Většina manažerů by neodstoupila, pokud by byla na místě ministra financí Eduarda Janoty
Pokud byste byl(a) na místě ministra financí Eduarda Janoty, odstoupil(a) byste z funkce?
- Ano 43,4 %
- Ne 46,1 %
- Nevím 10,5 %
Ministr financí Eduard Janota prohlásil, že se mu buď podaří prosadit svůj rozpočet na rok 2010, nebo odstoupí. Neprosadil jej. Navzdory tomu se rozhodl zůstat členem kabinetu Jana Fischera. A po zkušenostech se schvalováním státního rozpočtu ve sněmovně už ani moc nevěří, že by mohl nějak přispět ke snížení jeho schodku. Připustil také, že letošní deficit se může vyšplhat až na dvě stě miliard korun. Pokud by byli na místě ministra financí Eduarda Janoty, neodstoupilo by stejně jako on 46,1 procenta manažerů.
Patří mezi ně i tento respondent: „Kdybych byl ministrem financí, využil bych veškerých svých možností. Například bych více zapojil premiéra do boje o nižší schodek rozpočtu. Více bych vysvětloval v médiích a tím nepřímo ovlivňoval politiky. Zejména populisty, kteří denně hltají průzkumy veřejného mínění. V žádném případě bych se nevzdával před lednovým projednáváním rozpočtu ve sněmovně.“
Jiný přístup se objevuje v kladné odpovědi: „Kdybych byl ve funkci ministra financí a neměl dostatečnou podporu premiéra, neváhal bych ani vteřinu a odstoupil bych. Jako daňový poplatník si však přeji, aby ministr Janota zůstal až do voleb. A byl nadále důvěryhodným ministrem financí, který se nebojí popsat skutečný stav, protože nemá co ztratit. A už jen tím aspoň trochu krotí čím dál hanebnější úmysly některých politiků dostat Českou republiku tam, kde dnes jsou některé země, které musely krátit důchody a platy státních zaměstnanců. Bezbřehá demagogie těchto politiků jde natolik daleko, že poukazují na vyšší státní dluh jiných zemí.“
Opačný názor zaujímá následující manažer: „Ministr financí Eduard Janota působí důvěryhodně a může říkat i nepopulární věci. Aspoň víme, na čem jsme, a snadněji se orientujeme v populistických výrocích politiků před volbami. Ať vydrží a neodchází! Jako ministr má potřebnou autoritu v celém politickém spektru a bez ní se státní pokladna uhájit nedá.“
Jednoznačně pro odstoupení z funkce je další respondent: „Ministr Janota je jedním z hlavních autorů skandálního rozpočtu na rok 2009. Namísto schváleného deficitu 38 miliard korun bude dle něho ten skutečný dvě stě miliard. Splést se téměř o 160 miliard korun, na to je třeba ,odborník‘. Výmluva, že Janota je ,jen‘ úředník, neobstojí. Funkce náměstka ministra financí je totiž politická. Nehledě na to, že na ministerstvu financí jsou na základě rozhodnutí stranických sekretariátů obsazovány i posty ředitelů odborů.“
Záporně odpovídá tento manažer: „Jsem zodpovědný manažer, a proto neodcházím od nedokončené práce. Kdybych tedy byl na místě ministra Janoty, neodešel bych, dokud bych nesplnil všechny uložené úkoly. Janota však prozatím oněch úkolů příliš nesplnil. Pokud chce odstoupit z vlastního rozhodnutí, je to jeho věc, nikdo ho nedrží.
V této složité době potřebuje Česká republika ministra financí, který si umí ,dupnout‘ a je schopen zavést fiskální disciplínu pro celý stát. Jen tak se lze v dlouhodobém horizontu vyhnout státnímu bankrotu. A že to není nereálná hrozba, dnes ví každý průměrný ekonom. Janota však tato kritéria nesplňuje. Při vší úctě k němu vždy dělal ministrům financí jen sluhu – byť ve funkci náměstka. A ministři financí z celého politického spektra ho potřebovali, aby každoročně sestavil státní rozpočet a naplnil jej dle zadání konkrétní politické strany. Bude proto pro něho nesmírně obtížné změnit se a z hodného a poslušného sluhy se stát ,zlým‘ pánem. Nevím však, je-li tato kvalitativní změna možná.“
Vstřícná je tato kladná odpověď: „Pro ministra Janotu musí být značně demotivující a urážlivé poslouchat žvásty, které o jeho práci pronáší skupina lidí, jež si říká ,politická reprezentace‘. Člověk s jeho schopnostmi měl dávno pracovat za pořádný honorář v nějaké noblesní privátní korporaci nebo jako nezávislý konzultant.“
Jasně se vyjadřuje následující respondent: „Neodstoupil bych. Nechtěl bych totiž udělat radost politikům, kteří jsou kvůli kariéře schopní slibovat nesplnitelné. Ministr Janota toho moc neprosadí, ale je třeba, aby aspoň splnil slib, že propočítá dopady slibů z volebních programů rozhodujících politických stran. Doporučuji mu zpracovat materiál co nejsrozumitelněji, aby jej pochopili i ,profesionální‘ politici. Především by se však neměl nechat otrávit.“
Odpovídalo 143 manažerů