Litva a Lotyšsko letos splní podmínky pro vstup do eurozóny. Zatím ale nikam nespěchají
Když Lotyšsko v roce 2006 vybíralo svůj motiv na euromince, nastala trapná situace. Dvaačtyřicetimetrový rižský Pomník svobody, symbol národní hrdosti, se sice na minci vešel, ale jen tak, že ukrajoval kus z povinného prstence unijních hvězdiček.
Zbývala jen dvě řešení – buď pomník bez ohledu na měřítko umělecky zkreslit tak, aby se vešel, nebo hledat jiný motiv. Ve jménu eurohvězdiček zvítězila druhá varianta a Lotyši nakonec dali přednost státnímu znaku doplněnému o hlavu dívky s čepcem.
Po šesti letech je vše jinak. Zkušební sada mincí dodnes leží v sejfech lotyšské centrální banky a Brusel marně tlačí na to, aby tato pobaltská země urychlila přípravy na vstup do eurozóny. Schvalovat mince dnes, klidně by Lotyšům nějakou tu uříznutou hvězdičku odpustil.
Doby, kdy celé Pobaltí bralo přistoupení ke společné měně jako symbol návratu do Evropy a definitivní rozlučku s pověstí postsovětských republik, jsou dávno pryč. Eurem dnes platí jen Estonci, kteří jednotné platidlo zavedli v nejhorší možné době. O silvestrovské noci na rok 2011 se určitě necítili jako premianti – debatu o výhodách společného platidla zcela zastínila krize. A Estonsko si v praxi uvědomilo, že si vystálo frontu do klubu, kde jsou kromě elitních členů také notoričtí potížisté.
Skepse se projevila i v sousedním Lotyšsku. Vláda premiéra Valdise Dombrovskise stále drží rok 2014 jako cílový termín pro vstup do eurozóny, nadšení v zemi ale mezitím opadává. Tábor občanů přesvědčených o jednoznačné výhodě společné měny se smrskl na devět procent. Kromě tradičně euroskeptických Čechů unijní Eurobarometr nenaměřil v sedmičce kandidátských zemí nižší číslo. A to přesto, že Lotyši na euro slyší z vlivných míst samou chválu. „Myslím, že v Estonsku se každý cítí bezpečněji právě proto, že máme euro,“ pochvaloval si v květnu v Rize přijetí společné měny estonský prezident Toomas Hendrik Ilves. Ve své červencové zprávě krok do eurozóny doporučil Lotyšsku i Mezinárodní měnový fond (MMF). „Vstup do eurozóny by pomohl zmírnit riziko směnného kurzu, snížil by úrokovou sazbu a podpořil stabilitu finančního sektoru,“ napsala instituce, která Lotyšsku společně s Evropskou centrální bankou, Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj, Norskem a několika státy EU poskytla v roce 2009 půjčku ve výši 7,5 miliardy eur.
Sen všech věřitelů I když se tak Lotyšsko stalo dlužníkem, ve skutečnosti se může právem cítit jako premiant.
Vůči svým věřitelům zůstalo skromné.
Zatímco Řecku peníze stále chybějí, Lotyšsko se nakonec spokojilo jen s 4,5 miliardy eur – zbytek připraveného kreditu odmítlo.
Se splácením úvěru nemá země problémy. Do roku 2014 chystá emise státních dluhopisů ve výši 3,8 miliardy eur, což by s loňskými 1,1 miliardy mělo stačit na umoření celého dluhu. Poslední emise koncem července se přitom prodala dobře a s rozumným výnosem kolem 4,5 procenta.
Lotyšsko se vzpamatovalo i makroekonomicky. Pravděpodobně ještě letos splní zbývající dvě maastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny. Rozpočtový deficit má klesnout na dvě procenta a meziroční inflace na 2,6 procenta, což je loňský průměr sedmnácti zemí platících eurem. Také reformy, které země za poslední tři roky podnikla, ji vzdalují od řecké mizerie. Lotyši si pořádně utáhli opasky.
Od roku 2009 spadly platy ve státním sektoru o třetinu a náklady na jednotku práce prudce poklesly. Daň z přidané hodnoty se zvyšovala hned dvakrát – v případě nižší sazby celkově o sedm procentních bodů. Regulované ceny narostly za poslední tři roky o třetinu.
Podobnou kúrou, i když zdaleka ne tak drastickou, si prošla také Litva, která dnes patří z hlediska meziročního růstu HDP mezi evropské rekordmany. V letošním prvním čtvrtletí litevský HDP stoupl o rekordních 6,9 procenta, vůbec nejvíce v EU. Ani v Litvě ale nálada pro přijetí eura není tak optimistická, jako bývala před třemi lety. Rok 2014 na rozdíl od Lotyšska ve Vilniusu nikdo za mezník již nepovažuje. Mimo jiné proto, že Evropská komise ve své červnové konvergenční zprávě vstup obou zemí do eurozóny prozatím nedoporučila. Ano, obě země nesplňují tříprocentní pravidlo deficitu veřejného rozpočtu vůči HDP. Jenže loňská 3,5 procenta v Lotyšsku (respektive 5,5 procenta v Litvě) jsou stále ještě chvályhodná. Nemluvě o tom, že i Brusel počítá s tím, že ještě letos dokážou obě pobaltské země srovnat deficit pod stanovená tři procenta.
Obě země nemají žádný problém ani se stabilitou devizového kurzu. Již dnes jsou Lotyšsko a Litva na společné měně plně závislé. Litevský lit je pevně navázán na euro od roku 2002, takže graf směnného kurzu je rovný jak pravítko. Lotyši mají od vstupu do mechanismu ERM II v roce 2005 fluktuační pásmo – ale jen mizivé jedno procento. Výhodou Pobaltí je i to, že se může spolehnout na ozdravené banky. Sektoru dominují severské finanční domy (Swedbank, SEB, Nordea), které poctivě rekapitalizovaly nejen svá ústředí, ale i pobaltské dcery, což se o mnoha západoevropských bankách říct nedá.
Počkáme a uvidíme Přinejmenším Litva, přes dobré vyhlídky a lákání, do eurozóny nespěchá a prozatím vyčkává.
I když například ministryně financí Ingrida Šimonytéová stále považuje za realistické, že by Riga i Vilnius vstoupily do eurozóny v roce 2014 společně. K nejistotě přispívá fakt, že nikdo přesně neví, jak bude měnová unie vypadat za dva roky. Zdá se ale, že s tím litevští politici počítají. „Litva přijme euro, až na to bude plně připravena a až bude eurozóna připravena přijmout nové členy,“ řekla před dvěma měsíci poněkud tajemně litevská prezidentka Dalia Grybauskaitéová.
V překladu to může znamenat – počkejme si na to, jak dopadne stabilizační mechanismus ESM, kdo a kolik z něj odsaje, jestli vůbec bude stačit a především jak se vyvrbí spor kolem společných eurobondů. Obě země je podporují, lotyšský premiér Dombrovskis si navíc myslí, že by Evropská centrální banka měla začít ve velkém skupovat španělské a řecké dluhopisy. Fiskální federalismus v pobaltském podání má ale také své meze. Především se nabízí otázka, proč zrovna země, které provedly drastické reformy tak rychle, že lidé ani neměli čas vyjít do ulic demonstrovat, budou po vstupu do eurozóny zachraňovat jih Evropy, kde ve srovnání s Lotyšskem a Litvou k žádné pořádné konsolidaci rozpočtu nedošlo. Uvědomuje si to i ministryně Šimonytéová. „Vstup do eurozóny mimo jiné znamená platit za stabilizační mechanismus, jejž budou využívat země, které nebyly ochotny udělat totéž co my,“ podotkla správkyně litevské státní kasy.
Nic radikálního Litevci i Lotyši jsou nicméně připraveni na to, že vstup do euroklubu nebude zadarmo. Ochota platit za jiné je v Pobaltí obdivuhodná. Litevský premiér Andrius Kubilius to vysvětluje historicky. „Litva je nezávislá teprve dvacet let. A to je krátká doba na to zvyknout si na stabilní, dobrý, a možná dokonce luxusní život. Lidé si ještě dobře vzpomínají na sovětskou éru. Proto jim tvrdá úsporná opatření, která jsme museli přijmout, nepřipadají zas tak radikální,“ argumentuje. Ve srovnání s rublem bude euro v celém Pobaltí opravdovým symbolem identity a konec výtvarně vydařených litů a latů nikdo za národní újmu považovat nebude. Otázkou ale je, jestli se identita přerozdělovací unie nakonec neblíží sovětské realitě, kdy malé, ale bohaté Pobaltí dotovalo skomírající svazové republiky. Ještě štěstí, že na takové příměry u Baltského moře nikdo neslyší. l
Ochota platit za jiné je v Pobaltí obdivuhodná, má ale také své meze Děkujeme, nechceme Podpora přijetí eura v kandidátských zemích (odpovědi v %) pramen: Eurobarometr, duben 2012
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
