Otázka řešení řeckého dluhu je jedním z nejaktuálnějších problémů, kterým Evropa čelí. Dotýká se i mnoha soukromých věřitelů, kteří jsou vlastníky řeckých státních dluhopisů. Každý z těchto věřitelů se musí vypořádat s otázkou, zda může odmítnout řešení, k němuž dospěje většina ostatních věřitelů, a jaké to pro něj může mít důsledky. To platí i ve vztahu k dohodě, k níž podle posledních informací směřují zástupci řecké vlády a nejvýznamnějších soukromých věřitelů. Zdá se, že se tito věřitelé zavážou k odpuštění až 70 procent nominální hodnoty svých dluhopisů výměnou za nové dluhopisy s dlouhodobou splatností. Zásadní otázkou je, co mohou dělat takzvaní „hold-outs“ neboli věřitelé, kteří se k výměně odmítnou připojit, respektive, zda má Řecko právní nástroje, kterými může jejich účast vynutit.
Pod tlakem státu
Závazný mezinárodněprávní rámec pro řešení platební neschopnosti suverénních států neexistuje. Nicméně v minulosti, včetně let nedávných, se objevilo několik de facto státních bankrotů. Ty s sebou přinesly i mnoho právních sporů, jež mohou v mnoha ohledech sloužit jako precedenty pro současnou situaci. Zejména Argentina ještě více než deset let poté, kdy se dostala do stavu platební neschopnosti, vede se svými věřiteli desítky sporů v řadě jurisdikcí a u řady soudních a rozhodčích orgánů.
Teoreticky platí, že stát nemůže bez dalšího donutit soukromé věřitele k výměně dluhopisů za jiné proti jejich vůli. V praxi ale tak budou věřitelé pod značným finančním, komerčním a reputačním tlakem činit. Řecko navíc může využít toho, že většina dluhopisů se řídí řeckým právem a zákonem jednostranně změnit podmínky dluhopisů do takové podoby, která věřitele přiměje k jejich výměně, nebo jež výměnu dokonce učiní zbytečnou. Náznaky toho, že se tak Řecko chystá učinit, se již v tisku objevily.
Právní postavení věřitele by dále zkomplikovalo případné vystoupení Řecka z eurozóny, případně její úplný rozpad, následný převod jeho pohledávek do jiné měny a související devizové kontroly a další omezení. Proti takovému kroku se budou věřitelé jistě bránit. Nelze však zřejmě předpokládat, že by pro ně měly pochopení řecké soudy, zároveň je otázkou, zda by se věřitelům podařilo dovodit pravomoc soudů jiných zemí.
Průlomové rozhodnutí
Tím však možnosti věřitelů nekončí. Vývoj argentinské ságy totiž zatím naznačuje, že jedním z možných sudišť by mohla být mezinárodní arbitráž podle dohod na ochranu investic. Jeden z arbitrážních tribunálů Mezinárodního centra pro urovnávání investičních sporů (ICSID) vydal v minulém roce průlomové rozhodnutí, ve kterém došel k závěru, že investice soukromých investorů do státních dluhopisů mohou být považovány za investice chráněné dohodou o ochraně investic, a případný spor z jejich nesplacení jsou tak oprávněny řešit arbitrážní tribunály. Tato otázka, stejně jako řada dalších důležitých otázek spojených s uplatněním práv investora do dluhopisů vydaných „zbankrotovaným“ státem podle dohod na ochranu investic, není totiž v teorii i praxi vnímána jednotně. Ačkoli zatím nedošlo k rozhodnutí ve věci samé, zdá se, že věřitelé dostávají do rukou silný argument. Rozhodování věřitelů, zda se zúčastní výměny nebo nikoli, tak nebude jednoduché, jejich situace v případě odmítnutí by však neměla být zcela beznadějná. Z právního pohledu lze doporučit důkladnou analýzu podmínek stávajících i nově nabízených dluhopisů, ale i všech dostupných možností obrany v případě jejich nesplacení nebo v případě jednostranných legislativních kroků Řecka. Do budoucna je současná situace lekcí zejména v tom, jak zásadní komerční význam mohou mít zdánlivě právně-technická ustanovení podmínek dluhopisů v případě, kdy se stát rozhodne své závazky nesplnit, popřípadě je jednostranně změnit.
