Vyšší výkonnost je nutná

Inovační politika musí být zacílená na skutečné potřeby země

V poslední době začínají inovace možná i díky toužebně očekávanému přílivu peněz ze strukturálních fondů EU do této oblasti konečně pronikat do širšího povědomí naší společnosti. Na úrovni diskuse o inovacích a inovační politice se však odráží fakt, že je tu dosud v počátcích. Přestože se účastníci diskusí zaklínají tím, že hovoří o inovacích a inovační politice, často jde jen o debatu na téma výzkumu a vývoje (VaV), respektive zavádění jeho výsledků do praxe. Občas sice zaznějí nářky nad obtížným přístupem k financování inovačních projektů nebo nedostatkem vhodného lidského kapitálu, nicméně jen málokdy je inovační proces posuzován komplexně. To se logicky promítá do inovační politiky, pokud něco takového v ČR vůbec existuje.

Představa vzdálená realitě

Už dávno neplatí (pokud vůbec někdy platilo), že jediným zdrojem inovací je VaV. Naopak. Inovace, jež mají základ ve vědě, jsou jen jedním jejich typem. Jsou jimi nejen převratné technologie založené na nových vědeckých objevech, ale také nový byznys model low-costových aerolinií, nové typy pojištění nebo nová příchuť nápoje prodávaného v láhvi s novým designem. Jak vyplývá z inovačních šetření, vědecko-výzkumné instituce nejsou hlavním zdrojem informací a nejvýznamnějším spolupracujícím partnerem pro inovující firmy. Důležitější roli v inovačním procesu hrají spotřebitelé (odběratelé) nebo dodavatelé. Profesor na bostonském Massachusettském technologickém institutu Eric von Hippel tento jev nazývá demokratizací inovací, kdy se každý jedinec může podílet na inovacích už jen tím, že poptává daný typ výrobku nebo služby. Utkvělá představa, že k inovacím vede jen bádání vědců v laboratořích, je tedy velmi vzdálená realitě.

Změna chápání

Inovace jsou sektorově a odvětvově specifické z hlediska jejich zdrojů a forem. Nejenom v české ekonomice přitom platí, že pouze malá část HDP vzniká v odvětvích založených na vědě. Mnohem důležitější než sama tvorba nových znalostí je jejich další využití v celé ekonomice. Není přitom rozhodující, zda jde o aplikaci nových znalostí. I dávno vytvořené vynálezy mohou přinášet vysokou přidanou hodnotu v dnešním byznysu. Cílem inovační politiky proto nesmějí být inovace samé (navíc často chybně sledované v podobě přiznaných patentů), ale spíše jejich využití. V oblíbené mediální zkratce se hovoří o posunu ekonomiky z made in na invented in. V případě vynálezů týmu jednoho z nejvýznamnějších českých přírodovědců 20. století Antonína Holého to již platí. Všichni ale asi cítíme, že chlubit se pomyslnou visačkou invented in na medikamentech americké firmy Gilead příliš neuspokojuje.
Významnými trendy, které mění chápání inovačního procesu, jsou otevřená inovace a globalizace. Profesor z Berkeley Henry Chesbrough k tomu uvádí srovnání legendárního studia Hollywood, v němž filmy vytvářeli stálí zaměstnanci, s dnešním stavem, kdy hollywoodské filmy vznikají jako projekty, na kterých se podílejí jednotlivě kontrahovaní jedinci z celého světa. Podobným způsobem se proměnil inovační proces také v ostatních odvětvích. Ad hoc spolupráce s partnery na opačné polokouli není ničím ojedinělým.

Cesta pro ČR

Znalosti jsou dnes mobilnější než kdykoli dříve, a proto koncipování inovační politiky jen na základě národního inovačního systému nemusí být výhrou. Bude-li se ČR pokoušet na jeho bázi aplikovat nástroje, které dříve jinde fungovaly, neexistuje záruka, že tomu tak bude i v současném světě. Neznamená to, že podporovat spolupráci domácích firem a výzkumných pracovišť nemá smysl. Význam ale má i podpora spolupráce firem navzájem, domácích společností se zahraničními (včetně jejich v tuzemsku působících afilací) či flexibilnějšího nakládání s licencemi prostřednictvím rozvoje jejich sekundárních trhů.
ČR potřebuje vytvořit a především konečně začít aplikovat moderní inovační politiku, která zastřešuje všechny ostatní politiky. Vědecko-výzkumná (a technologická) politika je jen jednou ze součástí té inovační. Je jí i environmentální politika, která při správné aplikaci přispívá nejen k trvalé udržitelnosti, ale také k růstu inovační výkonnosti. Proinovačními mohou být i politiky ve zdravotnictví nebo kultuře. V prvním případě jde o obor s velmi vysokou znalostní náročností a inovační poptávkou, u kultury o významný zdroj kreativity se zásadním přesahem do mnoha odvětví průmyslu a služeb (elektronické hry, kinematografie, reklama a podobně). Často připomínaný nedostatek kapitálu pro malé inovační firmy může souviset s vymahatelností práva (včetně duševního vlastnictví). Následný rozvoj těchto firem velmi závisí na podmínkách podnikání v zemi. Neexistuje oblast hospodářské politiky, která by nesouvisela s inovacemi.

Relevantní příklady

Inovační politika musí být zacílena na skutečné potřeby země. Kromě horizontálního pohledu na různé typy nástrojů bez ohledu na konkrétní oblast působení je dnes ve světě aplikován i vertikální typ politik zaměřujících se na vybraná odvětví a jejich specifické problémy. Ukazuje se také, že nemá smysl stimulovat jen inovační nabídku (například budováním nových vědecko-výzkumných parků) bez ohledu na inovační poptávku. K jejímu posílení lze využit veřejných nákupů zboží a služeb, zejména od domácích malých a středních firem. Jejich zájem o spolupráci s univerzitami lze stimulovat i s pomocí takzvaných inovačních voucherů sloužících k nákupu služeb výzkumných pracovišť. V takových případech inovační poptávka dokáže formovat inovační nabídku dle svých potřeb, a odpadají tedy často marné pokusy o komercionalizaci vědeckých výstupů, o které není zájem. A především výstupy aplikovaného výzkumu zde budou také skutečně aplikovány.
Chce-li ČR pokračovat v úspěšném dohánění ekonomické úrovně vyspělejších zemí, nepůjde to bez vyšší inovační výkonnosti, k níž by měla přispět inovační politika vycházející z poznání toho, jak inovace v dnešním světě probíhají, a využívající nástroje šité na míru potřebám tuzemské ekonomiky. Pro inspiraci nemusíme chodit příliš daleko. Přestože se dnes neustále hovoří o snaze aplikovat model univerzity v Cambridge, stálo by za to se podívat i na relevantnější příklady dalších nástrojů inovační politiky. Najdeme jich celou řadu v mnoha zemích, často i na nižší ekonomické úrovni.

Souvislosti

Vědecko-výzkumné instituce nejsou hlavním zdrojem informací a nejvýznamnějším partnerem pro inovující firmy.
Představa, že k inovacím vede jen bádání vědců v laboratořích, je velmi vzdálená realitě.
Cílem inovační politiky nesmějí být inovace samé, ale spíše jejich využití.
Významnými trendy, které mění chápání inovačního procesu, jsou otevřená inovace a globalizace.
Vědecko-výzkumná (a technologická) politika je jen jednou ze součástí inovační politiky.