Pokud projekt Jeden pás, jedna silnice uspěje, Eurasii od Indonésie po Polsko čeká během příští generace velká proměna
S nastupujícím rokem 2016 probíhá historický zápas konkurenčních rozvojových modelů – tedy o strategii podpory hospodářského růstu – mezi Čínou na jedné straně a USA a dalšími západními zeměmi na straně druhé. Ačkoli je tento souboj do značné míry skrytý před zraky veřejnosti, jeho výsledek rozhodne o osudu velké části Eurasie v nadcházejících desetiletích.
Většina lidí ze Západu si uvědomuje, že růst v Číně značně zpomalil, z více než deseti procent ročně v minulých dekádách na dnešních necelých sedm procent. Čína proto urychluje posun z exportně orientovaného a ekologicky bezohledného růstového modelu, založeného na těžké výrobě, na model postavený na domácí spotřebě a službách.
Čínské plány však mají i významný vnější rozměr. Prezident Si Ťinpching vyhlásil v roce 2013 rozsáhlou iniciativu s názvem Jeden pás, jedna silnice, která má transformovat ekonomické jádro Eurasie. Složka „jeden pás“ vyjadřuje železniční spojení ze západní Číny přes Střední Asii do Evropy, na Blízký východ a na indický subkontinent. Zvláštně pojmenovaná složka „jedna silnice“ pak označuje přístaviště a komplexy, které mají zesílit námořní provoz z východní Asie a napojit tamní země na „jeden pás“, takže získají možnost přepravovat své zboží po souši, a nikoli přes dva oceány jako dosud.
MADE IN CHINA
Projekt Jeden pás, jedna silnice představuje v čínské politice pozoruhodné vybočení z normy. Vůbec poprvé se Čína snaží exportovat svůj rozvojový model do jiných zemí.
Čínské ? rmy jsou v posledních deseti letech samozřejmě nesmírně aktivní v celé Latinské Americe a subsaharské Africe, kde investují do komodit, těžebního průmyslu a infrastruktury potřebné k dopravě produktů do Číny. Projekt Jeden pás, jedna silnice je však jiný: jeho cílem je rozvíjet průmyslové kapacity a spotřebitelskou poptávku v zemích mimo Čínu.
Čínský rozvojový model se tedy liší od modelu, který je v současné době módní na Západě. Je založen na mohutných, státem tažených investicích do infrastruktury – silnic, přístavů, elektrárenských soustav, železnic a letišť –, které usnadňují průmyslový rozvoj. Američtí ekonomové dávají od systému „postav jim to a oni přijdou sami“ ruce pryč kvůli obavám z korupce a sebezvýhodňování v situaci, kdy se v projektu tak silně angažuje stát. Americká a evropská rozvojová strategie se naopak v posledních letech zaměřuje na rozsáhlé investice do veřejného zdraví, posílení práv žen, podpory globální občanské společnosti a protikorupčních opatření.
Jakkoli jsou tyto západní cíle chvályhodné, ještě žádná země nezbohatla tím, že by investovala pouze do nich. Veřejné zdraví je důležitá vedlejší podmínka trvalého růstu, ale pokud klinika nemá spolehlivé dodávky elektřiny a čisté vody nebo pokud k ní nevedou kvalitní silnice, pak velký užitek nepřinese. Čínská strategie založená na infrastruktuře funguje pozoruhodně dobře v samotné Číně a byla důležitou složkou strategií přijatých jinými východoasijskými zeměmi, od Japonska přes Jižní Koreu až po Singapur.
Velká otázka pro budoucnost globální politiky zní jasně: Čí model zvítězí? Pokud projekt Jeden pás, jedna silnice splní očekávání čínských plánovačů, pak celou Eurasii od Indonésie po Polsko čeká během příští generace proměna. Čínský model rozkvete i mimo Čínu, zvýší příjmy a potažmo i poptávku po čínských výrobcích, které nahradí stagnující trhy v jiných koutech světa. Také znečišťující průmyslové obory se přesunou do jiných částí zeměkoule. Střední Asie už nebude stát na okraji globální ekonomiky, ale ocitne se v jejím jádru. A čínská forma autoritářské vlády si získá nesmírnou prestiž, což bude mít výrazný negativní dopad na demokracii v celém světě.
Existují však i závažné důvody, proč o úspěchu projektu Jeden pás, jedna silnice pochybovat. Růst tažený infrastrukturou v Číně až dosud fungoval dobře proto, že čínská vláda mohla kontrolovat politické prostředí.
To v zahraničí nepůjde, neboť čínské plány tam budou narušovat nestabilita, kon ? ikty a korupce.
V místech, jako jsou Ekvádor nebo Venezuela, kam Čína mohutně investuje, ostatně Číňané už dnes zjistili, že proti nim stojí rozezlení akcionáři, nacionalističtí zákonodárci a vrtkaví přátelé. Se vzpurnými muslimy ve vlastní provincii Sinťiang se Čína vypořádala převážně odepíráním práv a útlakem; v Pákistánu či Kazachstánu však podobná taktika fungovat nebude.
NEČEKAT NA NEZDAR
To ovšem neznamená, že by USA a další západní vlády měly sedět se založenýma rukama a čekat, až Čína neuspěje. Strategie mohutného rozvoje infrastruktury možná v Číně narazila na své hranice a v jiných zemích nemusí fungovat, ale pro globální růst je stále klíčová.
USA se musejí snažit posunout Čínu k tomu, aby víc dodržovala mezinárodní ekologické, bezpečnostní a pracovní standardy.
Současně s tím by si Spojené státy a další západní země měly položit otázku, proč začalo být budování infrastruktury tak obtížné, a to nejen v rozvojových zemích, ale i doma. Pokud to neuděláme, hrozí, že přenecháme budoucnost Eurasie a dalších důležitých koutů světa Číně a jejímu rozvojovému modelu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
O autorovi| FRANCIS FUKUYAMA, vysoce postavený člen vědeckého sboru Stanfordovy univerzity a ředitel Centra pro demokracii, rozvoj a vládu zákona; jeho nejnovější kniha nese název Political Order and Political Decay (Politický řád a politický rozklad)
