S o c i o l o g i e
Pokud se mladý Američan rozhodne, že chce udělat strmou kariéru, nabízí se mu jasná cesta. Přihlásit se na prestižní univerzitu, a pokud obstojí, má exkluzivní pracovní místo a lukrativní smlouvu téměř zaručené. Jaká cesta úspěchu se ale nabízí v České republice?
V moderních západních společnostech funguje vzdělání jako všeobecně přijímaný výtah do vyšších pater společnosti. Čím elitnější škola a čím lepší studijní výsledky, tím větší šance sehnat lepší práci a tomu odpovídající výdělek. Konkurence a nároky jsou velké, a tak univerzita funguje jako síto, jímž mohou projít jen ti skutečně dobří, ambiciózní a schopní. Pokud ve školách neobstojíte a nepatříte k úzké skupince několika málo miliardových dědiců, máte jen mizivou šanci patřit někdy ke společenské smetánce.
Komunistická destrukce
Pozice vzdělání v současné české společnosti je dnes poněkud jiná, a to především díku těžkému břemenu komunistické minulosti. Klíčové přitom byly přinejmenším dva způsoby, kterými komunistický režim do školství zasahoval. Za prvé komunistické navršení bariér, které měly některým lidem zabránit v přístupu ke vzdělávání. Za druhé je to poúnorové formování politicky určených privilegií, jež ve studiu favorizovala určité jednotlivce. Oba tyto trendy vryly těžko smazatelnou charakteristiku do procesů vzdělanostní mobility. A nelze ji odstranit v průběhu několika málo let.
Se společenskou pozicí vzdělání souvisí i (ne)fungování trhu práce v reálném socialismu. Všechny dostupné analýzy ukazují, že příjem byl mnohem těsněji spjat s pohlavím, věkem a hospodářským sektorem než se vzděláním, schopnostmi a výkonem zaměstnance. Ekonomická situace domácností se odvozovala od toho, kolik jejich členů chodilo do zaměstnání mnohem více než od jejich vzdělání. Lépe než lidský kapitál vzdělanců se zhodnocoval politický kapitál členů KSČ a nomenklaturních kádrů. Například v roce 1988 znamenal každý rok školního vzdělání navíc navýšení výdělku asi o 4,6 procenta proti průměrnému platu pro muže a 5,7 procenta pro ženy. Vzdělání tak v zásadě znamenalo jen nenahraditelnou ztrátu v podobě ušlé mzdy.
Politická měřítka odměňování ničila normální sociální strukturu, a tím současně podrývala i obecné povědomí o tom, že k bohatství může vést i poctivá práce a nadprůměrné schopnosti. Běžný princip odměňování podle zásluh se dostal na vedlejší kolej a s tím probíhala i destrukce role vzdělání a očekávání spojených se vzděláním. Právě před nutnou obnovou důvěry v „normální zásluhová kritéria odměňování stála v listopadu 1989 tehdejší československá společnost.
Tlak trhu a efektivity
Spolu s pádem starého režimu se obnovil i trh práce založený na poptávce a nabídce pracovní síly. Otevření trhů volné soutěži začalo nutit vlastníky podniků a firem k uplatňování výkonových principů selekce a odměňování a k odstraňování jakýchkoli vnějškových měřítek.
Ne ve všech oblastech hospodářství byl ale zřejmě tento tlak stejně silný. Analýzy ukazují, že polistopadový proces statusové krystalizace neprobíhal ve všech segmentech společnosti rovnoměrně. Přinejmenším ne všechny společenské skupiny dnes vykazují stejnou míru sepětí základních sociálních hierarchií.
Napětí mezi vyšším vzděláním a sociálně-ekonomickým statusem na straně jedné a nízkým příjmem na straně druhé se projevuje především mezi úředníky (rutinní nemanuální pracovníci) a odborníky. Naopak maximální míru konzistence zaznamenáme u samostatně výdělečně činných. Z hlediska sektorového dosahují nejvyšší míry nekonzistence zaměstnanci veřejného sektoru a státních podniků. Při analýze hospodářských sektorů je pak nízká souvislost mezi vzděláním a příjmem typická pro velké akciové společnosti - grafy 1, 2. Oba obrázky dávají jasný návod vzdělancům: chcete-li si vydělat, pak se musíte vyhnout státní správě a podnikům se státní účastí. Budete-li se ucházet o místo u soukromníka nebo ve velké společnosti, máte šanci si slušně vydělat, ale na váš výkon bude vyvíjen velký tlak. Je jasné, že uplatnění výkonových principů ve státním sektoru bude ve srovnání se sektorem soukromým podstatně omezenější. To je dáno přirozenými vlastnostmi byrokracie, která vyžaduje striktně stanovená pravidla odměňování. Mzdové tarify, které v zemi existují, neberou ale v úvahu pouze kvalifikaci, ale i praxi. Rozhodně však nedávají zaměstnancům výraznou možnost zlepšení platových podmínek při zvýšení pracovního úsilí.
To se samozřejmě netýká podniků se státní účastí. Přijmeme-li tvrzení, že soulad mezi vzděláním, zaměstnáním a příjmem je svého druhu měřítkem uplatnění výkonových kritérií, potom musíme konstatovat, že si státní podniky z tohoto hlediska stojí dosti špatně. Absence tlaku k efektivitě se totiž může projevovat právě statusovou nekonzistencí. Zřejmě je to zbytečný stav a jeho řešením by jako v jiných případech bylo nalezení vlastníka, který by nová výkonová kritéria začal prosazovat.
Při pohledu na pozici vzdělaných lidí na dnešním trhu práce ovšem musíme vzít v úvahu přinejmenším ještě dvě skutečnosti: možný nesoulad mezi vzděláním získaným v dobách nejhlubšího socialismu a přirozeně existující rozdíly mezi jednotlivými obory studia, které jsou za obecnou kvantifikací roků studia nebo dosaženého stupně vzdělání skryty. Co se týká starého socialistického vzdělání, půjde do značné míry o generační problém, který bude ze společnosti pomalu a dlouho ustupovat. Evidentní rozdíly mezi různými obory studia, zdá se, pochopili velmi dobře mnozí studenti, kteří hlasují přihláškami. Velmi dobře si zřejmě uvědomili, že narozdíl od reálného socialismu, dnes kvalitní vzdělání opravdu představuje „kapitál .
Zhroucení strnulého komunistického systému kromě trhu postupně rozhýbalo i další oblasti společenského života. Spolu s rostoucí finanční návratností vzdělání se měnil i pohled lidí na důležitost vzdělání v životě. Zlepšující se společenská pozice vzdělaných lidí - jak z hlediska prestiže zaměstnání, tak z hlediska příjmu - logicky bude mít výrazný dopad i na vnímání úlohy vzdělání v životě a na obecně přijímaný koncept úspěchu. Od vypozorovaného faktu, že vzdělaní lidé jsou na tom zpravidla lépe, vede zřejmě jen krátká cesta k uznání důležitosti vzdělávání pro životní úspěch. Jak dlouho ale může z tohoto hlediska trvat přechod ze společnosti, kde vzdělání mělo jen nepatrný vliv na prestiž povolání i výši odměny, ke standardu západních společností? Odpověď na tuto otázku je v zásadě optimistická. Mnohé srovnávací výzkumy skutečně těsně po pádu komunismu doložily nízkou důvěru obyvatel republiky ve vzdělání jako cestu k úspěchu. Ukázalo se, že na počátku devadesátých let si pouze 31 procent lidí myslelo, že je vzdělání důležité pro životní úspěch. To bylo výrazně méně než v západních zemích (79 %), a dokonce podstatně méně než v jiných východoevropských zemích (57 %). Vývoj, kterým tento názor v následujících letech prošel, lze kvitovat s povděkem. Podíl lidí, kteří si myslí, že vzdělání má důležitou roli pro dosažení úspěchu, podstatně narostl (viz tabulka 1). Podobně narostl i důraz kladený na rodinné zázemí, tedy vzdělání rodičů: v roce 1992 je považovalo za důležité pouze deset procent populace, v roce 1997 už to bylo šestadvacet procent.
Už vím, kam patřím
S celkově nekonzistentními vazbami mezi vzděláním, zaměstnáním a příjmem v komunistickém období úzce souvisí i zděděné nízké povědomí lidí o vlastním místě na společenském žebříčku. Jen těžko lze očekávat, že se nejasný vztah mezi objektivními hierarchiemi sociálního postavení (vzdělání, příjem, prestiž) bude výrazněji systematicky promítat do jejich subjektivního vnímání. Ostatně jak by mohl? Zkusme intuitivně odpovědět na následující otázku. Kam by se měl sociálně zařadit člověk s vysokoškolským diplomem, který kvůli svým politickým postojům pracuje jako pomocný dělník za podprůměrnou mzdu, nebo naopak člověk bez maturity, který zaujímá pozici dobře placeného náměstka ředitele? U jednotlivce, který dosahuje vysoké pozice v příjmové hierarchii a nízké ve vzdělanostní, lze jen těžko předpovědět, jaké bude jeho vlastní sociální sebezařazení. Jeho subjektivní status může být nízký, převáží-li u něj váha nedostatečného vzdělání. Nebo naopak vysoký, bude-li reflektovat nadstandardní příjem.
Pocit vlastní náležitosti k určité sociální vrstvě sice nebyl příliš významný v socialistickém systému, dnes má ale v mno- ha oblastech klíčový efekt. Ve všech demokraciích totiž stále platí, že lidé jednají podle toho, jak se cítí sociálně. A tak přestože lidé z vyšších vrstev tradičně více volili pravici, nemůže si být žádná česká pravicová strana jejich hlasy jista, pokud se s vyšší společností skutečně sami neidentifikují. Například tradiční model volebního chování spojuje pravici s podporou vyšších vrstev a levici s podporou nižších. Když ale vezmeme v potaz inkonzistenci sociálního postavení (tedy napětí mezi vyšším vzděláním a společenskou prestiží a nízkým příjmem ), vztahy se dále vyjasní. Mezi lidmi v nejvyšší skupině bylo například na konci roku 1997 rozhodnuto volit levici v průměru 45 procent dotázaných, avšak uvnitř této skupiny byly velké rozdíly podle stupně statusové konzistence (tedy podle souladu mezi vzděláním, povoláním a příjmem): při vysoké konzistenci by levici volilo jen 25 procent dotázaných, při střední konzistenci již 40 procent a při nízké konzistenci dokonce 51 procent. Dá se říci, že vynořující se kontury společenské struktury jsou stále silněji spjaty s povědomím o tom, kam člověk ve společnosti patří. I to je součást naší cesty ke standardu západních společností.
Co bude dál?
Zpevňování vazeb mezi vzděláním, zaměstnáním a příjmem a obecná krystalizace sociálních souvislostí jsou jistě pozitivním jevem. Je ovšem otázka, jaký bude další vývoj. Návratnost vzdělání dnes dosahuje asi úrovně skandinávských zemí (nárůst příjmu o 6-7 % na jeden rok vzdělání navíc). V některých zemích je ale ještě vyšší (Velká Británie, USA 9-11 %). Takže by se dalo očekávat, že jsme dosáhli již jistých mezí růstu. Ostatně sociologové vypozorovali, že krystalizace dimenzí sociálního statusu měnila v posledních letech svou dynamiku: z prudkého víru porevolučních změn jsme se postupně dostávali spíše do mírného řečiště evolučního vývoje.
Nelze ale vyloučit, že za jistých podmínek může dojít k inverznímu vývoji a opětnému oslabení vazeb, které navzájem spojují vzdělání, zaměstnání a příjem. Neblahý dopad by z tohoto hlediska mohlo mít především plošné zasahování do tarifů státních zaměstnanců. Už dnes jsou ve státní správě a ve veřejném sektoru výkonové vazby oslabené. Nesoulad mezi vzděláním a příjmem je přitom právě doménou veřejného sektoru a k jeho nápravě může vést jedině posílení výkonových principů odměňování. Pokud k tomu nedojde, nezbude než vzdělaným a schopným radit, aby se raději se státem nezaplétali.
