Otázka nestojí, zda budou roboti ve výrobě efektivnější než lidé, ale jestli bude poptávka po hodnotné práci mimo továrny
Několik desetiletí se lidé snažili předpovědět, jak do našich životů zasáhnou pokročilé počítače a roboti. Jedni varují, že roboti postupně nahradí lidskou pracovní sílu v hospodářství a ohrozí živobytí nekvalifi kovaných dělníků, druzí v nástupu nových technologií vidí obrovskou příležitost. Roboti podle nich citelně zvýší produktivitu a budou moci vykonávat práce, které nikdo dělat nechce. Do této debaty před nedávnem výrazně vstoupil investor a bývalý šéf platební společnosti PayPal Peter Thiel, který se řadí do tábora optimistů. Podle něj nás roboti mohou v budoucnosti uchránit před vysokými cenami a nízkými mzdami.
O PRSTECH A ÚSMĚVECH Pokud chceme pátrat po tom, která strana má pravdu, musíme se zabývat především šesti prostředky, jejichž prostřednictvím lidstvo dosud vytvářelo hodnoty. Patří mezi ně naše nohy, prsty, ústa, mozky, naše úsměvy a v neposlední řadě i naše mysl. Nohy a další velké svaly nám pomohly přemísťovat věci tam, kam jsme je potřebovali dostat; naše prsty je dokázaly přetvořit ve věci užitečné. Mozek ovlivňuje naše pohyby, můžeme říct, že organizuje práci nohou a prstů. Ústa nám umožnila informovat a bavit druhé. Úsměv nám pomáhá navázat kontakt s druhými, a zajišťuje tak, že se všichni víceméně vydáváme stejným směrem. Naše mysl - jinak také zvídavost a kreativita - dokáže identifi kovat a vyřešit důležité a zajímavé výzvy, jimž musíme čelit.
Thiel odmítá hlavní argument pesimistického tábora, že rozvinutá robotika bude mít na pracovní sílu stejný dopad jako globalizace na dělnickou třídu ve vyspělých ekonomikách.
Globalizace v zemích jako Spojené státy poškodila nekvalifi kovanou pracovní sílu, když pracovníkům ze vzdálených a méně vyspělých států umožnila, aby se ucházeli o pozice, kde jsou potřeba zejména „nohy“ a „prsty“. Vzhledem k tomu, že noví pracovníci vystačili s nižšími mzdami, pro řadu firem se stali jasnou volbou.
Podle Thiela ovšem zásadní rozdíl mezi tímto scénářem a vzestupem robotů tkví ve „spotřebě“. Pracovníci z vyspělých zemí využili možností, které jim globalizace nabídla, aby získali prostředky pro vlastní spotřebu.
Počítače a roboti nic nespotřebovávají, pokud nepočítáme elektřinu. Přesto dokážou aktivity, pro něž potřebujeme nohy, prsty a mozek, vykonávat daleko efektivněji než my.
Thiel svoje argumenty podpořil vlastními zkušenostmi z funkce šéfa společnosti PayPal. Místo toho, aby člověk kontroloval každou z milionu transakcí kvůli možným podvodům, je počítač schopen rozpoznat zjevně legitimní transakce. A upozorní na tu zhruba tisícovku podezřelých, které následně může podrobněji prostudovat člověk. Jeden pracovník a počítačový systém jsou tak schopni udělat stejnou práci, jakou by jednu generaci nazpět odvedla zhruba tisícovka zaměstnanců, které by si PayPal musel najmout. Počítač přitom po vás téměř nic nechce a nemusíte ho krmit. Toto tisícinásobné zvýšení produktivity práce nejvíce prospívá střední třídě.
Globalizace vedla k poklesu mezd nekvalifikovaných zaměstnanců v rozvinutých ekonomikách, protože ostatní dokázali vyrábět levněji. Počítače ovšem více kvalifikovaným dělníkům - i těm méně kvalifi kovaným, kteří v továrnách plných robotů ještě pracují -umožnily trávit čas hodnotnějšími aktivitami za asistence počítačů.
DIAMANTY A VODA Thielův argument může být správný, ale má daleko k neprůstřelnosti.
Bývalý šéf PayPalu se vlastně pohybuje v zajetí tradičního paradoxu o diamantech a vodě. Přestože voda je základem života, její cena je velmi nízká. Diamanty jsou v podstatě k ničemu, ale jsou extrémně drahé. Tento paradox může v tržní ekonomice fungovat proto, že hodnota vody není stanovena její celkovou užitečností (ta je v podstatě nekonečná), ale mezní hodnotou poslední kapky spotřebované vody, která je velmi nízká.
Stejně tak platy kvalifikovaných i nekvalifi -kovaných pracovníků v roboty tažené ekonomice nebudou určovány (velmi vysokou) produktivitou nekvalifikovaného dělníka, který zajistí, že roboti jsou na svém místě, nebo kvalifikovaného zaměstnance, jenž přeprogramuje software robotů. Jejich platy budou určené tím, co vyprodukují a vytvoří mimo továrnu ovládanou počítači a roboty.
Když Friedrich Engels pracoval ve čtyřicátých letech 19. století v Manchesteru, vyděsily ho tamní pracovní podmínky. Dělníci tehdy vykazovali zdaleka největší produktivitu na světě. Výše jejich příjmu se však od mimořádné produktivity vůbec neodvíjela. Odvozovala se od toho, co by vydělali, kdyby se vrátili na bramborová pole v Irsku v době, než udeřil hladomor. Otázka tak nestojí, zda roboti a počítače dokážou lidskou práci ve výrobě či v sektorech s vysokou přidanou hodnotou udělat mnohem efektivnější. Bezpochyby to dokážou. Ve skutečnosti záleží na tom, zda je po práci mimo továrnu, k jejímuž vykonávání potřebujete ústa, úsměvy či mysl, poptávka a zda zůstává hodnotná.
Od roku 1850 do roku 1970 vedl rychlý technologický pokrok vždy k růstu mezd, který kopíroval růst produktivity. Pak následoval zdlouhavý proces narovnávání distribuce příjmů, když stroje - navržené tak, aby nahradily lidské nohy a prsty - vytvářely víc pracovních míst ve své vlastní obsluze (k níž bylo zapotřebí mozků a úst), než kolik pracovních míst ničily v sektorech vyžadujících manuální činnost. Rostoucí reálné mzdy zvětšovaly množství volného času, což zvyšovalo poptávku po úsměvech a produktech mysli.
Stane se totéž, pokud si stroje osvojí rutinní mozkové pochody? Možná. Ale ani zdaleka nemůžeme tvrdit, že Thielův argument stoprocentně obstojí. Č Z angličtiny přeložil David Daduč
