pod svá „ochranná křídla“. Země je ale stále spíše proamerická, bezvýhradně podporuje boj Washingtonu proti terorismu. A dokonce usiluje o vstup do Severoatlantické aliance. Zatím mírně šílený, nicméně chvályhodný nápad.
Do souboje, nebo spíše verbální přestřelky o Tbilisi, vstoupilo v minulých dnech i Česko. Pražská vláda koncem srpna souhlasila s plánem, podle něhož pošle do Gruzie darem několik tun nepotřebné armádní munice za zhruba půl milionu korun. Šlo asi o milion nábojů, které by jinak musela česká armáda draze likvidovat. „Charita“ je prý levnější. Gruzínci ve své žádosti uvedli, že střelivo potřebují na běžný armádní výcvik.
Po pár dnech následovala hysterická reakce ruského ministerstva zahraničí. V jeho prohlášení stojí: „Není to poprvé, kdy se země NATO účastní přezbrojení Gruzie. Toto počínání může vážně destabilizovat situaci v celém Zakavkazsku. Dodávky zbraní se přitom uskutečňují na pozadí prudkého růstu gruzínských vojenských výdajů a v podmínkách nanejvýš obtížné společensko-ekonomické situace země. To může uvést Gruzii v pokušení použít sílu proti Suchumi a Cchinvali (separatistickým regionům Abcházii a Jižní Osetii), vážně destabilizovat situaci nejen v Gruzii, ale na celém Zakavkazsku… Nelze také zapomínat na možnost, že by zbraně mohly padnout do rukou mezinárodním teroristům a posléze se rozšířit po regionu - a není ani vyloučeno, že i za jeho hranice.“
Moskevští politici se domnívají, že Gruzie by mohla české náboje použít v Jižní Osetii nebo v Abcházii. V regionech, které v minulosti spadaly pod Gruzii, počátkem devadesátých let minulého století se ale s vydatnou pomocí Ruska odtrhly a za další vydatné finanční, materiální i mocenské podpory Moskvy přežívají dodnes. Na odtržených územích dosud operují ruští vojáci v uniformách OSN s modrými barety. A Moskva dělá, co může, aby Tbilisi uškodila. Po obyvatelích odtržených oblastí – i když jde formálně o gruzínské občany - například nevyžaduje víza, ale pro Gruzínce z Gruzie vízovou povinnost v prosinci 2000 zavedla.
A co víc: ruské jednotky rozmístěné v Gruzii ve čtyřech základnách se stále nemají ke slibovanému odchodu. Termín neustále odsouvají, kvůli technickým potížím jim to prý může trvat až dvanáct let.
Jeden naschvál za druhým. Není se čemu divit, když Moskva využije dodávku českých nábojů k masivní protigruzínské propagandě a vykreslí tamní politiky jako krvežíznivé bojovníky, kteří chtějí v Abcházii a Jižní Osetii vyvolat přinejmenším napětí a chaos, daleko spíše ale rovnou občanskou válku.
Tím spíš, když ruské úřady reagují podobně na všechny ostatní dodávky zbraní a vojenského materiálu, které Tbilisi dodávají státy NATO. Rusku samozřejmě vadí i americká vojenská přítomnost na jižním Kavkaze, krytá bojem proti terorismu.
Reakce Moskvy se jednoduše dala čekat. České rozvědky mohly vládu upozornit na to, co hrozí. Se vší pravděpodobností s takovým varováním přišly, Rusko totiž podobně reaguje na všechny dodávky zemí NATO do tohoto regionu. Píše se o tom v ruských novinách, na to nemusejí mít tajné služby své lidi přímo v Tbilisi a Moskvě. Ať už tuzemští špioni svoje poslání splnili nebo ne, konečné rozhodnutí bylo jen a jen na Paroubkově vládě.
Čeští ministři měli odpovědně zvážit, zda vývoz munice do Gruzie stojí za riziko, že se Moskva rozčílí. Co když nám Rusové za trest něco vezmou? Nebo něco nedají? Odškodní nás někdo za pevný postoj? NATO? Amerika? Bude alespoň pochvala za podporu vývozu demokracie a severoatlantických hodnot?
Kabinet ale podle všeho není za co chválit. Bylo by sice hezké, kdyby za rozhodnutím vyzbrojit Gruzii stály vznešené důvody. Tak to ovšem se vší pravděpodobností nebylo. Armáda se prostě chtěla stůj co stůj zbavit přebytečné munice. Gruzínská objednávka jí vytrhla trn z paty (jeden z mnoha: před pár dny vláda rozhodla o dodávce 550 tun střeliva Egyptu). Vojáci by určitě přivítali, kdyby si Gruzínci vzali všechny jejich vyřazené náboje. Mají jich momentálně šedesát tisíc tun.
Možná to tak ale nebylo, možná že šlo opravdu o rozhodnutí vyvézt na Kavkaz spolu s náboji i trochu demokracie. Premiér Paroubek je teď proto v situaci, kdy by si mohl zahrát na hrdinu. Mohl by vystoupit a hrdě prohlásit, že Gruzii budeme dodávat takové zbraně, jaké si objedná. S tím, že chceme, aby se tento stát stal co nejdříve členem NATO. Ať si Moskva křičí. Z Tbilisi by pak mohla do Strakovy akademie dorazit za odměnu bedna „gruzíňáku“. Nejspíš to tak ale nebude. Vláda bude mlčet a ministři si budou uklidňovat nervy ruskou vodkou.
