Soudce Jirsa neshledal nic odsouzeníhodného na jednání bývalého ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Policie ČR Jana Kubiceho ve věci jeho žalozpěvu před parlamentním výborem těsně před volbami v roce 2006, který pak „záhadně“ bleskově doputoval do médií a nesporně ovlivnil výsledek voleb.
Soudce Jirsa se však nedlouho před vynesením tohoto rozhodnutí zúčastnil veřejné panelové diskuse a „shodou okolností“ seděl za stejným stolem s jednou stranou případu (Kubice). Hájí se tím, že se kdysi „z titulu své funkce“ sešel i s Paroubkem. To bylo ale kdysi a z titulu i Paroubkovy funkce. Proto není možno říci, že se chová nestandardně, ale „symetricky“. To byla z jeho strany možná nedomyšlenost, fakticky to ale byla chyba.
Soudce Jirsa si nekorektnost situace na místě uvědomil, ale pokusil se ji zlehčit poznámkou o tom, že vzhledem k přítomnosti expolicisty Kubiceho by se asi měl prohlásit za podjatého a odejít, neboť ho bude zanedlouho soudit, protože čelí žalobě podané Jiřím Paroubkem. Tato ničím nevynucená slova vyvolala v publiku smích, který objektivně pohřbil nestrannost soudce Jirsy v této kauze, ať již svou glosu myslel jakkoliv.
Nyní se ho zastávají různí kolegové, kteří dávají podnět k závažným otazníkům nad obecnou schopností soudců vůbec být nestranní, když tento zřejmý Jirsův lapsus obhajují jako jednání správné, přípustné, nepodezřelé. Formálně totiž asi Jirsa žádná psaná pravidla neporušil.
A právě toto je jádrem rozporu, co justice dělá (formálně aplikuje právo) a co po ní veřejnost požaduje (nalézat spravedlnost). Necitlivost k takzvaným „nepsaným pravidlům“ je známkou snížené sociální inteligence, nebo výrazem arogance. Obojí jistě nepřispívá schopnosti nalézat spravedlnost.
Jestli to soudce Jirsa nechápe, zbývá už jen, aby se mu někdy stalo totéž. Aby stál před soudem jako jedna strana s vědomím, že protistrana a soudce se nedávno někde potkali, a když padlo jeho jméno v souvislosti s jeho sporem, tak se mnozí smáli. Anebo, co by se asi začalo mediálně dít, kdyby situace byla obrácená, vedle Jirsy seděl Paroubek a smích by patřil nepřítomnému Kubicemu?