Spořicími dluhopisy stát získává stabilní věřitele, které si k sobě ještě více připoutává vhodně zvolenými parametry jednotlivých emisí
Stát dává letos před Vánocemi už popáté občanům možnost investovat své úspory do veřejného dluhu. Dosud vydal tyto dluhopisy v nominální hodnotě cca 74 miliard korun, a ty se tak na celkovém ? nancování státního dluhu podílejí přibližně ze čtyř procent. Snaha zpřístupnit státní dluhopisy i běžným střádalům je celkově výhodná jak pro stát, tak pro občany. Když si však blíže prostudujeme parametry, není to dokonalá idylka, a to ani pro jednu stranu.
Stát získává především mimořádně stabilní a málo vrtošivé věřitele, které si k sobě ještě více připoutává vhodně zvolenými parametry jednotlivých emisí. Domácnosti a neziskové organizace totiž nemají tak široké portfolio investičních příležitostí jako velcí mezinárodní hráči. SLABINY DROBNÝCH INVESTORŮ Drobní investoři nedokážou rovněž tak flexibilně reagovat na růst tržních úrokových sazeb, případnou globální ? nanční krizi nebo i negativní zprávy ohledně přílišného hýření českého eráru. Zároveň mají i delší investiční horizont, který se vesměs kryje se splatností spořicích dluhopisů, které si vybrali. Státu tak příliš nehrozí, že by mu mohli uplatněním svého práva na předčasné splacení obligací utéct.
Že si je však ministerstvo ? nancí tohoto rizika dobře vědomo, je patrné i z podmínek předčasného splacení dluhopisů. Výše kuponu totiž u delších emisí v jednotlivých letech roste, například u prémiového tříletého dluhopisu aktuální vánoční emise činí výnos první dva roky 0,5 procenta a poslední rok šest procent. Investor tak v případě předčasného splacení získá pouze velmi nízkou a rozhodně ne proporcionální část prezentovaného celkového výnosu do splatnosti.
Poměrně drakonické jsou rovněž objemové limity, se kterými je třeba v případě předčasného splacení počítat. Možné termíny předčasného splacení jsou sice např. u pětiletých emisí každé čtvrtletí, nicméně při vyšším investovaném objemu lze v jeden termín prodat pouze 50 procent vlastněného objemu nad 500 tisíc kusů (tedy v nominální hodnotě půl milionu korun). Pro investora se dvěma miliony to tedy znamená, že se v případě neočekávané potřeby hotových peněz bude své investice muset postupně zbavovat v ideálním případě tři čtvrtě roku.
Majitelé kratších emisí, např. prémiového tříletého dluhopisu, se díky roční frekvenci možných termínů předčasného splacení své investice do její konečné splatnosti nezbaví vůbec. Tyto parametry jsou pro stát jednoznačně výhodné, nikde na ně příliš neupozorňuje a emisní podmínky si před nákupem málokdo detailně přečte. Řada investorů se tak může tímto způsobem dostat do určité pasti a měli by nad ní přemýšlet dříve, než půjdou na poštu nebo do banky si dluhopisy zakoupit.
DRAHÝ CUKR Z ERÁRU Jako cukr proti zmíněným bičům nabízí stát drobným investorům vyšší zhodnocení, než za které je schopen se financovat prostřednictvím standardních dluhopisových emisí.
Aktuální rozdíly jsou až v násobcích, kdy se výnosy do splatnosti přibližně pětiletých dluhopisů na ? nančních trzích pohybují mírně přes jedno procento ročně. Pětiletý spořicí státní dluhopis pak svému vlastníku, který jej bude držet až do splatnosti, nabídne přes tři procenta ročně.
Vysoký relativní rozdíl je samozřejmě dán rekordně nízkými úrokovými sazbami. Je určitě pravdou, že výnosy okolo procenta ročně (nyní obvyklé u státních dluhopisů na kapitálových trzích) by domácnosti a neziskové organizace moc nepřitáhly. Ty jsou totiž často hýčkané menšími bankami a záložnami pomocí relativně vysokých sazeb na depozitních vkladech, jež jsou navíc díky současným parametrům pojištění vkladů nesmyslně stoprocentně garantované státem.
Daňový poplatník však pro výnosový příplatek majitelům spořicích dluhopisů v průměrné výši 1,5 procenta ročně nad tržní sazby musí sáhnout do kapsy pro více než jednu miliardu korun ročně v podobě vyšších nákladů na obsluhu státního dluhu. Zda je tato cena za diverzi? kaci portfolia věřitelů státu adekvátní, nebo ne, rozhodně není jednoduchá otázka. Je však potřeba si uvědomit, že je to cena za dodatečné náklady ? nancování jen o něco více než čtyř procent státního dluhu. Aby byl pozitivní efekt rozšíření věřitelské základny v případech ? nančních krizí a jiných „nestandardních“ tržních situací skutečně hmatatelný, musel by se podíl spořicích státních dluhopisů na ? nancování dluhu pohybovat v našich podmínkách podle mého názoru v řádu alespoň 20 až 30 procent. To by už ale pro státní pokladnu znamenalo solidní zářez.
Je však pravděpodobné, že díky celkovému předpokládanému růstu úrokových sazeb, které budou pro běžnou populaci nominálně přitažlivější, už tak velké příplatky majitelům spořicích dluhopisů nebudou nutné.
Spořicí státní dluhopisy by se pak staly skutečně užitečným nástrojem ? nancování veřejného dluhu.
O autorovi| obchodní ředitel Conseq Investment Management
