Cesta z barikád do Česka nevede. Dostupnějších víz se Ukrajinci navzdory doporučení EU zatím nedočkají
Nestává se příliš často, aby ministra zahraničí, kterého v Evropě téměř nikdo nezná, krátce po nástupu do funkce citovaly světové agentury. Lubomíru Zaorálkovi se to hned zkraje minulého týdne povedlo.
V době, kdy ještě jeho resortní kolegové v Německu a Francii tvrdili, že sankce vůči představitelům ukrajinského režimu nejsou na stole, Zaorálek prohlásil, že on naopak jinou cestu nevidí.
Na sankcích se nakonec rada šéfdiplomatů Evropské unie minulý čtvrtek shodla. I když jde jen o politické prohlášení na papíře, které neobsahuje žádný jmenný seznam osob, jež nemají nárok na schengenské vízum. A už vůbec se dvoustránkové prohlášení rady ministrů nezabývá mnohem ožehavějším tématem – kdo a kdy určí rozsah aktiv, která by měla být jejich majitelům kvůli porušování lidských práv a používání násilí v zemích EU zmrazena.
Již teď je ale jasné, že Brusel nevyslyší volání ukrajinské opozice, která by si na seznamu přála mít některé oligarchy – třeba Rinata Achmetova, Dmitrije Firtaše nebo Viktora Pinčuka.
Pro Česko, kde na rozdíl od sousedního Rakouska žádní prominentní oligarchové z Ukrajiny svůj majetek nezaparkovali, by měla být důležitá především poslední věta ze závěrů bruselské schůzky. Členské země by měly pěstovat „mezilidské“ kontakty s Ukrajinou a především „optimálně využívat“ dohody o usnadnění udílení víz a takzvaného Vízového kodexu. Tedy souboru pravidel, který stanovuje společné minimum pro udílení krátkodobých pobytů do 90 dnů.
Zatímco Zaorálek jako jeden z prvních správně volal po potrestání režimních prominentů a špiček bezpečnostního aparátu Ukrajiny, větu o usnadnění migrace do Evropské unie pro obyčejné Ukrajince zmínil jen okrajově. Z dobrých důvodů – přestože kromě Polska v EU neexistuje jiná země, kde by ukrajinská komunita byla tak silná a významná, Česko se žádného přílivu Ukrajinců vyhnaných ze země násilnostmi bát nemusí. Přes české úřady totiž jen tak neprojdou. A odbourávání nastavených hrází není v zájmu ani ministerstva zahraničí, ani vnitra. Tedy úřadů, kde se o cestě Ukrajinců do Česka a jejich dalším osudu rozhoduje.
Podezřelí krajané Pro Černínský palác by snadnější víza představovala především personální zátěž. I když počet žádostí o víza klesá, zastupitelské úřady na Ukrajině patří po Rusku mezi ty nejvytíženější. A také nejproblematičtější. Všechna tři ukrajinská města, kde funguje české zastoupení, tedy Kyjev, Doněck a Lvov, jsou na seznamu „horkých míst“, kam ministerstvo vnitra a cizinecká policie vysílá své styčné důstojníky. Ti na místě asistují zaměstnancům konzulátu a prověřují platnost dokladů, které se jinak poštou posílají na vnitro.
Na Ukrajině mají spadeno zejména na podklady z matrik. Na základě příslušnosti k české krajanské komunitě lze totiž získat trvalý pobyt ve zvláštním režimu, a tak se podklady často falšují. Podobně má vnitro spadeno i na slučování rodin nebo studium, které považuje často jen za zástěrku skrytého podnikání v Česku.
Na Ukrajině navíc stále funguje elektronická závora v podobě systému Visapoint. Každou schůzku na konzulátu je třeba sjednat pomocí webového rozhraní. Jenže Visapoint
má časté výpadky, a navíc nedostatečně rozlišuje mezi žadateli, které si může prověřit ministerstvo vnitra podle vlastních pravidel, a těmi, kdo mají na výjezd do Česka právo podle evropských norem.
Nejčastěji se to týká právě slučování rozdělených rodin nebo studentů. Na popud ombudsmana kvůli tomu s Českem loni Evropská komise zahájila předběžné šetření pro porušení pravidel EU.
Pomyslné kohoutky, kterými resorty zahraničí a vnitra regulují příliv žadatelů o život v Česku, jsou v případě Ukrajinců přiškrcené. Stát se součástí komunity 112 tisíc Ukrajinců, kteří u nás legálně žijí a pracují, je nesnadné. Ze statistik za rok 2012 vyplývá, že dlouhodobé vízum v Česku získalo 614 z celkem 1449 Ukrajinců, kteří na konzulátu o doklad žádali. Víc než polovina žadatelů tedy neuspěje. Možnost získat pobytové i pracovní oprávnění v jednom v podobě modré nebo zelené karty zůstává pak zcela mimo. Předloni české úřady vydaly Ukrajincům jen 145 karet.
Azyl jen vzácně Poslední možností, jak legálně žít v Česku, je získání azylu. Ten ovšem české úřady udělují jen vzácně. Z celkem 753 žadatelů z různých zemí jich v roce 2012 uspělo jen 49. Ze 174 Ukrajinců, kteří se mezi nimi statusu uprchlíka domáhali, jich azyl dostalo pouhých sedm. Mezi šťastlivci byl třeba Oleksandr Tymošenko, manžel bývalé ukrajinské premiérky Julie Tymošenkové. V roce 2011 získal azyl v Česku jiný bývalý politický prominent – někdejší ministr hospodářství Bohdan Danylyšyn.
Česko ale není zemí, kam by azylanti mířili – byť by je z domovů vyhnala občanská válka v ulicích. V rámci pravidel EU totiž smějí podat žádost jen v jedné zemi, a tak si logicky vybírají tu, která má poněkud benevolentnější pravidla. Česko mezi ně nepatří a na žádnou uprchlickou vlnu se nechystá. Přesto ministerstvo vnitra vyzvalo azylové tábory, aby byly ve střehu.
„Za poslední týden dorazilo pět žádostí o azyl podaných ukrajinskými státními příslušníky. Z toho dvě jsou od lidí, kteří v Česku dlouhodobě žijí,“ řekl týdeníku Euro Tomáš Haišman, který na vnitru vede odbor azylové a migrační politiky. l •
Česká pevnost
Podané a schválené žádosti
o pobyt Ukrajinců v Česku (r. 2012)
Podáno Uděleno
Krátkodobá víza 74742 73903
Dlouhodobá víza 1449 614
Modrá a zelená karta 289 145
Dlouhodobý pobyt 1475 1446
Trvalý pobyt 15117 7858
Azyl 174 7
Zdroj: Ministerstvo vnitra ČR
Pomyslné kohoutky, kterými resorty zahraničí a vnitra regulují příliv žadatelů o život v Česku, jsou v případě Ukrajinců přiškrcené. I když počet žádostí o víza klesá, zastupitelské úřady na Ukrajině patří po Rusku mezi ty nejvytíženější. A také nejproblematičtější.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
