Vývar z mrtvoly

Sporný dluh je atraktivním zbožím

Ostrá výměna názorů na oprávněnost zápočtu téměř dvoumiliardové pohledávky mezi vedením ČSOB a vlastníky Setuzy přerostla rámec běžného obchodního sporu v otevřený konflikt. Jeho výsledek může být precedentem nejen pro další podobné spory, ale i pro postavení obou podnikatelských skupin na českém trhu. „Obracejí se na nás doslova desítky právníků a zástupci nejrůznějších firem s nabídkou spolupráce. Chtěli by spolu s námi vyhlásit boj ČSOB a přáli by si, abychom právě my šli s pomyslným praporem v čele. My ale nechceme, do ničeho takového nepůjdeme. Válčit s bankou nehodláme, chceme dělat jenom svůj byznys,“ tvrdí Tomáš Pitr, který sám sebe tituluje jako poradce vedení Setuzy (kromě toho je však jednou z hlavních postav nepříliš přehledného podnikatelského uskupení kolem První západočeské společnosti pro kapitálový trh, která Setuzu skrze firmu Český olej ovládá). Pitr v tuto chvíli již nepovažuje za partnery do diskuse manažery ČSOB a restrukturalizační útvar banky, ale chce sporné věci řešit pouze s představenstvem nebo ještě lépe přímo s akcionáři. Naznačil, že by v příštích dnech chtěl odcestovat do Belgie a vyjednávat s bankou KBC, která ČSOB ovládá. Jak už týdeník EURO uvedl (EURO 11, 12/2002), ČSOB by kvůli pohledávce ve výši zhruba 1,859 miliardy, kterou zdědila po IPB, chtěla Setuzu poslat do konkursu. O souhlas s podáním konkursní žaloby požádala dopisem ze 14. února státní Českou konsolidační agenturu (ČKA), do jejíhož portfolia měl tento „černý úvěr“ spolu s dalšími aktivy na konci ledna přejít. Hrozba konkursem následovala poté, co před plánovaným převzetím Setuza oznámila, že odkoupila od americké společnosti Goldfund Financial LLC pohledávku za ČSOB ve výši 1,865 miliardy, a započetla ji proto do svého dluhu. ČKA se přes vážnost situace k dopisu dosud nevyjádřila.

Šest miliard.

V případě nejde jen o Setuzu, ale také o více než šest miliard korun, které představují takzvané Nemethovy pohledávky, mezi něž patří i ta, kterou Setuza započetla. V případě, že by se existence této pohledávky opravdu soudně potvrdila, zaplatila by tuto částku Česká národní banka na základě smluv uzavřených mezi státem a ČSOB při řešení krize v IPB. Na druhé straně by se několik podnikatelských skupin neuvěřitelně obohatilo.
Advokát Věslav Nemeth údajně uzavřel v listopadu roku 1998 s Investiční a Poštovní bankou smlouvu o poskytování právních služeb. Jejich podstatou měla být příprava a realizace projektu takzvané sekuritizace vybraných aktiv IPB. Banka se v té době potřebovala zbavit četných majetkových účastí a nedobytných pohledávek, aby nemusela vytvářet opravné položky v řádu desítek miliard korun. Originál smlouvy však v bance není a zdá se, že není ani nikde jinde.
Dohoda údajně zaručovala doktoru Nemethovi exkluzivní postavení v těchto operacích pod smluvní pokutou ve výši deseti procent hodnoty aktiv, které budou z banky vyvedeny jiným způsobem. K tomu také nakonec došlo a s pomocí newyorské kanceláře Burns a Schwarz byla vytvořena známá kajmanská struktura, do níž byla vyvedena aktiva v nominální hodnotě zhruba 41 miliard korun. Dalších zhruba patnáct miliard šlo do několika dalších komanditních společností.

Originál zmizel.

Po krachu IPB Nemeth usoudil, že byl podveden, a tudíž mu vznikla pohledávka, kterou v první fázi vyčíslil na 3,35 miliardy korun. ČSOB nic netušila a obchody mohly začít. Již 25. srpna 2000 advokát údajně pohledávku uplatnil vůči ČSOB. Kopie dopisu existuje, ale ČSOB tvrdí, že taková listina nikdy nebyla do banky doručena. Ve stejný den byla sporná pohledávka postoupena společnosti Goldfund, jejímž jediným jednatelem je Bělorus Sergej Chimoroda (také psáno jako Serguei Khimoroda). V českém obchodním rejstříku je rovněž veden například jako předseda dozorčí rady zkrachovalé Pojišťovny Patrie. Společnost Goldfund je však registrována v americkém státu Delaware podle zvláštního režimu pro offshorové společnosti. Její vlastník není znám a ani právníkům ČSOB se ho nepodařilo zjistit. Tomáš Pitr naznačuje, že za Goldfundem je „solidní zděná zahraniční banka“. Jeden z pracovníků ČSOB se nad touto úvahou jen usmívá: „Solidní banka by sotva založila společnost hospodařící s desítkami milionů dolarů sídlící na Jižním Městě a za jejího jednatele by si určitě nevybrala záhadného mladého Bělorusa.“ Za firmou naopak vidí skupinu podnikatelů kolem Pitra.
Každopádně Goldfund disponuje jak první Nemethovou pohledávkou, tak dalšími, které advokát vznesl později. Zde už ČSOB připouští, že o navyšování dlužné částky byla informována. To je první důležitý okamžik. Zákon říká, že pohledávku je nutné před jejím postoupením uplatnit vůči dlužníkovi. ČSOB tvrdí, že se tak nikdy nestalo. Petr Koblovský, který má v bance tuto kauzu na starost, říká zcela jednoznačně: „Jsme solidní instituce a panu Nemethovi jsme jasně řekli, že když nám předloží originál smlouvy, neprodleně jeho pohledávku zaplatíme v plné výši. To se však nikdy nestalo.“ Koblovský tvrdí, že se třikrát dostavil do advokátovy kanceláře, aby mohl nahlédnout do originálu a nikdy mu to nebylo umožněno. Velmi rozhodně říká, že tato smlouva neexistuje.
Jeho tvrzení nahrává i skutečnost, že s pohledávkou se obchoduje za mnohem nižší než nominální hodnotu. Podnikatel Ladislav Žák (bývalý ředitel sekretariátu předsedy ÚV SSM Vasila Mohority, EURO 31/2001) uvádí, že více než dvě miliardy, které započetl v šesti firmách, pořídil za dvacet procent nominální hodnoty. Dostupné informace uvádějí, že Věslav Nemeth měl dostat od Goldfundu dokonce jen deset procent. Společnosti, které pohledávky nakoupily, aby je započetly vůči úvěru od IPB, je však ve svých knihách vedou jako zaplacené více než devadesáti procenty. Důvodem je, že jinak by musely dosažený diskont okamžitě zdanit.
Smlouva je známa jen v notářsky ověřené kopii. Tu, kterou viděli lidé v ČSOB, má však vedle notářského razítka připsánu poznámku, že notář ověřoval soubor nespojených listů. To věrohodnost ověření podstatným způsobem snižuje. Jenže kopie z této kopie, kterou disponuje Setuza, už žádnou takovou poznámku nemá.

Výnosné zápočty.

ČSOB stále trvá na tom, že smlouva - a tudíž ani pohledávky - neexistuje. Nicméně k soudnímu přezkoumání dosud nebyla existující kopie předložena, přestože ČSOB jeden spor týkající se Nemethovy pohledávky vyhrála. Šlo o firmu Invest Car Leasing Ladislava Žáka. Ta koupila pohledávku ve výši jedné miliardy korun a započetla ji proti úvěru ČSOB. Banka podala návrh na konkurs a soud jí vyhověl. ICL se odvolala s tím, že vůči ČSOB nemá žádné závazky, protože proti úvěru započetla Nemethovu pohledávku a u Vrchního soudu tuto při prohrála. K přezkumu smlouvy však nedošlo, protože ji ICL nepředložila. Ladislav Žák tvrdí, že zcela úmyslně, protože se přesvědčil dříve, než došlo k soudnímu jednání, že konkurs běží korektně a nepoškozuje jeho zájmy. ČSOB se však zlobí a tvrdí, že Nemethova pohledávka byla využita k vytunelování ICL. Hned po zápočtu totiž společnost prodala celý leasingový kmen v nominální hodnotě 1,3 miliardy korun firmě Alfa Finace, dnes přejmenované na Post Leasing. Tuto firmu vlastní společnost První Klimentská, v níž je jako jediný vlastník veden Nemeth. Aby toho nebylo málo, byla součástí kupní ceny i daň z přidané hodnoty. Tu však ICL nezaplatila a finanční úřad je po ČSOB druhým největším věřitelem uplatňujícím vůči konkursní podstatě pohledávku zhruba 230 milionů korun. Naopak Post Finance uplatnily u jiného finančního úřadu nárok na vrácení DPH ve stejné výši. Ladislav Žák tvrdí, že záměrem bylo závazky a pohledávky vůči berňákům navzájem započíst, a je to jen věcí jejich dohody. Zákon o konkursu a vyrovnání ale neumožňuje zápočty u pohledávek vůči konkursní podstatě.
Platnost Nemethovy pohledávky Žák hájí. Říká, že smlouva skutečně existovala a není důvod ji zpochybňovat. Dokládá to i existencí smlouvy mezi Nemethem a společností Credit Suisse First Boston (CSFB) o ochraně důvěrných informací. Předmětem ochrany má být právě projekt sekuritizace pro IPB a rovněž v této smlouvě je desetiprocentní pokuta vztažená k objemu sekuritizovaných aktiv. Šéf české pobočky CSFB Michal Šušák však existenci takové smlouvy popírá. CSFB se na přípravě sekuritizace sice podílela, ale nespolupracovala s Nemethem. Šušák tvrdí, že smlouva o ochraně důvěrných informací byla uzavřena s bankou. Stanovisko ČSOB je neměnné. Smlouva neexistuje, protože nikdo není schopen předložit její originál. Notářský opis není věrohodný a smluvní pokuta mohla být doplněna kdykoli. I kdyby tam smluvní pokuta byla zakotvena, tak dluh nevznikl, protože IPB prováděla sekuritizaci zcela jinak, než je naprojektováno ve sporné smlouvě. A to je opravdu doložitelné, protože podle smlouvy měla sekuritizace například probíhat prostřednictvím zahraniční banky, k čemuž ve skutečnosti nedošlo. Projekt obsahuje i další zásadní odlišnosti od toho, jak nakonec vznikly kajmanské fondy Tritton a Accord.

Setuza v tunelu.

Nicméně v takto nepřehledné situaci se podnikatelé typu Tomáše Pitra cítí jako ryby ve vodě. Pitrova hra o Setuzu je rozehrána tak, že jen těžko může prohrát, a stát bude platit. Ústecký potravinářský podnik patřil v okamžiku pádu IPB do jejího portfolia, přesněji řečeno do portfolia Tritton Development Fund (TDF). Ten kontroloval 52 procent akcií společnosti Českomoravská finační a leasingová (ČMFL). Zbývajících 48 procent patřilo samotné Setuze. Jediným majetkem ČMFL byla společnost Agrocredit, a ta teprve vlastnila 34 procent Setuzy a 51 procent společnosti Lukana. Mezi oběma výrobními podniky byl ještě také vlastnický vztah. Setuza vlastnila 49 procent Lukany, a ta naopak patnáct procent Setuzy.
Na kontrolní balík celého uskupení uložený v TDF existovala call opce, kterou držel nejprve Gottex známého fotbalového podnikatele Jana Gottvalda. Ten však neměl na splácení opčních prémií, a tak firmu přenechal skupině Tomáše Pitra a svého přítele Františka Mrázka. Jejich lidé díky opci seděli jak v orgánech ČMFL, tak Agrocreditu.
Při pádu IPB ucítili šanci a již dva týdny po zavedení nucené správy a prodeji IPB Československé obchodní bance začala akce, na jejímž konci zůstaly TDF jen oči pro pláč. Nejprve Pitrova společnost IOB koupila od Setuzy 48 procent akcií ČMFL. Potom IOB koupilo od Agrocreditu 34 procent akcií Setuzy a 51 procent Lukany. Následovalo pozoruhodné zaplacení. Setuza získala 51 procent akcií Lukany, Agrocredit 48 procent ČMFL a zhruba šedesát milionů korun na zaplacení části provozního úvěru od IPB, v té době už převedeného do ČSOB. IOB tak držela v rukou Setuzu, a ta kontrolovala sto procent Lukany. ČMFL kontrolovaný TDF měl držet Agrocredit, jehož jediným majetkem bylo 48 procent akcií jeho vlastníka. Tento originální tunel vysvětluje Tomáš Pitr velmi jednoduše. Říká, že ČSOB odmítla pokračovat v provozním financování Setuzy, které probíhalo prostřednictvím Agrocreditu a chtěla splatit úvěr, který měl být na základě dohody s vedením IPB prodloužen a navíc zdvojnásoben. Jediným majetkem Agrocreditu byly akcie výrobních podniků, a tak - aby měl na splátku úvěru - je musel prodat. Navíc Agrocredit držel opce, které zaručovaly, že se transakce může vrátit zpět. Trestní oznámení ČSOB je proto z jeho pohledu bezpředmětné a banka spíše měla včas ovládnout Agrocredit manažersky a mohla vše vrátit zpět. Teď však opce propadly, a to prý opět vinou ČSOB. Letos 8. ledna, kdy byla splatná opční prémie, se Pitr dostavil do pobočky ČSOB a chtěl si vyzvednout dvanáct milionů za zaplacení prémie. Jenže ten den zkolaboval v bance informační systém a peníze mu nebyly vyplaceny. Pro své tvrzení má příslušný doklad.

Hra pro Pitra.

Je však třeba připomenout, že své sněhobílé svědomí si Pitr chtěl ještě loni v létě vylepšit dohodou s ČSOB. Součástí dohody o dalších provozních úvěrech pro Setuzu bylo i vypořádání náhrady pro Tritton. Ten měl nejprve koupit 50 procent akcií společnosti Český olej, v níž se přeměnila IOB, za jeden milion korun. Tento podíl měl Český olej potom zpětně odkoupit za 700 milionů korun. Až potud se obě strany v pohledu na vzájemné dohody shodují. ČSOB však tvrdí, že Pitr odmítl transakci realizovat, Pitr naopak říká, že za vše může ČSOB, která dohody nenaplnila a jen si kladla další podmínky. Pitr nakonec skutečně odmítl pustit do představenstva Setuzy zástupce banky. ČSOB si však chtěla svým člověkem v managementu pojistit, že firma nebude vytunelována do doby, než dostane Tritton oněch sedm set milionů. Splátky byly totiž rozloženy na několik let a bankéři se obávali, že by dříve než dojde k zaplacení mohli vlastnit opět jen prázdnou skořápku. Podobný postup prý volí banka i v dalších případech, například v Karlovarském porcelánu. Nicméně skutečností je, že člověkem, kterého banka navrhla Pitrovi do představenstva, byl někdejší ředitel Setuzy Petr Voborník, s nímž se Pitr nerozešel právě v dobrém. To zrovna nesvědčí o zájmu banky skutečně uzavřít dohodu.
Pitr tedy zvolil tvrdší variantu hry a započetl Nemethovu pohledávku ve výši 1,8 miliardy korun. Tvrdí přitom, že je smluvně ošetřen stav, kdyby se ukázalo, že pohledávka neexistuje. Setuza by potom Goldfundu, od něhož pohledávku koupila, nic neplatila. Nicméně podnik vystavil směnky, a ty dnes někdo drží. Směnka je přitom abstraktní cenný papír, který není vázán na žádné plnění, je s ním možné obchodovat a stejně tak vymáhat plnění.
Pitr má jednoznačně navrch. ČSOB nyní může navrhnout podnik do konkursu a čekat, zda soud uzná, že Nemethova pohledávka není tak průkazná, aby mohla být započtena. Spíše však řešení připadne ČKA, která nakonec pohledávku ČSOB vůči Setuze převezme. Potom může být na prodej, a vzhledem k spornému zápočtu za velmi nízkou cenu. Není těžké uhodnout, kdo bude mít jako kupec největší šanci. Pitr může přes prostředníka nabídnout nejlepší cenu. Ani v konkursu ale není bez šancí. Existovali by dva hlavní věřitelé. Na jedné straně ČSOB s údajně započtenou pohledávkou, na straně druhé držitel směnek ve zhruba stejné hodnotě. Tím je zřejmě sám Pitr. Pokud by konkursní správce podnik prodal, patrně by se tito věřitelé dělili o výnos. Tím pádem je Pitr i v pozici toho, jenž může při případném prodeji nabídnout nejlepší cenu. A tak se zdá, že tahle hra ČSOB moc nevyšla.

Od Baraka k Hojdarovi Skupina kolem Mrázka a Provoda začíná měnit taktiku Pokud se hovoří o tom, že finanční skupina První západočeské společnosti pro kapitálový trh má dobré konexe v dozorčí radě České konsolidační agentury (ČKA), existuje o tom jeden hmatatelný důkaz. Je jím osoba Igora Šafranka, původem ze Slovenska, který je poradcem Josefa Hojdara (ČSSD), předsedy hospodářského výboru Poslanecké sněmovny a místopředsedy dozorčí rady ČKA. Šafranko má od roku 1999 společnou firmu (Středoevropská poradenská, s. r. o.) s podnikatelem Františkem Mrázkem, který sice nefiguruje ve statutárních orgánech První západočeské, ale v její budově (Praha 4, Durychova 101) má kancelář a v obchodních jednáních vystupuje jako poradce firmy. V době založení byl v První západočeské předsedou představenstva Miroslav Provod, Mrázkův dlouholetý obchodní partner. Hojdarův poradce není v obchodním vztahu pouze k Františku Mrázkovi, ale - jak uvádí obchodní rejstřík - i k Baraku Alonovi. Jeho jméno je nedílně spjato s největším úvěrovým podvodem v novodobých českých dějinách, při němž Komerční banka přišla o osm miliard korun. Šafranko a Barak Alon jsou nadále vedeni jako společníci pražské firmy Turan. O užším vztahu těchto dvou mužů svědčí i to, že Šafranko působil v dozorčí radě Válcoven plechu Frýdek – Místek ve stejné době, kdy v nich Alonova firma B. C. L. Trading držela třetinový podíl a ve funkci generálního ředitele a předsedy představenstva seděl Peter Višnai z výše uvedené firmy Turan. Zajímavostí je, že podíl ve Válcovnách plechu koupila B. C. L. Trading od pražské firmy M. F. C., v níž kromě Baraka Alona působily i další osoby, které svého času zasedaly také v orgánech Mrázkova českokrumlovského pivovaru Eggenberg. Tento pivovar získal František Mrázek v roce 1991 (respektive jej v aukci získala firma Dionex, u jejíhož založení stál spolu s dalším ze svých dlouholetých obchodních partnerů Jiřím Shrbeným). Pomyslný kruh osobních vztahů od poslance Hojdara přes jeho poradce Šafranka k podnikatelům Mrázkovi a Alonovi by se tím mohl uzavřít.
Josefa Hojdara se minulý týden přes několik pokusů nepodařilo kontaktovat, a to ani telefonicky. Jeho nejbližší spolupracovníci z hospodářského výboru uvedli, že leží doma v Mostě s „těžkou chřipkou“.
Tomáš Pitr z První západočeské nijak nepopírá, že se s Igorem Šafrankem zná a v minulosti měl možnost asi třikrát hovořit i s Josefem Hojdarem. „Bylo to ale hlavně proto, že se zajímá o stejný region jako my,“ připomíná Pitr, že jimi ovládaná Setuza sídlí v severočeském volebním obvodě. Pitr odmítá spekulace, že by přes Šafranka mohla jejich skupina v ČKA prosazovat své obchodní cíle. „Uvědomte si, že v dozorčí radě sedí osm poslanců se zcela rozdílnými motivacemi a každý z nich má vedle sebe nějakého poradce, který mu připravuje podklady pro jednání. Navíc Setuza v konsolidačce zatím není a my jsme ani nijak neusilovali, aby tam z ČSOB přešla. Naopak jsme se prokazatelně snažili udělat všechno proto, aby přesunuta nebyla. Proto jsme naši pohledávku započetli. Kdybychom v ČKA měli tak dobré kontakty, jak se říká, tak bychom se sami o přesun snažili,“ namítá Pitr. O politických a obchodních stycích kontroverzního dua byznysmenů Mrázek-Provod a jejich přátel (mimo jiné i vazebně stíhaný podnikatel Jan Gottvald, EURO 8/2002) bylo napsáno mnohé. Některé věci jsou faktograficky podložené, v jiných případech šlo pouze o spekulace. Byly zmapovány jejich podnikatelské začátky v osmdesátých letech minulého století, kdy se tvrdému obchodním stylu na hraně zákona - a mnohdy i za ním - vyučili. Zdokumentovány jsou jejich vazby na bezpečnostní složky režimu minulého (StB, VB) i současného (například na někdejšího šéfa Inspekce ministra vnitra Borise Štefla, jeho náměstka Milana Jugra, na bývalého ředitele bezpečnostního odboru Národního bezpečnostního úřadu Martina Hejla). Hovořilo se také o tom, že na Mrázka a Provoda vede ekonomická kontrarozvědka speciální svazek „Centrála“. Nadále jim je mnohými lidmi připisována až démonická role v šedé ekonomice. Finančně velmi silná skupina, která je s uvedenými jmény spjata, se doposud držela stranou médií, snažila se na sebe zbytečně nepoutat zájem veřejnosti. Její současné otevřené konfrontační aktivity vůči ČSOB v kauze Setuza (rozhovory pro tisk, inzerce, tisková konference) jsou vnímány jako překvapivá změna stylu. „Na trhu se o tom nyní velmi hovoří a nikdo přesně neví, co to znamená. Zdá se ale, že tato skupina postupně přechází k sofistikovanějším obchodům, než jaké doposud dělala,“ soudí nejmenovaný finanční poradce, který má kontakty v nejvyšších sférách politiky a byznysu. (jpš, pp)