Není tomu tak dávno, co britská aktivistka Blythe Pepinová prohlásila, že nebude mít děti, aby tím nepřispívala ke globální změně klimatu. Spolu s několika stovkami osob stejného názoru založila hnutí BirthStrike a sebeobětováním svého genofondu chce prospět planetě.
Jenže jak se ukazuje, problém s přelidněním se brzy vyřeší sám. Stále více lidí zůstává dobrovolně bez dětí a žádné hnutí BirthStrike k tomu nepotřebuje. Druh homo sapiens si místo přemnožení začíná zahrávat s rizikem vymírání.
Zatím se zdánlivě nic neděje. Většina vyspělých a bohatých zemí dál hlásí populační přírůstky, jenže zásluhu na tom má prodlužující se věk dožití a přistěhovalectví. Srážka s realitou přesto dříve či později nastane. Ukazatel míry plodnosti neboli fertility se dlouhodobě propadá a je otázkou několika desetiletí, než se růst počtu lidí na planetě otočí v pokles.
Dnešní skóre vypadá následovně: Evropa, Severní Amerika ani východní Asie nedosahují hodnoty 2,1 porodu na ženu, kterou demografové považují za nutnou pro udržení stabilní populace. Země Latinské Ameriky a Karibiku jsou plus minus na této ideální hodnotě, indický subkontinent se na ni dostane během deseti let. Růst světové populace tak potáhnou jen dva regiony - arabské země a subsaharská Afrika. Ale ani to nemusí platit věčně.
Bod zlomu se blíží
Odhadování budoucího vývoje světové populace je tak trochu věštění z kávové sedliny. Dodavatelem oficiálních prognóz je vědecký tým Organizace spojených národů. Střední scénář hovoří o nárůstu ze současného stavu 7,7 miliardy na 11,2 miliardy lidí v roce 2100. Jenže přibývají kritické hlasy, které uvedený odhad zpochybňují a varují před poměrně rychlým nástupem globální demografické krize.
Velmi radikální je ve své předpovědi norský badatel Jorgen Randers. Tvrdí, že se globální počitadlo zastaví již okolo roku 2040 na počtu osmi až devíti miliard lidí; pak už bude jen klesat. Rakouský demograf Wolfgang Lutz tipuje, že ke zlomu dojde o deset let později. Analýza Deutsche Bank hovoří o maximu 8,7 miliardy lidí k roku 2055 a následném poklesu na osm miliard ke konci století.
Přečtěte si také o demografické situaci v Africe:
Esej: Planeta afrických žen
Kde tedy „soudruzi z OSN“ dělají chybu? Podle kritiků předpovídají populační růst i zemím, kde dávno plodnost klesla pod hranici udržitelnosti. Marně též věří, že zájem lidí o pořízení potomků ve vyspělých zemích opět vzroste. Výše zmínění populační skeptici naopak předpovídají, že to se už nikdy nestane.
Klesající počet obyvatel v posledních letech vykazuje Japonsko, Itálie, Řecko, Portugalsko, Rumunsko, Bulharsko či Ukrajina. Seznam vylidňujících se zemí bude postupně narůstat, v příštím desetiletí na něm přibude i Čína. Tony Nash, zakladatel firmy Complete Intelligence, tvrdí, že počet Číňanů začne klesat již v roce 2023. Profesor nankingské univerzity Čchen Jou-chua je opatrnější, tipuje, že se tak stane krátce po roce 2025.
Deficit už i v Íránu
Země světa můžeme podle přístupu k plození dětí rozdělit do tří skupin. V té první jsou národy, které si zahrávají s rizikem postupného vymírání. Podle aktuálních statistik lze napočítat 78 zemí, kde počet živě narozených dětí na ženu v průměru nepřevyšuje 1,9. Do této skupiny patří prakticky celá Evropa včetně Česka (1,69), Slovenska (1,54) a Německa (1,59).
O něco lepší čísla vykazují Spojené státy americké, Velká Británie a Francie - shodně se jedná o zhruba 1,8 dítěte na ženu. Nedostatečný zájem o pořízení potomstva se dnes netýká jen vyspělých zemí. V této skupině lze nalézt překvapivě i státy, které jsou v obecném podvědomí zapsány jako země zaslíbené sexuálním radovánkám.
Jestliže kdokoli mluví o Marshallově plánu pro Afriku, „aby lidé zůstali doma a nemigrovali do Evropy“, měl by vědět, do čeho jde. Čtěte komentář Miroslava Zámečníka:
Vyprahlý Sahel aneb Odkud přijdou
Konkrétně Brazílie (1,71), Kuba (1,61) a Thajsko (pouze 1,47 dítěte na ženu). Možná ještě větším překvapením je, co v této kategorii dělá nábožensky konzervativní Írán s cifrou 1,64. To už je prakticky stejné číslo, jaké vykazuje Česko.
Nejméně se do dělání dětí chce obyvatelům Jižní Koreje, kde míra plodnosti loni klesla na historické minimum - 0,95 dítěte na ženu. Pokud se číslo nezlepší, tak s každou další generací klesne počet Korejců na méně než polovinu. Jen o málo lépe na tom jsou v přelidněném Hongkongu a Singapuru. Dalšími kandidáty na vymírání jsou obyvatelé jižní Evropy (okolo 1,35), Ukrajinci (1,37), Poláci (1,45) a Japonci (1,43).
Klub „odpovědných“ zemí, kde se rodí plus minus ideální počet dětí, není příliš početný. I když zvolíme velkorysé rozpětí od 1,9 do 2,3 dítěte na ženu, spadne sem pouze 33 zemí. Z těch lidnatějších to jsou Turecko, Vietnam, Bangladéš a Mexiko; Evropu zde reprezentuje pouze Kosovo. Těsně na horním limitu je Indie, mimochodem jedna ze zemí, kde fertilita rychle klesá.
Nejpočetnější je stále skupina zemí, jejichž obyvatelstvo s větší či menší intenzitou pracuje na přelidnění, a zahrává si tak se sociálním, ekologických i ekonomickým kolapsem. Více než 2,3 dítěte na ženu vykazuje podle aktuální statistiky OSN 95 států. Cifra lehce přes čtyři (případ Etiopie, Súdánu či Iráku) znamená, že se s každou generací populace zdvojnásobí.
Některé země subsaharské Afriky vykazují průměr pět až šest dětí na ženu - třeba Nigérie, Uganda či Konžská demokratická republika. Jako porodní automaty si pak musejí připadat obyvatelky afrického Nigeru; průměr zde dosahuje čísla 7,2. Dlužno dodat, že se jedná o jednu z nejchudších zemí světa, na kterou ze severu útočí postupující Sahara a z jihu fanatické hnutí Boko Haram. Niger drží ještě jedno nepěkné světové prvenství - největší podíl negramotných v populaci.
Všude kromě Izraele
Trend zmenšování rodin zachvátil celou planetu bez ohledu na kontinent, vyznání či etnický původ. Doslova všeříkající je srovnání dat o fertilitě za roky 1990 a 2017, které uvádí statistika OSN. Během jediné generace klesl globální průměr z 3,26 na 2,43 dítěte na jednu ženu. Největší propad se odehrál v arabských zemích a indickém subkontinentu, kde se průměrná rodina zmenšila o dvě děti. Významnější nárůst se za tu dobu odehrál pouze v jedné zemi na světě - v Izraeli (z 2,8 na 3,1).
Naopak jiné státy vykazují dramatický pokles. Pád počtu dětí v Jemenu z 8,6 na 3,9 může souviset s občanskou válkou a rozkladem země, ale i v sousedním Ománu nastal podobný propad - z počtu 7,2 na 2,6 dítěte na jednu ženu. O tři děti méně mají v průměru také v Saúdské Arábii, Íránu, Etiopii či v Pákistánu.
Sexuální sucho: Američanů žijících v celibátu je nejvíce v historii
Pokles lze pozorovat dokonce i v subsaharské Africe. Hlavně v zemích, které lze prohlásit za relativně úspěšné a ekonomicky rostoucí. Například Keňa, která v 60. letech minulého století držela světový rekord s počtem více než osmi porodů na jednu ženu. Poslední známé číslo z předloňského roku je 3,8. Podobný pokles se odehrál také v sousední Rwandě.
Dlužno dodat, že Keňa má na africké poměry osvícenou vládu, která pokles porodnosti k dlouhodobě udržitelným hodnotám podporuje - třeba i zvyšováním dostupnosti antikoncepce. Značnou roli hraje také delší školní docházka a vyšší vzdělanost dívek. Vztah mezi vzděláním a plodností je velmi silný. Negramotné Afričanky mají podle studie OSN v průměru okolo šesti dětí, vysokoškolačky už jen dvě.
Příliš mnoho důvodů
Demografové popsali řadu důvodů, proč k poklesu plodnosti dochází. První důvod je jasný. S rostoucí životní úrovní, vzděláním a pokrokem ve zdravotnictví klesá dětská úmrtnost. Lidé už nepotřebují mít „zálohu“ pro případ, že by některé z dětí zahubily choroby, které dnes umíme zahnat díky očkování a antibiotikům. Pro všechny zúčastněné je výhodnější vychovat dva potomky v relativním dostatku než šest v bídě a nouzi.
Stejný trend zaznamenaly vyspělé země v 19. a 20. století. S odstupem následovala Latinská Amerika, pak Asie a nyní přichází řada na africké a arabské státy. Navíc lepší vzdělání s sebou přináší možnost kariéry, které mnozí mladí lidé dávají přednost. Známý je případ Německa, kde jedna třetina žen i mužů s univerzitním vzděláním zůstane bezdětná. Konkrétním příkladem může být spolková kancléřka a bývalá vědecká pracovnice Angela Merkelová.
Vliv má také urbanizace, tedy rostoucí podíl lidí žijících ve městech. Dostupnost bydlení je silná antikoncepce; ostatně kdo by chtěl vychovávat pět dětí v bytě tři plus jedna? Nápadně málo dětí mají též v zemích, odkud mladí lidé houfně odcházejí pracovat za vyšší mzdu do zahraničí. Příkladem může být Polsko, Ukrajina či většina zemí bývalé Jugoslávie.
Vynechat nelze ani státní zásahy do oblasti porodnosti. Čínská lidová republika zavedla v roce 1979 politiku jednoho dítěte (s výjimkami pro venkov a etnické menšiny) a tvrdě ji prosazovala. Výsledek se dostavil: průměrný počet dětí v rodině klesl ze čtyř na jedno a půl. Časem soudruhům v Pekingu došlo, že to přehnali a že si zahrávají s demografickým kolapsem.
Přečtěte si esej: O býložravém celibátu
Během tohoto desetiletí postupně politiku jednoho dítěte odbourali. Výsledek? Nárůst porodnosti je minimální, od roku 2010 míra fertility narostla z 1,59 na 1,63. Je to jasný důkaz, že když si lidé odvyknou zakládat početnější rodinu, tak už je k tomu žádná vládní politika nepřinutí.
Existují i další příčiny, některé z nich skoro až úsměvné, pokud by nešlo o tak vážné téma. Třeba klesající zájem o sex, postihující hlavně východ Asie. Podle nedávno zveřejněného výzkumu neměla jedna osmina Japonců a Japonek ve věku 30 až 34 let ještě ani jednou pohlavní styk s osobou opačného pohlaví. Pak se nelze divit, že počet obyvatel Japonska loni klesl o 263 tisíc a nebýt kladného migračního salda, výsledek by byl ještě horší: minus 430 tisíc.
Z ekonomického pohledu je zajímavá též souvislost s expanzivní měnovou politikou. Také v této souvislosti se nejčastěji hovoří o Japonsku. Nadměrné uvolňování peněz do oběhu nafukuje cenovou bublinu na trhu s nemovitostmi. Ty jsou tak drahé, že dvacátníci a třicátníci si mohou dovolit koupit nebo pronajmout jen garsonku a sen o založení rodiny odkládají na neurčito. Nebo až po splacení hypotéky, což v praxi vyjde nastejno.
Poslední ať zhasne
Přechod od rostoucí ke klesající populaci - v národním i globálním měřítku - zcela změní situaci. Některé problémy se tím zmenší, jiné naopak narostou. Tak třeba otázky týkající se dostatečné produkce potravin a vyčerpávání zásob nerostných surovin už nebudou tolik tíživé. Stárnutí a zmenšování populace naopak prohloubí starosti s udržitelností penzijních systémů a budoucím splacením státního dluhu. Vzroste též tlak na robotizaci průmyslu.
Být občanem vylidňující se země je podobně mizerný pocit jako být ředitelem podniku s klesajícími tržbami a zisky. Aspoň dočasným řešením je vstřícnější postoj k migraci. Nevyhnutelně směřujeme ke stavu, kdy si země začnou konkurovat v nabízení příjemných podmínek pro život a cíleně si začnou přetahovat pracovité a podnikavé jedince.
Pro běžné smrtelníky to může být výhodný model. Státe, když mě chceš dusit vysokými daněmi a neustále mi něco zakazovat a přikazovat, tak sbohem, já jdu pryč! Současná i budoucí vlády by se měly zajímat o to, aby Česká republika byla příjemným místem pro život, kam se více lidí bude stěhovat než odcházet. Jinak přijde čas věšet cedule „Poslední ať zhasne.“
Přečtěte si také:
Špatná voda zabije třikrát více dětí než zbraně
10 nejchudších zemí na světě
