Na počátku devadesátých let minulého věku bylo jasné, že dubovým kádím v plzeňském pivovaře odzvonilo. Jak ale naložit s prostorou dosavadního kvasného sklepa, neboli spilkou? Místo patnácti set otevřených kvasných kádí a tří stovek zracích ležáckých sudů se zde objevily stoly, židle a dva výčepy. Hospoda byla na světě. Jak jinak ji nazvat než původním, s jejím účelem korespondujícím jménem – Na Spilce.
Pivnice Na Spilce Od oslav 150. výročí založení pivovaru v roce 1992 tak má Plzeňský Prazdroj k dispozici jednu z největších, nejvyhledávanějších a svého času také nejdiskutovanějších pivnic v zemi.
Když vstoupíte do Spilky o bezmála šesti stech židlí, a v ní se „bojí“ chabá stovka hostí, je to smutné. Lokál na vás zívá prázdnými koridory, výčepní působí znuděně, personál otráveně. Naštěstí to Na Spilce není častým jevem, snad v nějaké liché dny, nebo v krátkém mezidobí mezi obědy a večeřemi. Většinou se brzy po otevření nahrnou pod klenby stropů další stovky a stovky těch, kteří přijeli okusit kvality plzeňského ležáku přímo na místo činu, a atmosféra se v ten moment obrátí.
Fotbalové kino
Muž na čepu se chopí kohoutů a rozehraje koncert, kdy mu zpod rukou vyjíždí nekonečný „vlak“ plných, napěněných, žízeň evokujících půllitrů. Těch se jímají ti, kteří ještě před minutkou ospale a trochu bezcílně brouzdali sálem. Číšníci ožijí a proplétají se mezi stoly s jasně definovaným cílem – nepřipustit, aby jeden jediný návštěvník zůstal na suchu. Servírky se koketně zavlní v bocích, a navodí tak mámivou hru rozevlátých krojových sukní stejně hbitě, s pohledem nyní již zářícím a soustředěným na plac, následují tanečním rytmem své mužské kolegy.
Když se navíc trefíte do zajímavého sportovního přenosu a v sále se od stropu snese šest či sedm monstrózních pláten, potom je i Spilka hospodou malou. Řada piv pod rukama výčepního dále roste, divé hromobití o sebe třískajících půllitrů se nese prostorami s každou zdařilou akcí našich sportovních idolů. Pokud navíc padne míč do té správné sítě, nepřeji vám – vlastně přeji – vidět ten mazec.
Rozvášněni úspěchem a uvolněni vlivem zlatého moku, jsou hosté přátelštější, nálada rozvášněnější a tolerance s prohrávající stranou vyšší. Latentním katalyzátorem báječné pohody je jistě vědomí, že ty znamenité doušky, které tak snadno kloužou do hrdla, se rodí jen pár kroků za stěnami lokálu. Genius loci, intenzivně podporovaný mimořádně ošetřeným a správně načepovaným ležákem, jen podporuje tvrzení, že v pivovaru chutná pivo nejlépe. To zdejší se zdá být mazlivější, plnější, kulatější…
Jindy zase, kdy se v okolí nevelkého pódia srotí dav dam a pánů ne už v maturitním věku, zde vypukne jiná taškařice – taneční večírek pro seniory. Páry v břeskném rytmu polky či houpavém tempu valčíku počnou kroužit sálem, léta jsou zapomenuta a život je znovu krásný! Samozřejmě i vlivem konzumace. Kdyby v tu chvíli někdo prohlásil pivní kulturu za pokleslou, se zlou by se potázal.
Neodolatelné chutě
A jídlo Na Spilce? Nezmiňuji je často, ale tady mi to nedá. Chuťově lišácky „pod žízeň“ komponované krmě, nijak však podbízivě či prvoplánově. Prostě tak, jak má v pivnici být. Dopijete svou sklenici, jste spokojeni a syti a na jídlo možná ani nemyslíte. Vtom se však objeví ďábel našeptavač v podobě sličné servírky nebo vemlouvavého číšníka a jejich ústy jakoby maně prohodí: „…což takhle naši specialitku, špalky na černém pivu, dává si je tu skoro každý?!“ Málokdo odolá. A když dojíte, v atmosféře rozběhané, hektické a radostné, po malé minutce se ozve jiný provokatér, tentokrát váš vnitřní hlas: „… to chce ještě půlčík nebo dva, což?!“ A oslyšet vlastní svědomí, to přece nejde.
Několikrát už jsem chtěl „tasit“ svého průvodce Kam na pivo, abych seznal, jak si Spilka stojí v ratingu hostí, vždy jsem jej ale rád vyměnil za pěnivý, zlatý a výsostně chutnající nápoj. Tohle všechno je Spilka, se všemi radostmi i bolestmi velkopivnice. Někdy čekáte na pivo o minutku dvě déle, jindy „plave“ jídlonoš. Nikdy však ne záměrně, zkrátka těch, kdož jsou chtiví zdejších požitků, bývá občas až příliš mnoho.
Čas pro nahlédnutí do průvodce Kam na pivo však přece jen nadešel, jen nerad odmítám další pivo a listuji stránky o hospodě Na Spilce.
Kvalita piva – známka 4,7. Bez pardonu málo! S láskou a péčí uvařené, maximálně čerstvé, dokonale ošetřené. I když přihodím povinné penzum „domácího hřiště“, přijde mi známka zbytečně nízká. Zdejší pijáci budou zřejmě notně zhýčkaní, já však ve svém soukromém průvodci řadím pivo Na Spilce do nepočetného hvězdného diadému těch nejlepších hospod v zemi.
Služby – známka 4,1. Věřím, že ne vždy se – v „saigonu“, jaký zde přečasto panuje – zadaří vše stoprocentně. Ovšem dělení prostoru na sekce, kdy se každý tu svou snaží opečovat co nejrychleji a nejlépe, a kdy kolega zaskočí, aby zažehnal opravdový problém, je optimálním řešením. Navíc, zde se čeká příjemně, pokud už máte pivo před sebou. Obsloužit na šest stovek hladových, žíznivých a po zážitcích prahnoucích hostí, to je zatracená fuška. Proto, vědom si drobných výpadků v čase, navyšuji známku o dvě desetinky i zde.
Prostředí – známka 4,2. Úžas budící prostor, dýšící historií s řadou sloupů svérázně elegantních, navíc s typickým odérem pivovaru, jenž se line zvenku, správný hospodský shon, tartas konzumujících. Co je typičtějšího? Mně Spilka, taková, jaká je, zaujala i potěšila. Tedy pokud je „plný dům“. O smutku z prázdného lokálu už řeč byla. Možná zde je původ hodnocení pro mne trochu podceňujícího.
Kuchyně – známka 4,3. Za tamní kuchaře bych se cítil poškozen. Nejde o vysokou kulinarii, ale poctivou českou kuchyni, postavenou k pivu a pod pivo. To – domnívám se – ta zdejší splňuje dostatečně. Navíc, při silné účasti zahraničních návštěvníků, kteří vesměs „řičí nadšením“. Na Spilce připravená jídla spolupropagují slávu našeho pohostinství. Řekl bych, že úspěšně. Takže i zde bych „poposedl výše“ a srovnal známku za kuchyni s vítězem kategorie. Ne snad co do šíře nabídky, stran kvality však jistě.
Vyžití – známka 2,9. Zase jsme v tom! V podivném království skřítka Nedobroděje, který kdovíjak nasazuje hodnotícím černé brýle nepřejícnosti. Může zde možná vzniknout jistá rozladěnost nad častými rezervacemi půlky hospody pro zahraniční pivaře. Ani tak ale není spravedlivé podnik s takovým nábojem v oblasti vyžití „sestřelit“. Velice nešťastná kategorie, říkám a opakuji to znovu a znovu!
To, co se v případě historických prostor bývalé spilky jevilo možná kacířstvím, totiž zbudovat v těch místech megahospodu rozměrů slavných pivnic bavorských, se ukázalo být tahem prozíravým. Navíc když pivovarští, uvědomivše si zplna význam faktu, že pivovar pivo vaří, ale hospodský je „dělá“, upustili od provozování hospody vlastními silami a svěřili ji povolaným. Spilka tak doznala nový, příznivý vývoj, který – vydatně podporován vahou jména pivovaru i kvalitou moku v něm vařeného – ji vynesl na nejvyšší příčky žebříčku popularity. Mimo všechnu pochybnost zaslouženě.
