Falešná bankovní unie poslouží jen k upevnění ekonomické a politické trhliny mezi severem a jihem Evropy
Po šestnáctihodinovém vyjednávacím maratonu označili 20. března politici, technokraté i novináři výslednou shodu na poslední součásti evropské bankovní unie za úspěch. Bohužel předčasně. Na papíře bude možná „bankovní unie“ už brzy existovat, v praxi ale nejspíš bankovní soustava eurozóny zůstane rozdrobená podél národních hranic a rozdělená mezi severní „jádro,“ kde za místními bankami nadále stojí vlády, a jižní „periferii“, kde vládám došly peníze.
Vraťme se do června 2012. Tehdy hrozilo, že krachující španělské banky s sebou stáhnou celý španělský stát úplně stejně, jako rok a půl předtím irské banky potopily irský stát. Eurozónou zmítala panika. Přední činitelé Evropské unie se zavázali, že vazby mezi slabými bankami a vládami ve finanční tísni zpřetrhají. Evropská bankovní unie přesune řešení krachů bank na úroveň eurozóny – podobně jako v Americe, kde se situaci finančně otřesených bank třeba na Floridě věnují federální orgány, které mají pravomoc zapojit do sanace držitele dluhopisů, schválit injekce z federálních fondů a uzavírat finanční ústavy.
OHEBNÝ METR Měsíc nato Evropská centrální banka (ECB) zasáhla, aby paniku uklidnila. To zachránilo euro, ale zároveň to zmírnilo tlak na Německo, aby se vzdalo kontroly nad svými často otřesenými bankami. Od té doby německá vláda využívá svého vlivu, aby navrženou bankovní unii vykuchala; co zůstalo, je jen skořápkou, která má zachovat zdání.
V prvé řadě se nebude vztahovat na obrovské ztráty vzniklé za současné krize.
ECB bude mít přímo dozor nad většími bankami eurozóny od listopadu (první krok bankovní unie) a teď hodnotí pevnost jejich bilancí. Pokud tento úkol splní řádně (což je významná podmínka), podkapitalizované, ale životaschopné banky budou nuceny zajistit si dodatečný vlastní kapitál, v případě nutnosti od držitelů dluhopisů, zatímco neživotaschopné banky se budou likvidovat.
Pravidla EU pro řešení potíží bank však ještě nezačnou platit a jednotný rezoluční mechanismus eurozóny bude spuštěn až v roce 2015. K bankám v severní Evropě, za nimiž stále stojí úvěruschopné vlády, by se tedy přistupovalo jinak než k bankám ve finančně vysílené jižní Evropě: Německo si může dovolit banky sanovat, Itálie nikoli.
ECB se úkolu nejspíš vyhne, ze strachu, že by znovu zažehla finanční krizi, a na nátlak národních vlád. Budou se propírat malé země, aby to vypadalo, že kontrola probíhá přísně, zatímco větší problémy se zametou pod koberec: německým bankám už se například podařilo řadu svých aktiv z hodnocení vyloučit.
POVOLNOST VŮČI JÁDRU Jedním argumentem pro to, aby se ECB stala dohlížitelem nad bankami eurozóny, bylo, že je méně ve vleku bank než národní dozorové orgány. Jenže její chování v průběhu krize ukazuje opak. Znovu a znovu upřednostňovala zájmy bank v „jádrových“ zemích a prokázala větší poddajnost vůči politickému tlaku z Berlína a Paříže než z Madridu či Říma, natož z Dublinu nebo Atén.
Nový rámec bankovní unie bude plný děr i poté, co bude zcela funkční. Na naléhání Německa bude ECB dohlížet jen na zhruba 130 největších bank eurozóny. Menší německé zemské banky (vlastněné státem), z nichž mnohé udělaly v letech bublin pozoruhodně špatná rozhodnutí, a menší spořitelny tak zůstanou v rukou místních politiků a tvárného německého dozoru.
Tvrzení, že menší vypůjčovatelé nepředstavují systémovou hrozbu, je nepodložené: vzpomeňme na španělské cajas. Každopádně hřiště nebude rovné.
Především platí, že jednotný rezoluční mechanismus je iluzorní, protože národní vlády si ponechávají veto nad uzavíráním bank. Mechanismus je záměrně natolik složitý, že bude nefunkční; je nepředstavitelné, že by došlo k likvidaci banky přes víkend, aby se předešlo panice na trhu. Navíc společné prostředky, které bude mít nakonec k dispozici, jsou ubohé: pouhých 55 miliard eur.
SEVERO?JIŽNÍ SCHIZMA V praxi tak zachraňování bank zůstane v rukou národních vlád, které jsou do jedné ve vleku „svých“ bank, avšak jejich schopnosti sanovat banky se různí: francouzské a německé banky budou zachráněny, kyperské nikoli. Aby zvýšily svou naději na sanaci, banky na periferii eurozóny si nesporně půjčí co nejvíc peněz od politicky napojených bank a investorů v jádrových zemích. Národní daňové poplatníky tak budou ztráty bankéřů nadále ohrožovat.
Nakonec bude eurozóna jako celek nejspíš zápasit se živou mrtvolou bankovní soustavy a snahy rozhodně a spravedlivě restrukturalizovat banky budou jen nahodilé. Ještě horší je, že se upevní trhlina mezi severem a jihem, jádrem a periferií, přičemž na jedné straně budou banky zaštítěné daňovými poplatníky a na druhé ty, které se o sebe budou muset postarat samy.
Pro těžce zkoušené daňové poplatníky na jihu je to bonus, ale znamená to, že v dohledné budoucnosti by tam i zdravé banky mohly mít vyšší náklady na financování než pochybné banky na severu Evropy. Podniky na jihu by tak narážely na vyšší výpůjční náklady než podniky na severu, což by brzdilo růst. Falešná bankovní unie je tedy receptem na upevnění ekonomické a politické trhliny.
O autorovi| Z angličtiny přeložil David Daduč
