Radikálních odpůrců Izraele, kteří popírají jeho právo na existenci, bude přibývat
Přijmout existenci Izraele pro obyčejného člověka z arabské ulice znamená prodat svou čest a svou zemi a krev, a to byly v arabském světě vždy největší hodnoty, napsala v Mladé frontě Dnes česká muslimka Jana al-Oukla. Je hrozné, že ještě dnes hodně Arabů a muslimů považuje Izrael za uměle vytvořený vřed na Blízkém východě po druhé světové válce, který je nutné odstranit. Pokud takové nálady podporují i arabští politici, svědčí to o naprosto chybějícím smyslu pro realitu. Je však možné se ptát i jinak. Co dělají Izraelci pro to, aby takovému vnímání své země mezi sousedy zabránili? A čemu pomůže nynější tvrdá reakce Izraele na útoky šíitského hnutí Hizballáh, při které se celý Libanon ocitá v troskách? Odpověď je bohužel evidentní: radikálních odpůrců Izraele bude přibývat.
Není pochyb o tom, že Izrael má právo na obranu. Bouřlivé diskuse se vedou o tom, zda byla reakce židovského státu přiměřená. Mnohem důležitější je ale jiná otázka: Může válka v Libanonu Izraeli přinést opravdové vítězství? Připusťme, že se skutečně podaří Hizballáh zatlačit a oslabit. Takové vítězství ovšem může být pověstným Pyrrhovým. Dříve či později se objeví další arabští bojovníci. Spojené státy odmítly usilovat o rychlé příměří na frontě. Ministryně Condoleezza Riceová uvedla, že naděje na okamžité příměří jsou falešné. Ještě falešnější je ale představa, že když na násilí odpovíme ještě větším násilím, docílíme trvalého míru. Na Blízkém východě toto evidentně neplatí.
Američané a Izraelci vsadili na jinou kartu. Chtějí arabský a islámský svět rozdělit. Snaží se o součinnost s Egyptem a Saúdskou Arábií, nemluví ale s Íránem ani se Sýrií a s Hizballáhem nakládají jako s klasickou teroristickou organizací. Tento přístup má jisté racionální jádro. Vládci Egypta či Saúdské Arábie se obávají islamistických radikálů a mají strach ze sílícího vlivu Íránu na arabské vyznavače šíitské větve islámu. Jenže není vůbec jasné, zda třeba oficiální Káhira svými názory reprezentuje nějakou významnější část Egypťanů. Američané se navíc spojují také s vládci, kteří nemuseli bojovat o své postavení ve volbách. Přitom je nepochybné, že libanonské hnutí Hizballáh, palestinské hnutí Hamás či třeba íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád mají skutečný mandát od významné části obyvatel svých zemí. Americká strategie rozdělování může za této situace popudit mnohé Araby i Peršany. Schvalovat postupy Hizballáhu skutečně nelze, ale na druhé straně toto hnutí není možné srovnávat s teroristy z al-Káidy. Hizballáh má jiné formy boje, jinak si vybírá své cíle a legitimitu v očích muslimů mu dodává boj proti okupaci arabských území Izraelem (více na straně 24). Al-Káida je sítí skrytých náboženských fanatiků, se kterými se skutečně nedá jednat. Hizballáh se nesoustředí pouze na vojenský boj, věnuje se sociální práci a je významnou politickou silou v Libanonu.
Izraelci by teoreticky mohli usilovat o to, aby se proti šíitům z Hizballáhu postavili Libanonci ostatních vyznání - křesťané, muslimští sunnité a drúzové. V takovém případě by ovšem zcela reálně hrozila občanská válka. Mohl by se pak židovský stát cítit bezpečněji? Izraelci již podobnou situaci v Libanonu zažili. Výhodná pro ně rozhodně nebyla. Už saám požadavek, aby Hizballáh odzbrojila libanonská vláda, je velmi sporný z hlediska možných dopadů takového postupu, byť v zásadě je oprávněný.
Příklad Iráku by měl Američany a Izraelce varovat. Ještě před americkým zásahem měli sami někteří Izraelci obavy z možných důsledků takové vojenské operace. Domnívali se, že taková akce posílí Írán a šíity, kteří v Iráku tvoří většinu obyvatel. Ukázalo se, že uvažovali správně. Stalo se však ještě něco horšího. Irák se stal novým bojištěm al-Káidy. Důsledkem války je také napětí mezi tamními sunnity i šíity, které je pro Američany noční můrou.
Jsou tu samozřejmě i zásadní rozdíly mezi iráckou válkou a dnešním bojem proti Hizballáhu. Izrael byl napaden hnutím ze sousední země, což se Spojeným státům nepřihodilo. Izraelci přesně vědí, kdo je jejich nepřítel, zatímco Američané složitě hledali nepřesvědčivé důkazy o propojení Saddáma Husajna s al-Káidou. Washington chtěl přetvářet celý Blízký východ, zatímco Izrael se nyní snaží především o zabezpečení svých hranic. V jednom se ale Američané a Izraelci shodují: Nechtějí za žádnou cenu ukázat svou slabost. Šílené bombardování ale nemusí být projevem skutečné síly.
