Vytvořte si vlastní měnu

Ve světě existují čtyři tisíce místních platidel a jejich počet rychle roste

Euro je jednotná měna Evropské unie, píše se na oficiálních internetových stránkách evropského společenství v české mutaci . Pohled do francouzských, německých, italských nebo rakouských obchodů nás ale přesvědčí o opaku. Ne že by někdo chtěl nostalgicky platit franky, lirami, markami či šilinky. Evropští spotřebitelé vynalezli vlastní měnové jednotky. Například v dolnosaském Göttingenu fungují peníze s názvem augusta, v britském městečku Totnes zase přijímá téměř stovka obchodníků místní totnes pound, Holanďané mohou nákupy hradit qoiny (qoin) a ve Švýcarsku se platí kromě běžných franků také WIR-franky či talenty. Nástup místních nebo doplňkových (komplementárních) měn, jak zní správný název výše zmíněných neoficiálních platidel, není rozhodně omezen jen na Evropu. Podobné projekty vznikají v Severní i Jižní Americe a také v Asii. Ekonomická krize a mnoho uvědomělých spotřebitelů spustili expanzi komplementárních měn. Jestliže jich ještě v roce 1990 bylo na světě jen kolem stovky, nyní jich washingtonská výzkumná organizace Worldwatch Institute napočítala čtyři tisíce.

Místní tvorba hodnoty Co vede spotřebitele, aby místo běžných bankovek používali podomácku vyrobené papírové poukázky? Důvod je jednoduchý – regionální peníze podporují odbyt místního zboží a služeb. Pomáhají tak k prosperitě lokálních výrobců a tvorbě nových pracovních míst. To zároveň zajišťuje rozvoj regionu, zlepšuje platební morálku spotřebitelů, a navíc zkracuje dopravní cesty spotřebovávaných výrobků, což zase snižuje zatížení životního prostředí. Dalším úkolem místních měn bývá stimulace spotřeby, proto regionální peníze s časem ztrácejí část své hodnoty. Tento princip vychází z teorie o Svobodném hospodářství (Freiwirtschaft) valonsko-pruského ekonoma Silvia Gesella, který tvrdil, že všechny člověkem vytvořené statky se na rozdíl od peněz postupně znehodnocují. Jeho názory se přitom inspirovala většina tvůrců systémů komplementárních peněz, které většinou nesou záporný úrok kolem jednoho procenta měsíčně, a tak nutí konzumenty k utrácení získaných prostředků namísto jejich akumulace. Jak dobře tento systém funguje, potvrdila řada experimentů v době Velké hospodářské krize v třicátých letech v Německu a hlavně v rakouském městečku Wörgl (viz box Experiment pod Alpami).

Krizový jev Doplňkové měny přitom rozhodně nejsou novinkou posledních dvaceti let, naopak – paralelní měnové systémy používané vedle oficiálních peněz jsou staré jako lidstvo samo. Funkci komplementárních platidel mohou zastávat různé druhy zboží, služeb či nejrůznější dobropisy. Ty jsou vnímány jako peníze a plní roli prostředků směny. Nejčastěji doplňkové měny přicházejí na svět v dobách bojových konfliktů a finančních turbulencí. Například během občanské války v USA se objevily demand notes známé díky své zelené barvě jako greenbacks. V Německu se zase během první světové války tiskly kriegsgeld (válečné peníze). Kromě těchto příkladů papírových doplňkových peněz se objevují i situace, kdy jejich roli sehrávají některé druhy zboží. Tak se třeba v Papui-Nové Guinei kromě oficiální měny, kterou je kina, používají i mušlové peníze, které dokonce podporují vlády některých provincií. Od roku 2001 je dokonce možné platit mušlemi daně na ostrově New Britain a o rok později zde vznikla první mušlová banka světa.

Venkovská expanze Velmi dobrý příklad rychlého rozvoje doplňkových měn najdeme v Německu. Dle studie tamní Spolkové banky najdeme v největší evropské ekonomice 25 fungujících projektů regionálních měn a dalších zhruba 50 se jich připravuje. Úspěšnost jednotlivých iniciativ se velmi liší: nejlépe se těmto pokusům daří ve venkovských oblastech. K prosperujícím systémům patří ten užívaný v podalpské oblasti Berchtesgadener Land nedaleko hranice s Rakouskem, kde fungují peníze s názvem Sterntaler. Jeden Sterntaler odpovídá jednomu euru a nyní je jich v oběhu už přes 80 tisíc kusů. Nejčastěji tyto barevné poukázky přijímají místní hoteliéři a majitelé restaurací. „Raději budu přijímat místní poukázky, peníze tak zůstanou v Německu a nezmizí někde ve Španělsku nebo v Turecku,“ potvrdila agentuře DPA majitelka restaurace z oblasti Berchtesgadener Land Christiane Fischerová-Urlbauerová. Podobným úspěchem se může pochlubit i místní platidlo s názvem chiemgauer používané v okolí jezera Chiemsee od roku 2003. Do systému se zde zapojilo již více než 600 obchodníků, v oběhu je kolem 300 tisíc chiemgauerů a tamní banky evidují 150 kont vedených výhradně v této měně.

Zdrženlivá velkoměsta V městských aglomeracích se však lokální měny potýkají s problémy. To je případ mnichovské peněžní jednotky Regio zavedené předloni v březnu. Místní zákazníci ale s touto měnou platí jen neradi, jak deníku Der Tagesspiegel potvrdil i Fritz Schlund, majitel tří prodejen biopečiva v bavorské metropoli. „Velkoměsto je mnohem anonymnější než třeba Chiemgau (oblast kolem jezera Chiemsee – pozn. red.), takže se podobné myšlenky prosazují mnohem pomaleji,“ řekl listu Schlund. V některých případech už dokonce městské regionální měny skončily. Třeba v hamburské čtvrti Altona byly místní peníze s názvem alto koncem září po dvou letech staženy z oběhu. Podobný osud potkal i měnu berliner používanou v hlavním městě Německa. Přitom měl berliner velmi slušný start, na němž se jako vzorový nakupující podílel i viceprezident Německého spolkového sněmu Wolfgang Thierse. Rychle se vytvořila i síť podniků, jež měnu s nominální hodnotou odpovídající jednomu euru přijímaly, a tak se jí například v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg dalo platit v místních restauracích, kavárnách a obchodech s biopotravinami nebo si za ní objednat masáž reiki. Spotřebitelé však berliner nepřijali a nyní je těchto pestrobarevných bankovek, které mají jejich majitelé spíše poschovávané po šuplících, než by jimi platili, v oběhu jen několik tisíc. Obyvatelé německé metropole se nicméně nenechali neúspěchem odradit a již letos v září oznámili start nové měny s názvem spreeblüte (sprévské květy dle řeky Sprévy, která Berlínem protéká – pozn. red.), jež berliner nahradí. Spreeblüte se ale na rozdíl od svého předchůdce zaměří hlavně na firmy – dle zakladatelů iniciativy půjde o regionální zúčtovací systém, jenž místním výrobcům nabídne možnost bezpeněžní směny zboží. Má tak podpořit obchodování mezi berlínskými firmami. Navíc nová měna nebude navázaná na euro, což podle předsedy svazu Regio Berlin Theophila Wonnebergera pomůže její větší nezávislosti. „Obchodníky navíc zvýhodníme. Čím budou aktivnější, tím více alternativní měny obdrží,“ vysvětlil Wonneberger s tím, že nyní dochází k budování obchodní sítě a systém sám odstartuje zřejmě v příštím roce. Svaz Regio Berlin počítá i s vytištěním poukázek spreeblüte pro běžné spotřebitele, kteří je budou moci uplatňovat u obchodníků jako nároky na slevy.

Švýcarský unikát Přes četné pokusy hrají regionální či doplňkové peníze v celkovém výkonu ekonomiky většiny zemí jen malou roli. To potvrzuje i autor studie německé Spolkové banky profesor Gerhard Rösl. Výjimkou z tohoto tvrzení je švýcarská iniciativa WIR, jež představuje celosvětově největší alternativní zúčtovací systém. Řídí jej basilejská WIR Bank a zainteresováno je na něm přibližně 70 tisíc malých a středních švýcarských firem. Celý systém vznikl jako družstvo pod názvem WIR Wirtschaftsring-Genossenschaft v roce 1934, kdy švýcarské firmy v době Velké hospodářské krize své finanční prostředky místo investování raději hromadily na kontech. K zabránění této nadměrné akumulace mělo posloužit vytvoření komplementární měny s názvem WIR (někdy také zvané WIR-franky – pozn. red.), jejíž hodnota je navázána na švýcarský frank v poměru jedna ku jedné (1 WIR = 1 CHF). Hlavním znakem systému je, že zůstatky vedené na kontech u WIR Bank nejsou úročeny, což motivuje vlastníky WIR k rychlému utrácení peněz. Zapojeným firmám to tak přináší dodatečný obrat. Rozmachu systému napomohla skutečnost, že již pouhé dva roky po svém vzniku získalo družstvo WIR bankovní licenci. Díky tomu může poskytovat úvěry ve WIR, které jsou navíc díky neúročení kont levnější než půjčky ve švýcarských francích, protože bance nevznikají žádné náklady na získávání úvěrových zdrojů. „WIR má navíc stabilizační účinek na celý monetární systém. Slouží totiž jako dodatečný zdroj financování v době omezené likvidity. Úvěry poskytované ve WIR totiž zvyšují množství peněz v ekonomice. Kromě toho si naši členové šetří švýcarské franky na nákup zboží a služeb, za něž nelze platit ve WIR,“ řekl týdeníku EURO vedoucí komunikace WIR Bank Hervé Dubois. Výhodnost systému potvrzují i jeho účastníci. „Díky WIR dostáváme dodatečné zakázky od malých obchodníků,“ vysvětlil Karl Frei, majitel firmy na výrobu nábytku Freba.

Partnerský systém Zapojení podnikatelů do systému WIR Bank probíhá jednoduše – stačí přijmout platbu, jejíž část je uskutečněna v této komplementární měnové jednotce. Tak se dotčená firma stane vlastníkem WIR-franků a následně musí najít dodavatele, u kterého lze nově nabyté prostředky uplatnit. Veškerý platební styk mezi účastníky systému probíhá bezhotovostně a finanční pohyby se uskutečňují na kontech vedených WIR Bank. K placení lze využívat kromě šekových knížek a faktur i platební karty a od poloviny minulého roku také internetové bankovnictví. WIR-franky mají od roku 2004 mezinárodní elektronický kód CHW, jenž odpovídá i zkratce oficiální švýcarské měny CHF. Platby v rámci systému WIR se přitom skládají z WIR-franků i švýcarských franků. Podíl mezi oběma měnami si stanovuje každý podnikatel sám, v průměru ale podíl WIR nepřesahuje 30 procent. WIR Bank také pomáhá členům systému ve vyhledávání obchodních partnerů. „Máme úplný seznam zapojených firem na internetu, kromě toho vydáváme tištěný katalog podnikatelů z oblasti gastronomie a služeb. Každoročně rovněž pořádáme pro naše členy čtyři prodejní veletrhy, a to v Lucernu, Curychu, Wettingenu a Bernu,“ řekl týdeníku EURO mluvčí banky Hervé Dubois. Jen v loňském roce se ve formě WIR uskutečnily platby odpovídající 1,6 miliardy švýcarských franků a banka poskytla úvěry za téměř 900 milionů franků. Nejvíce se přitom WIR využívají v obchodní sféře, v ubytovacích zařízeních a ve stavebnictví. Zapojené firmy na možnost platit touto doplňkovou měnou upozorňují značkou WIR umístěnou u vchodu. S rostoucími hospodářskými těžkostmi se přitom zvyšuje popularita systému. „Daří-li se ekonomice dobře, obraty ve WIR-francích klesají. Naopak když podnikatelům nejdou obchody ve švýcarských francích, zvyšují prodej ve WIR,“ uzavírá Dubois s tím, že rostoucí zájem o WIR systém signalizují i častější návštěvy zahraničních médií a odborníků. Jestliže dříve uvítali v centrále WIR Bank v Basileji nanejvýš jednu delegaci měsíčně, od loňského podzimu to jsou až tři týdně.

* BOX
Protiargumenty Místní měny mají i své kritiky poukazující především na skutečnost, že se s nimi obtížně platí za zboží nepocházející z regionu využití těchto alternativních peněz. K nákupu dovážených výrobků a k prodeji vlastních produktů na dalších trzích je třeba umožnit směnu vlastní komplementární měny za měny z jiných regionů, což vytváří transakční náklady a působí jako clo. To je samozřejmě cílem místních měn, ale logicky to přináší omezení obchodu a znevýhodňuje nadregionální výrobce i místní spotřebitele. Proto jsou místní peníze nejčastěji koncipovány pouze jako doplňková měna k celostátním platebním prostředkům, a ne jako jediné platidlo. Takové uspořádání sice omezuje negativní celní působení, ale zase navozuje otázku smyslu místních peněz. Ty tak totiž spotřebitelům zajišťují menší užitek než nadregionální platební prostředky, protože s nimi není možné platit za zboží výrobců působících i mimo region. BOX
Experiment pod Alpami**
Jeden z nejlépe zdokumentovaných případů využití komplementárních měn se odehrál od července 1932 do podzimu 1933 v rakouském městečku Wörgl. V roce 1932 se nezaměstnanost ve Wörglu prudce zvýšila, městská samospráva následkem daňových výpadků dlužila přes 1,3 milionu rakouských šilinků a její hotovost dosahovala jen 40 tisíc šilinků. Následkem toho došlo k přerušení veškerých veřejných prací. Starosta Wörglu Michael Unterguggenberger nechal natisknout pracovní certifikáty v nominální hodnotě jednoho, dvou a pěti šilinků, které nesly zápornou měsíční jednoprocentní úrokovou míru, což držitele stimulovalo k jejich rychlému utrácení. K zachování platnosti certifikátu bylo totiž nutné každý měsíc zakoupit kolek ve výši jednoho procenta jeho hodnoty, který musel být nalepen na přední stranu. Zároveň bylo možné tuto alternativní měnu přeměnit na šilinky za 98 procent jejich nominální hodnoty. Pro případ hromadné konverze uložila samospráva odpovídající částku v šilincích do místní banky, které sloužily jako krytí a zároveň přinášely městu úroky.
Místní obchodníci i obyvatelé přijali certifikáty s nadšením, navíc v nich bylo možné platit i místní daně. Za celou dobu experimentu bylo emitováno přibližně 34,5 tisíce certifikátů, jež napomohly k uskutečnění veřejných prací v rozsahu sto tisíc šilinků. Dodnes lze v tyrolském Wörglu nalézt most s nápisem, že byl postaven právě za pomoci pracovních certifikátů. Ty obíhaly třináctkrát rychleji (některé odhady dokonce mluví až o dvacetinásobné rychlosti a objemu vytvořeného zboží a služeb téměř za patnáct milionů šilinků – pozn. red.) než oficiální měna, a staly se tak katalyzátorem místní ekonomiky. Výnos města z místních daní se během trvání experimentu téměř zdesetinásobil z 2400 šilinků na 20 400 šilinků – lidé totiž platili daně dopředu, jen aby nemuseli kupovat kolek nutný k prodloužení hodnoty certifikátů. Zároveň poklesla nezaměstnanost ve městě z 21 na 15 procent, přičemž ve zbytku země naopak lidí bez práce přibývalo. Noviny psaly o „zázraku z Wörglu“. Z Paříže do tyrolského maloměsta s pouhými čtyřmi tisíci obyvateli přicestoval tehdejší ministr financí a pozdější francouzský premiér Édouard Daladier a z USA zase ekonomický teoretik a poradce americké vlády Irving Fisher. Zároveň se více než stovka rakouských obcí rozhodla, že napodobí příklad z Wörglu. K tomu však nedošlo, protože na základě stížnosti Rakouské národní banky byly pokračování experimentu v tyrolském maloměstě i pokusy o jeho napodobení kdekoli jinde zakázány soudem. Oběh certifikátů byl ve Wörglu definitivně ukončen pod hrozbou zásahu armády v září 1933. Je však možné, že nyní nastal čas experiment zase oživit – letos v březnu totiž navrhl starosta Wörglu, že je vzhledem k pokračující hospodářské krizi třeba začít uvažovat o znovuzavedení komplementární měny.