Vláda a prezident je popisuje jako barony, kteří přišli bezpracně ke
gigantickým ziskům a teď se povalují na plážích někde v Karibiku. Jenže realita
je mnohdy odlišná. „Vedle zadlužení v rodině a u kamarádů jsem musel podepsat
směnku v bance na 30 milionů. Riskoval jsem tehdy všechno s vědomím, že v
případě neúspěchu budu splácet své dluhy zřejmě po celý zbytek života,“
vzpomíná dnes jeden z vlastníků solární elektrárny, který si nepřál být
jmenován. Na podnikání v energetice se vrhl v roce 2010, dodnes považovaném za
rok, kdy došlo k jednomu z největších porevolučních tunelů.
Solární boom, který tehdy vláda umožnila svým laxním přístupem, logicky
přitáhl kromě spekulantů a „tunelářů“ pozornost i běžných investorů, kteří se
tehdy rozhodovali, zda své peníze neinvestují třeba do realit.
„Kdybych tehdy investoval deset milionů korun do koupě nemovitosti, dnes by
měla hodnotu 18 milionů a navíc bych získal další čtyři miliony na nájmu. To je
v průměru dvanáctiprocentní výnos ročně. Je tedy každý vlastník nemovitostní
baron?“ ptá se vlastník solární elektrárny.
Jenže solární daň, zavedení povinných příspěvků do fondu na recyklaci
fotovoltaických panelů nebo retroaktivní nastavení míry návratnosti solárních
elektráren (tedy regulace výdělku ze soukromého podnikání) český byznys s
fotovoltaikou zásadně poškodily.
Poslední kládou přiloženou na bedra provozovatelů fotovoltaik je novela
zákona o podporovaných zdrojích energie, kterou vláda na konci dubna odeslala
do Poslanecké sněmovny. Novela podporu výroby energie ze solárních panelů ještě
dále snižuje. Pro solární elektrárny vláda nastavila novou míru návratnosti
investice skrze vnitřní výnosové procento z původně navržených 8,4 procenta jen
na 6,3 procenta. Tato hranice je klíčová pro posuzování přiměřenosti státní
podpory. Pokud solárníci tento nově nastavený limit přesáhnou, o státní podporu
přijdou, a to dokonce i zpětně.
Střelba do nohy
„Toto nemohu nazvat předvídatelným prostředím. Je to zároveň retroaktivní
opatření, jelikož ty projekty solárních elektráren postihuje od samého počátku,
tedy někdy od roku 2010,“ tvrdí advokát Pavel Doucha, který pracuje pro Solární
asociaci. „Tento razantní návrh má jediný cíl – odčerpat velkou část podpory
pro obnovitelné zdroje. Je to jako když se běžec připravující se na
desetikilometrový závod těsně před startem úmyslně střelí do nohy,“ dodává
Doucha.
Zajímavé také je, jak vlastně ke stanovení limitu vnitřního výnosového
procenta na hodnotu 6,3 procenta došlo. Nikdo z ministerstva průmyslu a
obchodu, které novelu do vlády předkládalo, nedokáže vysvětlit, jak resortní
legislativci k tomuto číslu došli. Ministerstvo připravovalo novelu dlouhé
měsíce a do poslední chvíle počítalo s limitem pro solární elektrárny ve výši
8,4 procenta. Jenže do toho přišla koronavirová krize a potřeba vlády schválit
rozpočet s rekordním schodkem až 300 miliard korun. Prezident Miloš Zeman v tu
chvíli poznamenal, že je připraven takový zákon o státním rozpočtu podepsat,
ale jedním dechem připomněl, že stát stále „vyhazuje“ 30 miliard ročně za
podporu „solárních baronů“. A vzápětí se v návrhu novely zákona o podporovaných
zdrojích energie najednou objevil nižší limit, který má státu pomoci ušetřit
miliardy navíc.
Měla by ČR podporovat více obnovitelné zdroje energie?
Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za hnutí ANO) očekává, že změna
podpory pro obnovitelné zdroje povede k roční úspoře na podpoře mezi sedmi a
deseti miliardami korun. Celkem stát ročně vyplatí na podpoře obnovitelným
zdrojům přes 40 miliard, předloni to bylo 46,1 miliardy. Havlíček předpokládá,
že se úspora rozdělí mezi pokles výdajů státního rozpočtu a snížení ceny
elektřiny pro spotřebitele. „Důvodem je, že fotovoltaický boom z roku 2009 a
2010 byl jeden z největších tunelů v České republice. V jednu chvíli se až
zdesetinásobily výkupní ceny,“ uvedl Havlíček. K tomu je ale dobré dodat, že
výkupní ceny elektřiny ze solárních zdrojů postupně klesly a dnes se pohybují
na úrovni ceny „tržní“ elektřiny obchodované na burzách.
Česká vláda se přesto rozhodla u solární energetiky využít minimální možnou
podporu stanovenou Evropskou komisí. U ostatních obnovitelných zdrojů, jako je
vítr, voda či bioplyn, se přitom tak zkrátka nedrží. Stát solárníky konejší
tím, že mohou využít nikoli provozních dotací, ale investiční podpory například
z evropských fondů. „Jenže investiční podpora není nejvýhodnější formou. Je pro
stát dražší, pro banky není tak zajímavá, protože tam není jisté cash flow, a
stát nemá žádnou kontrolu nad návratností těchto projektů,“ upozorňuje předseda
představenstva Solární asociace Jan Krčmář.
Vláda v novele zákona o podporovaných zdrojích energie sice zavádí dlouho
očekávané aukce, které mají napomoci zlevnění výkupních cen energie, ale pro
solární energii je vylučuje. Česko je přitom jednou z posledních zemí Evropské
unie, která ještě aukce při soutěžení dodaného výkonu v určité lhůtě nevyužívá.
Například v Německu se aukce využívají už pět let a za tu dobu dokázaly snížit
cenu energie ze solárních elektráren zhruba na polovinu. Ve Francii dokonce
otevřeli aukce i takzvaným energetickým komunitám (například obcím), které se
chtějí stát soběstačnými.
Česká novela však počítá s aukcemi jen pro větrné elektrárny a malé vodní
elektrárny. „Vláda z aukčního systému vyřazuje druh obnovitelného zdroje, který
má největší potenciál ušetřit státu náklady na podporu,“ upozorňuje advokát
Doucha.
Absolutní rarita
Vláda se chlubí tím, že v příštích letech významně ušetří na státní podpoře solární energie. Evropský trend je přitom zcela opačný. Celý „zelený plán“, na němž bude založeno rozdělování evropských peněz v nadcházejících desetiletích, je založen na investicích do zelené energetiky. Česko ale navazuje na svou politiku z minulého desetiletí, kdy se podařilo rozvoj solární energie a tím i celého odvětví obnovitelných zdrojů prakticky zastavit. Podíl obnovitelných zdrojů na domácí spotřebě energie se v posledních letech dokonce nepatrně snižoval, což je v evropském měřítku absolutní rarita.
„Pokud se Česká republika staví vlažně k dalšímu rozvoji obnovitelných
zdrojů, mohou nás evropské peníze, které slouží také ke tvorbě nových
pracovních míst a k ekonomickému růstu, bohužel minout,“ tvrdí ředitel Svazu
moderní energetiky Martin Sedlák. Například Evropská investiční banka nabídne v
prvních dvou letech v rámci „zeleného plánu“ na projekty obnovitelných zdrojů v
přepočtu až 35 miliard korun.
Podle modelu konzultační společnosti Deloitte pro Svaz moderní energetiky je
přitom v Česku možné zvýšit podíl obnovitelných zdrojů až na 23 procent do roku
2030, díky tomu vytvořit přes 30 tisíc nových pracovních míst a přispět k růstu
HDP až o sedm procent. Fotovoltaika podle těchto propočtů může v Česku v
příštích deseti letech růst až na 9000 GWh, plány české vlády jsou přitom podstatně
nižší. V posledních letech se výkon sluneční energie vyrobené v Česku pohybuje
kolem 2000 GWh. Takový nárůst fotovoltaiky může podle Deloitte vyvolat
investice ve výši 400 miliard korun. K tomu by přitom bylo potřeba provozní
státní podpory ve výši deseti až čtrnácti miliard korun ročně.
Zcela jiná situace panuje u bioplynových elektráren, jimž se podpora v
navrhované novele zákona o podporovaných zdrojích nesnižuje a vnitřní výnosové
procento v tomto případě zůstává na úrovni 10,6 procenta. Bioplyn se tedy má
stát nejvíce zvýhodněným obnovitelným zdrojem. Proč? Na to také nikdo z
ministerstva nedokáže odpovědět. I tady ale vyplouvá na povrch problém předsedy
vlády a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše se střetem zájmů. Holding Agrofert, který
spravuje Babišův svěřenský fond, už dlouho řadí mezi své základní oblasti
podnikání právě obnovitelné zdroje a paliva. Agrofert se v minulých letech také
stal jedním z lídrů na trhu bioplynových elektráren.
Provozuje osm bioplynek a jím vlastněná společnost Farmtec navíc nové bioplynové stanice dodává. Tržby Farmtecu přitom meziročně stoupají o desítky procent a už jsou skoro na miliardě. Po schválení mimořádně vysoké podpory výroby energie z bioplynových stanic lze očekávat, že tržby Farmtecu ještě dále raketově vzrostou.
