Nejstarší části kanalizační stoky je 101 let a patří k architektonickým skvostům Prahy
Když procházíte pražskými ulicemi, možná ani netušíte, jaký unikátní technický projekt se pod vámi v podzemí nachází. Jedná se samozřejmě o pražskou kanalizaci. Alespoň některou z jejích částí byste našli prakticky pod každou ulicí. Stoková síť v hlavním městě měří takřka 4300 kilometrů včetně kanalizačních přípojek a disponuje více než sto tisíci kanalizačními šachtami. Denně využívá kanalizační síť takřka 1,2 milionu
obyvatel.
Stoky a kanály nejsou v nepřetržitém provozu po celý den, průtoky splašků přesně odpovídají životnímu rytmu Prahy. Nejvíc výkalů proudí pražským podzemím ráno a večer. Ranní špička je v době, kdy se lidé chystají do práce nebo školy, večer zase předtím, než zalehnou do postele. Údajně lze v provozu kanalizace zaznamenat i okamžik, kdy je přestávka nějakého důležitého sportovního zápasu. Něco ve stylu rychle si odskočím, než to zase začne. Naopak nejmenší průtok kanalizací je kolem třetí hodiny odpoledne, kdy se takřka nikdo nemyje a nechodí na záchod, většinou proto, že je na cestě z práce domů. Kupky hnoje pro tuláky Praha bojuje s odpadky takřka od svého založení.
Ulice hlavního města lemovaly ve čtrnáctém století kupy hnoje a odpadků, ve kterých přespávali tuláci. První pravidelné čištění pražských ulic začalo v roce 1340. Obec staroměstská tehdy zadala čištění ulic Jindřichu Nithardovi. V roce 1407 pražští radní zakázali vylévání nečistot z hrnce na ulici pod pokutou pět grošů. Následovaly další víceméně sporadické pokusy o to, jak zbavit Prahu splašků. První generální úklid pražských žump se udál za husitských válek, konkrétně v roce 1422, kdy jejich obsah Pražané naložili do osmi set soudků a posléze využili při obléhání hradu Karlův Týn. V roce 1660 postavili jezuité velkou klenutou stoku k odvodnění Klementina. Stoka byla splachována vodou tekoucí z kašny na nádvoří Klementina. Stalo se tak proto, že v Klementinu bydlelo a studovalo několik set lidí.
O výstavbu skutečné kanalizace, která odvádí odpadní vody z určitého souvislého území a nejen jednotlivých objektů, se zasloužil císař Josef II. Panovník vydal v roce 1787 dekret o budování odvodňovacích stok. Na přelomu 18. a 19. století bylo vybudováno takřka dvacet kilometrů stok a v druhé vlně v letech 1818 až 1820 pak dalších 44 kilometrů. Žádná velká ekologie to ale tehdy nebyla, stoky ústily přímo do Vltavy.
Moderní od roku 1893 V následujících letech ale výrazně rostl počet obyvatel Prahy a kanalizace přestala kapacitně stíhat. Z toho důvodu 16. července 1884 vyhlásilo zastupitelstvo královského hlavního města Prahy veřejnou soutěž. Žádný z pěti došlých projektů však nebyl porotou vybrán. Další dva projekty, jeden zadaný městskou radou a druhý vypracovaný nespokojenými pracovníky městské Kanalizační kanceláře, byly městské radě předloženy v roce 1891. Pražští radní nechali oba projekty posoudit nezaujaté osobě, tedy aspoň jak si tehdy mysleli, stavebnímu radovi ve Frankfurtu nad Mohanem Williamu Heerleinu Lindleymu.
Ten ale příliš nezávislý nebyl, zkritizoval oba projekty a nabídl, že vypracuje vlastní. Pražští konšelé souhlasili, v červnu 1893 získala Praha projekt moderní kanalizace, která z velké části slouží městu dodnes. l
O autorovi| Vadim Fojtík, fojtik@mf.cz
