Události vyvolané sporným japonským znárodněním několika ostrovů budí obavy nejen v obou zemích, ale i ve světě. Rozdílný pohled čínských a japonských médií na věc příliš nepřekvapuje, neshodnou se však ani komentáře Die Welt a Financial Times. První vidí příčinu v čínských obavách z japonsko-amerického militarismu, druhý v domácích politických problémech.
Aktuální čínsko-japonský spor je vlastně nevyřčenou, ale zřejmou otázkou, komu patří Východočínské moře. Číně, Japonsku, nebo oběma, ovšem s přítomností americké flotily jako protiváhy čínské síly a garance japonských nároků? A nejde o nic symbolického.
Nové námořní právo Spojených národů přiřazuje i k těm nejvíce nehostinným a nejodlehlejším skalám svrchované právo na vše, co se nachází v jejich okolí ve vodě či pod mořským dnem. Japonská vláda chce nyní z privátního vlastnictví převzít nepatrné ostrovy mezi Japonskem a Severní Koreou, aby na ně společně s USA umístila radarovou soustavu, jež má údajně sloužit jen obraně před severokorejskými raketami.
Číňané to však vnímají jinak. Americké angažmá zvyšuje podezření, že se chystá krocení velkého červeného draka. V aktuálních nepokojích se ozývají vzpomínky na pokoření Japonci a jejich brutalitu. Že japonské firmy v Číně mají dnes ze strachu zavřeno, demonstranty netrápí. Čína má dlouhou paměť a v nacionalismu si s rivalem nezadá.
V nynějším sporu jde samozřejmě také o nerostné bohatství – ropu a plyn. Válčit se o ně nebude, koná se jen měření sil. Pokud však jde o účinnou kontrolu zbrojení, nebo mocenské nároky, je situace na Dálném východě velmi zanedbána. Nicméně na experimentální mocenskou praxi rozhodně není vhodný čas.
Die Welt: Nebezpečný poker o několik skal v moři
Financial Times: Tokio i Peking musejí udělat krok zpět
Vzhledem k aktuální politické situaci v obou zemích je mezinárodní krize tím posledním, co mohou Japonsko a Čína potřebovat. Bohužel, právě ta se rozhořívá. Smutné je, že této krizi bylo možné zabránit diplomacií. Nastartoval ji nacionalistický guvernér Tokia nápadem koupit tři ostrovy od soukromých majitelů.
Jelikož vláda si byla vědoma výbušného potenciálu takové akce, snažila se ji mírnit použitím veřejných fondů pro „znárodnění“ ostrovů. To sice symbolicky podpořilo japonské nároky, ale ve skutečnosti nezměnilo nic, protože šlo o jednostranný krok. Na nejhorší krizi čínsko-japonských vztahů od roku 2005 bylo zaděláno.
Nervózní Peking má totiž dost starostí na vnitropolitické scéně. Smířlivý postoj vůči Japonsku by pro vládu mohl být příliš nákladný, a tak převládl postoj jestřábí, k čemuž přispěl i časový souběh s výročím invaze Japonců do Mandžuska. Tokio je na tom podobně.
Popularita premiéra Nody je nízká a na volební úspěch to nevypadá. Domácí opozice jej zkritizovala tvrději než Číňané. Dalším zádrhelem je fakt, že nový japonský velvyslanec pro Čínu zemřel (v Tokiu) jen pět dní po svém jmenování.
Všechny tyto okolnosti způsobily aktuální rozmíšky, ale nemohou být ospravedlněním pro další rozdmýchávání vášní. Je nepřípustné, aby dva největší asijští ekonomičtí obři prodlužovali konfrontaci. Už teď je účet za ni vysoký. Je čas na otevření diplomatických kanálů, opanování nálad v národních médiích v Číně a zmírnění předvolební rétoriky v Japonsku.
China Daily: Japonsko ulpívá v minulosti
Připomínání japonské invaze do Mandžuska je namístě. Je to dobrá příležitost, aby mezinárodní společenství správně vnímalo aktuální kroky Japonska.
Postupimská dohoda definovala podmínky japonské kapitulace na konci druhé světové války. Spolu s Káhirskou dohodou (1943) přiděluje Číně teritoria obsazená Japonskem včetně ostrovů Tiao-jü. Ovšem mírová dohoda ze San Franciska (1951), která byla za neúčasti Číny podepsána USA, Japonskem a několika dalšími zeměmi, převedla části ostrovů pod americkou správu a v roce 1953 pak civilní správa ostrovů pod americkou kontrolou rozšířila svou jurisdikci i na ostrovy Tiao-jü.
Čtěte také:
Japonské firmy v Číně zastavují výrobu
Čína vyslala ke sporným ostrovům hlídkové lodě
Japonsko a Čína se přou, kdo koupí pusté ostrovy
V roce 1971 pak USA a Japonsko podepsaly dohodu, která ostrovy Tiao-jü řadí k teritoriím, která se mají „navrátit“ Japonsku. Čína na to nikdy nepřistoupila.
U nynějšího japonského „znárodnění“ zmíněných ostrovů je připomínání invaze do Mandžuska ještě důležitější. Japonsko se snaží popřít podmínky své kapitulace a vracet čas zpět. Čína však na 18. září 1931 nikdy nezapomene, protože tehdy začala nejtemnější etapa její moderní historie. Před vstupem do Mandžuska už Japonsko okupovalo Tchaj-wan a Korejský poloostrov a teritoriální expanze byla konzistentní politikou vlády. Noviny rozpoutaly válečnou hysterii a hájily obranné kroky armády, čímž mobilizovaly veřejnou podporu pro agresi. Zní to tak povědomě, že se musíme ptát, kam dnes Japonsko směřuje.
The Japan Times: Čína protesty cílí na japonskou ekonomiku
Sporadické protesty z minulého týdne nabraly na intenzitě poté, co se objevily výzvy k bojkotu japonského zboží. Přes zvýšený počet policistů v ulicích došlo k násilnostem a rabování japonských továren a prodejen s japonskými výrobky. Zatímco čínská vláda nabádala demonstranty, aby se neuchylovali k násilí, jedním dechem zároveň ponoukala ke zvýšení ekonomického tlaku.
Národní turistická centrála například nařídila cestovním kancelářím, aby zrušily zájezdy do Japonska během týdenního volna na začátku října s tím, že jim bude kompenzovat ztráty. Nynější vlna antijaponských nálad v Číně je nejsilnější od roku 2005. Od té doby Čína vystřídala Japonsko na druhém místě v žebříčku světových ekonomik a její diplomatická i vojenská síla prudce vzrostla.
Vládní záměr škodit japonské ekonomice šíří státní média. Jeden regionální list otiskl seznam japonských značek spolu s výzvou k bojkotu. Televize přestala vysílat reklamy na japonské produkty. Ale.
Ekonomiky obou zemí jsou nesmírně provázány. Japonsko je hlavním investorem a jeho firmy patří k velkým zaměstnavatelům. Bojkot by tak ublížil spíše čínské ekonomice, jejíž růst zásadně zpomaluje, a komunistické vedení se proto obává občanských nepokojů.
