Tentokrát jsme nezaspali, tlačenice byznysmenů v Teheránu je opravdu velká
Na to, že ČKD a Škodovka před druhou světovou válkou vybudovaly sedm z osmi tehdejších íránských cukrovarů, z Vítkovic pocházela hlavní hala teheránského nádraží a íránská armáda měla české zbrojovky za svoje dvorní dodavatele, není současný český vývoz (samozřejmě vinou embarga) nijak světoborný. O to větší naděje jsou s toužebně očekávaným ukončením zákazů spojovány. Jak poznamenal jeden kolega z týdeníku Euro, nikdy nebyl větší zájem o účast v doprovodu ministra Zaorálka.
Nejde o nostalgii. Kdyby bylo všechno trochu jinak, Írán by byl v prostoru mezi Marokem a Indií s odstupem největší ekonomikou, zatímco teď je až třetí za Tureckem a Saúdskou Arábií. Nejenže má druhé největší zásoby zemního plynu a čtvrté největší zásoby ropy na světě, ale na rozdíl od klasických ropných zemí má i docela rozvinutý průmysl. Zároveň skoro všechno potřebuje infuzi modernizačních investic – počínaje petrochemií a telekomunikacemi a finančním sektorem konče. Pokud se podaří překonat odpor konzervativních kruhů, chce íránská vláda otevřít zahraničním investorům i citlivý ropný a plynárenský sektor, který potřebuje peníze jako sůl. Vláda musí vyčistit banky a liberalizovat celá odvětví, která jsou dodnes hájemstvím pozoruhodného počtu nadací, často ovládaných konzervativními silami. Jak se jim bude líbit perspektiva nejen otevření vstupu na jejich trhy, ale i případné privatizace, to je jen jeden z citlivých ekonomických a sociálních hlavolamů, které je nucen Írán vyřešit, pokud chce naplnit ambice svých obyvatel. Státem kontrolovaný bankovní sektor se zahnojeným portfoliem a aktivitami, jež jdou daleko za rámec klasického bankovního byznysu, k nim rozhodně patří. Prozatím dostalo deset největších bank pokyny, aby se zbavily „nejádrových aktiv“ (fakticky je prodaly), a snížily tak náklady na svoji rekapitalizaci. Skvělá konstelace
Írán je velmi mladou zemí: dvě třetiny lidí si nepamatují šáhův režim, neboť se narodili až po jeho pádu před šestatřiceti lety, a jsou vzdělaní – zdejší šesťáci mají denně matematiku, čtyři hodiny přírodních věd a čtyři hodiny výuky cizích jazyků týdně. Každý, kdo v Íránu byl, je překvapený, kolik mladých umí až nečekaně dobře anglicky a jak vysoké procento v ročníku studuje na vysokých školách (skoro v polovině případů technické a vědecké obory; na úrovni doktorandů studuje přes sto dvacet tisíc lidí). Navzdory všem představám o zdejším režimu jsou mladé Íránky v průměru vzdělanější než muži (60 procent vysokoškolských studentů představují ženy), uplatňují se v nejrůznějších profesích – o emancipaci a modernitě svědčí i fakt, že porodnost je dnes v Íránu pod hranicí prosté reprodukce.
Takže Írán si může vybrat „demografickou dividendu“ a díky struktuře vzdělanosti a zásobě kvalifikované pracovní síly by při rozumné hospodářské politice a normalizaci vztahů se Západem měl mít před sebou léta rychlého růstu. Ten by měl snížit velmi vysokou nezaměstnanost, zejména u mladých (podle neoficiálních statistik je jich bez práce asi čtvrtina) a mimo jiné zabránit tomu, aby odhadem 150 tisíc vysokoškolsky vzdělaných Íránců každoročně opouštělo zemi. Světová banka odhaduje, že pokud by měla v zemi v souladu s vládními ambicemi do konce příštího roku klesnout nezaměstnanost na sedm procent, znamenalo by to vytvořit odhadem 8,5 milionu pracovních míst. A pokud by se měla zvýšit míra ekonomické aktivity u lidí v produktivním věku nad současných mizerných 36 procent, pak by měla pracovní místa vznikat ještě mnohem dynamičtěji.
V Íránu je přibližně pět milionů lidí, kteří si musejí vystačit v přepočtu s méně než stokorunou na den. Program postupného odbourávání nesmírně nákladných subvencí cen základního zboží a energií, který začal již v roce 2010, se snaží vláda nahradit přímými peněžními transfery. Předpokládá také kompenzaci chudých domácností. Ty se musejí vyrovnat i s méně štědrými podmínkami Ahmadínežádova plánu na výstavbu bydlení pro dva miliony chudých rodin.
Vyhladovělý trh
Velký a hladový „emerging market“ s téměř osmdesáti miliony obyvatel, který by se otevřel v právě v době, kdy Čína zpomaluje a Rusko a Brazílie jsou v recesi, no kdo by to nechtěl? Takovou příležitost pro byznys v pomalu se oživující Evropě aby jeden pohledal… Všichni jsou natěšení na rychlý start objednávek poté, co embargo uvolní odhadem 100 až 120 miliard dolarů, které má Írán zmrazeny v cizině. A tak v Teheránu přistává jedna delegace za druhou, přičemž tentokrát se nedá říct, že by Češi nějak výrazně zaspali.
Už částečné zmírnění embarga a oslabení národní měny pomohlo nejen ropnému vývozu, ale i exportu zemědělských výrobků a zpracovatelského průmyslu, který stoupl za loňský rok o pětinu (podle íránského kalendáře, tedy do 20. března 2015), a letos by mohl neropný vývoz díky dalšímu růstu dosáhnout v přepočtu 55 miliard dolarů. Velké perspektivy se otevírají i před odvětvími ve službách včetně cestovního ruchu.
Nehledě na všechen potenciál je třeba nadšení trochu tlumit. Íránský rozpočet byl postaven na 120 dolarech za barel, což se ukázalo být zcela mimo realitu, a rozpočet na tento rok (opět podle íránského kalendáře, takže do března 2016) počítá s mnohem nižší cenou ropy, ale fakticky také předpokládá reálné krácení výdajů. Takže zdaleka ne všechny ambiciózní vládní záměry vycházejí podle vizí reformátorů, nejen proto, že na ně nezbudou peníze, ale i pro odpor vlivných zájmových skupin v čele s konzervativními kleriky.
Letošní prognózy počítají s faktickou stagnací v podobě růstu HDP o pouhých 0,6 procenta a pro příští rok s růstem o 2,9 procenta. Nic moc, ale všichni se už těšíme na těch sto rozmrazených miliard v zelených.
Inšálláh…
Zdaleka ne všechny ambiciózní vládní záměry vycházejí podle vizí reformátorů, nejen proto, že na ně nezbudou peníze, ale i pro odpor vlivných zájmových skupin v čele s konzervativními kleriky. Český vývoz do íránu (v miliardách Kč)
Zdroj: ČSÚ
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
