Kam se poděl ten walkman, který jsem nikdy neměl?
„Tohle je můj Sony,“ řekl mi před nějakými dvaceti lety s pýchou v hlase turecký venkovan a vytáhl obstarožní tranzistoráček, který v jeho očích představoval nejhodnotnější kus majetku, spojení s moderním světem a zároveň hmatatelný důkaz, že i on k němu patří. Nic nevystihuje odlesk bývalé slávy Sony Corporation tolik jako skutečnost, že kumulovaný zisk divize finančních služeb byl za posledních deset let stejný jako zisk z prodeje veškeré elektroniky, her, hudby a filmů dohromady. Kdyby v Sony uměli česky, mohli by si melancholicky prozpěvovat: „Ach synku, synku…“ Jak totiž píšeme uvnitř tohoto čísla, nejenže byl název Sony inspirován anglickou zdrobnělinou „sonny“, ale hlavně minimálně v posledním desetiletí toho v Sony docela dost zvorali. Spoluzakladatel firmy Akio Morita se musí obracet v hrobě. Z někdejšího technického lídra a průkopníka nových trendů se stala firma, kde hackeři řádí v klientských databázích a které vinou rigidní kultury a vnitřních komunikačních bariér ujelo až příliš mnoho vlaků.
