Stát už podruhé mění zákon, který může zabránit kšeftům s úlevami za postižené. Firmy ale mohou být klidné
První chráněná dílna z Ústí nad Labem vypadá na první pohled jako jedna z mnoha těch, které dělají dobrou věc, když zaměstnávají zdravotně postižené. Třeba nemocnice od ní nakupují pracovní oblečení nebo zdravotnické pomůcky. Zdravotně postižení z První chráněné umějí ale podle věstníku veřejných zakázek také vyprodukovat i drtiče biomasy, sofistikované 3D tiskárny, nebo dokonce zkušební trhací stroj. Ne, nejde o hokynářství. Takhle v praxi funguje jedno české specifikum – byznys se zdravotně postiženými.
Ping-pong, první liga Do systému s „kšefty“ se zdravotně postiženými jsou zapojeni tři hráči. Těmi prvními jsou společnosti, které zaměstnávají více než polovinu zdravotně postižených. Jejich partnery jsou ostatní komerční a státní firmy. Ty by podle zákona také měly handicapované zaměstnávat, ale mohou se z téhle povinnosti vyvázat tím, že budou odebírat zboží nebo služby od „padesátiprocentních“ firem. Pokud to neudělají, musejí zaplatit státu desátek. Je jasné, že se do toho žádné z nich nechce a firmy společně podnikají manévry na hranici zákona, aby na jedné straně uspořily a na druhé vydělaly. A pak je tu třetí strana: stát, který přichází o daně a ještě dotuje místa pro handicapované.
První chráněná dílna z Ústí není ve svém oboru ničím výjimečná a není zdaleka jediná.
Jde o typický příklad společnosti, která má více než polovinu zdravotně postižených zaměstnanců a poskytuje ostatním možnost vyvázat se ze státního desátku nebo zaměstnání postižených. V oboru se to označuje termínem náhradní plnění. „Zaměstnáváme schopné manažery, kteří odborně koordinují veškerou obchodní činnost, plní stejné úkoly, mají stejné schopnosti, jsou schopni na základě svého vzdělání a zkušeností odpovídat za svou práci stejně jako odpovídají manažeři v jiných korporacích,“ popisuje jednatel První chráněné dílny Jindřich Štercl.
Systém, který nahrává obchodování se značkou „zdravotně postižení“, praktikuje v Evropské unii málo zemí. Jen Češi, Slováci a Španělé, přičemž Česko má podmínky nejbenevolentnější. Proto je nákup odpustků první a nejčastější variantou, ke které většina firem sahá. Podle studie personální společnosti LMC se z povinnosti zaměstnávat čtyři procenta zdravotně postižených vykupuje až pětadevadesát procent firem v Česku.
Přestože takzvané náhradní plnění vzniklo proto, aby stát zajistil postiženým práci, společnosti sdružující zdravotně postižené se staly experty na všechno. Dodávají počítače, software, židle a další zboží, které nikdo z postižených nevyrobil.
Firmy (musejí mít nejméně 25 zaměstnanců a polovinu z nich zdravotně postižených) totiž vědí, že všude kolem je poptávka po zboží s jejich fakturou, a hledají subdodavatele, kde se dá. České zákony jim meze ve fantazii nekladou. „Povinnost je možné plnit i nákupem zboží od dodavatele, který dodává zboží v rámci své obchodní činnosti,“ říká o přefakturování zboží mluvčí ministerstva práce Petr Sulek.
Existuje ale ještě jeden pohled. Ryze praktický. „Tak, jak náhradní plnění funguje, reálně bere práci lidem se zdravotním postižením. Má se poskytovat pouze na vlastní výrobky nebo vlastní služby, kde konkrétně vidíme přidanou hodnotu lidí se zdravotním postižením,“ říká Hana Potměšilová, ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Podobně hovoří i české zákony. V paragrafu 81, třetím odstavci zákona o zaměstnanosti se ohledně náhradního plnění píše, že „zaměstnavatelé a osoby samostatně výdělečně činné mohou pro účely splnění povinnosti poskytnout své výrobky a služby“. Stát ale praxi nevyžaduje, chybí totiž provázanost například se zákonem o účetnictví, který pojmy, jako jsou zakázky, výrobky či služby přesně definuje. A pouštět se do sporů s firmami a vystavovat se soudním prohrám se státním úřadům příliš nechce.
Formy odpustků jdou potom do extrémů. Letos na jaře například získala licenci na obchod s elektřinou a plynem společnost Synergy Solution ze skupiny BG Holding, jejíž dceřiné firmy zaměstnávají zdravotně postiJak žené. Firma se na svém webu chlubí, že nabízí ostatním společnostem energie formou náhradního plnění. Její klienti tak mohou svítit nebo topit a zároveň plní státní povinnost odebírat zboží či služby od zdravotně postižených. Obchodní ředitel firmy Martin Sibínský si praxi pochvaluje. Do konce příštího roku prý firma zaměstná osmdesát postižených a podle vyjádření pro deník E15 bude prodávat energii i domácnostem.
Chráněný vítěz Na trhu je ale oblíbená ještě jedna „forma plnění“ – výměna faktur. Praxe funguje následovně.
Komerční firma si pořídí od společnosti zaměstnávající více než polovinu handicapovaných zboží. Nesejde na tom jaké, jde o to, aby bylo drahé. Dostane fakturu s kýženým razítkem, zboží přebere a pak jej vyreklamuje. Firma zaměstnávající postižené reklamaci uzná a v komerční firmě zůstane faktura. „V drtivé většině jsou ty subjekty předem domluvené a takováhle směna neprobíhá zadarmo,“ popisuje zkušenosti ze své praxe Hana Potměšilová. Pro komerční firmy je to ale pořád výhodnější než zboží reálně nakoupit nebo platit státu za to, že pravidla pro zvýhodnění postižených neplní. A přiznejme si, stát tyhle peníze postiženým stejně neposílá. Obezlička s náhradním plněním není jediná, kterou společnosti využívají. Ze zákona mají „padesátiprocentní“ firmy výhodu ve vybraných typech veřejných výběrových řízení. Z nabídkové ceny se jim odečte při hodnocení zakázek oproti ostatním dodavatelům patnáct procent. Ne že by odběratel nakonec zaplatil o těch patnáct procent méně, jde jen o zvýhodnění na startovní čáře. Cena ale často rozhoduje o vítězi, a tak firmy s handicapovanými válcují ostatní. Výsledkem přitom paradoxně může být i to, že „padesátiprocentní“ firma nabídne v tendru cenu nejvyšší, a přesto vyhraje, pokud ostatní přebije svojí patnáctiprocentní výhodou. Tímhle způsobem funguje i První chráněná dílna. „Aplikujeme to u vybraných obchodních případů. Při současné situaci na trhu práce je to jeden z možných instrumentů k udržení stávajícího stavu zaměstnanců,“ říká jednatel firmy Štercl. Podobně jako u přefakturování zboží není v této disciplíně řečeno, že zboží musí být přímo výrobkem postižených. Proto První chráněná z Ústí dodává 3D tiskárny i trhací stroj.
Nejde ale jen o ni, stejnou praxi dělají stovky dalších firem. Ministerstvo pro místní rozvoj, které má veřejné zakázky na starost, situaci jen přihlíží. „Zadavatel si může alespoň v zadávacích podmínkách vyhradit požadavek, že určitá vyhrazená část veřejné zakázky nesmí být plněna subdodavatelem,“ radí s obranou proti „padesátiprocentním“ firmám mluvčí ministerstva pro místní rozvoj Veronika Vároši.
Od prvního ledna se změní zákon o zaměstnanosti a spolu s ním i pravidla hry. Firmy mohou být ale klidné, zásadně se jejich byznysu nedotkne. Změní se třeba jen povinnosti ohledně evidence dodávek zboží. Důležité je to pro kontrolory Státního úřadu inspekce práce.
Dosud si z nich nemusely společnosti dělat hlavu vůbec. Třeba přehled o tom, jestli „padesátiprocentní“ firmy neposkytují náhradního plnění až nad zákonný limit, nebylo možné ověřit.
„Kontrola dodržení zákonného limitu je za současné legislativy velmi obtížně proveditelná. Existuje sice povinnost vést seznam zaměstnavatelů s výší poskytnutého náhradního plnění, nicméně dohledat jejich skutečný počet a objem zboží je téměř nemožné,“ říká náměstek generálního inspektora Státního úřadu inspekce práce Jiří Macíček.
Prostě to nevyřešíme O bezzubosti legislativy hovoří i pokuty, které inspektorát za letošek v této oblasti udělil.
Bylo jich 131, celkem za 2,6 milionu korun.
Důvodem bylo většinou to, že firmy nad 25 zaměstnanců neplnily čtyřprocentní kvótu pro zaměstnávání postižených, neplatily desátek státu ani neodebíraly zboží od „padesátiprocentních“ firem.
Zvláštní na celé věci je, že státní úřady o praxi dobře vědí. Už jednou se zákon v roce 2012 upravoval, zůstal ale i tak poměrně benevolentní. Současný stav kritizuje i vládní materiáls názvem Strategie politiky zaměstnanosti do roku 2020. Ministerstvo práce spočítalo, že stoupají výdaje a klesá jejich efektivita. Od roku 2006 do roku 2010 vzrostl počet zaměstnaných postižených o 21 procent, zatímco výdaje za stejné období o 76 procent. Vládní materiál proto navrhuje postupné snižování finanční závislosti „padesátiprocentních“ firem na státních příspěvcích tím, že by se více podílely na platech svých zaměstnanců.
Snižovat by se měl i limit určující objem zboží či služeb, kterými se komerční firmy vykupují. Podle ministerstva práce tím budou komerční firmy více motivovány zdravotně postižené přijmout do svých řad a nevykupovat se.
Náhradní plnění by se mělo stát minulostí i podle názoru šéfky nadačního fondu. „Měli bychom mít ale nástroje na pomoc zaměstnavatelům, kde náhradní plnění dobře fungovalo. Mám na mysli Evropský sociální fond, který bude tuto oblast podporovat,“ říká Hana Potměšilová. Existují totiž i dobré příklady. Třeba automobilky, jimž zdravotně postižení kompletují díly. A bez podpory mohou tuto jednoduchou práci převést do Asie. Nadační fond vede přehled těchto zodpovědných firem. Známku Práce postižených má 29 subjektů, tedy zlomek z celkového počtu. Ty ostatní si mohou bez ostychu hrát na to, že jejich zaměstnanci umějí vyprodukovat kdeco, a přidanou hodnotou je, když dá zdravotně postižený razítko na fakturu.
Podle studie personální společnosti LMC se z povinnosti zaměstnávat čtyři procenta zdravotně postižených vykupuje až pětadevadesát procent firem v Česku.
15 procent činí snížení ceny ve veřejném výběrovém řízení pro firmy, které zaměstnávají více než polovinu zdravotně postižených.
95 procent firem v Česku se vykupuje z povinnosti zaměstnávat čtyři procenta zdravotně postižených.
76 procent je nárůst státních výdajů na zaměstnávání zdravotně postižených mezi lety 2006 a 2010.
O autorovi| Petr Weikert, weikert@mf.cz
