Hospodářské oživení
Tak moc chce premiér zažít úspěch vládní ekonomické terapie, že už to nevydržel a promluvil. Hovořil o obratu a hovořil trochu předčasně. Na statistická kouzla dokládající blahodárnost jeho vlády si musí ještě počkat a skutečné léky, které ordinuje na posílení růstu, zatím vypadají spíše jako projímadlo. Tahle ekonomika je už jednou okusila.
Dvaadvacátého června zveřejní Český statistický úřad předběžné údaje o hrubém domácím produktu za první čtvrtletí, o nichž se šušká, že budou ještě horší než čtyřprocentní propad v závěru loňského roku. Zase bude o čem hovořit; na obra t se na chvíli pozapomene. Léto ale uteče jako voda a čtrnáctého září, až se bude bilancovat ekonomický vývoj ve druhém čtvrtletí, se Zeman dočká. Předstoupí před národ, řekne, že už to dávno tvrdil, a bude mít pravdu. Vláda vůbec nerozehrála svou ekonomickou partii tak sebevražedně, jak její předseda říkal. Čas nepracuje proti ní. Největší růstovou akvizicí loňského roku je triviální matematika meziročního statistického porovnávání výsledků. Podobá se to neotřesitelné pravdě, že osobní rekord želvy se překonává daleko snáze než běžecký výkon ze řetězu utrženého psa.
Půvab statistiky Nejpřesnější pro letošní rok je takzvaná intuitivní metoda prognózování, která říká, že zbídačelá ekonomika v prvním kvartále nebude schopna důstojného poměření s poměrně malým poklesem ve stejném období loňského roku (minus 0,9 procenta). S propadem o 2,4 procenta v loňském druhém čtvrtletí si však už poradí - a sice tak, že letos ve stejném období se pokles zmírní, v ideálním případě nastoupí stagnace (lépe řečeno zastavení propadu). Ten lze čekat i ve třetím čt vrtletí poměřovaném loňskými minus 2,9 procenta, a v posledním kvartále letošního roku snad dokonce přijde mírný růst. S tím koresponduje i vývoj hlavních agregátů tvorby HDP - maloobchodního obratu a průmyslové výroby. Maloobchod celý loňský rok meziročně klesal, takže letos je - i díky rozpočtové podpoře vlády - na řadě růst. Průmyslová výroba loni stoupala do července a potom začala stále strměji klesat. Zle pšení se tedy dostaví až ve druhém pololetí. Intuitivní prognostik Zeman tato kouzla dobře zná a má předem pravdu. Až příliš brzy však začal napodobovat to, co ještě nedávno s úspěchem kritizoval z opozičních parlamentních lavic. Obelháván í lidí a přisvojování si zásluh.
Lidé si nevšimli Kouzlem nechtěného právě v době, kdy premiér hovořil o prvních plodech koncepční práce svého kabinetu, uzavřela agentura GfK svůj pravidelný výzkum sentimentu spotřebitelů. Vyplynulo z něj, že spotřebitelský barometr, mapující důvěru veřej nosti v tuzemskou ekonomiku, zamířil po dubnovém růstu, poprvé od loňského léta, opět k zemi. Lidé vidí situaci jinak než premiér. A jak by také ne. Dubnový pokles průmyslové produkce „jen o šest a půl procenta je pokrok pouze zdánlivý. Pokud by v něm chtěl někdo vidět signál zásadní změny klimatu v tuzemské produkční sféře, nechť si nalistuje údaje za stejný měsíc loňského roku . Tehdy průmyslová výroba meziročně stoupla „jen o 2,5 procenta, přičemž průměrný růst byl v loňském prvním pololetí téměř sedmiprocentní. Bohužel, stejné příčiny má i dubnový, na naše poměry nepatrně nízký, propad stavebnictví o nec elá tři procenta. Právě loni v dubnu totiž stavební výroba po delším růstovém období začala opět klesat. Lepší - alespoň momentálně - je to u stavbařů v relaci mezi mzdou a produktivitou práce, protože růst produktivity tady po dlouhé době předstihl růst reálných mezd, zatímco v průmyslu pokračovala výrazná disproporce mezi oběma veličinami. Jenže na stavebnictví připadá jen asi osm procent tvorby hrubého domácího produktu, zatímco na průmysl třetina. Nezaměstnanost sice klesá po desetinkách procenta dva měsíce za sebou, ale sami lidé ze Správy služeb zaměstnanosti hovoří o sezonnosti poklesu, který už v červnu „spraví absolventi škol. Více než 420 tisícům nezaměstnaných je mimoto k d ispozici asi čtyřiatřicet tisíc volných míst, o osmadvacet tisíc méně než ve stejném období loni. Na startovní čáře této tristní anabáze přitom stojí tisíce zatím ještě částečně placených nebo nuceně odpočívajících lidí z podniků v agonii. Ani inflace se do tezí o oživení moc nerýmuje. Jednak zatím nikdo nevymyslel, jak hnát ekonomiku do obrátek a zároveň tlačit na snižování cen, jednak jsou dnešní inflační cifry opravdu nad poměry, a kam až to došlo, se patrně diví i samotná centrální banka. Ostatně právě Zemanův kabinet vede s Tošovského týmem spor o to, zda držet dosažené mety, nebo obětovat pár inflačních bodů v zájmu ekonomického růstu. Právě v současné době, kdy se peněžní zásoba vyšplhala n a jedenáct procent, je ovšem pro tyto debaty dost nepříznivá doba, protože růst peněz v oběhu centrální banku viditelně znervózňuje a problematizuje i další kroky ve směru snížení úroků. Jen zdánlivě dobré jsou výsledky zahraničního obchodu. Schodek je sice nižší než ve stejném období loni, ovšem ani ne tak díky růstu exportu - ten zatím letos mírně stoupá jen poslední dva měsíce - ale díky slábnoucímu dovozu. Ten byl, nepočítáme -li březnový import tří boeingů, ve všech měsících nižší než před rokem, přičemž už loni ho rozpočtové škrty a propad mezd výrazně sešněrovaly.
Nesmysl Za nic z toho sociálnědemokratická vláda nemůže. Aby ale byla skutečně bez viny, nemůže si přisvojovat zásluhy, které nejsou její. To Zemanovi docela případně řekl jeho partner v nedávné televizní Sedmičce Jan Kasal. Zeman dává - z hledisk a reputace ekonoma dost neopatrně - své vize o oživování hospodářství do souvislosti s údajným zabíráním takzvaných prorůstových opatření vlády, jako jsou rychlejší odpisy, budování průmyslových zón nebo pobídky pro investory. Na to reagoval la pidárně hlavní ekonom Komerční banky Kamil Janáček: „Nesmysl. „Jak rychlejší amortizace, tak průmyslové zóny jsou opatření dlouhodobá a napřed musí fungovat, dodává šéf Expandia Finance Miroslav Singer. Oba se však shodují v tom, že téměř dva cetimiliardový (v korunách) příliv přímých investic za první čtvrtletí je z hlediska obnovení ekonomického růstu, respektive zastavení poklesu, věc pozitivní. Byť nejde jen o investice do výroby, ale i o větší kapitálové účasti a zásl uhu na tom mají spíše opatření Tošovského kabinetu. Důsledky kroků sociálnědemokratické vlády, která zahraniční investory rozhodně neodradila, se projeví až později. O opatření bezprostředně povzbuzující výrobce a investory však jde až na druhém místě. Zemanův nejbližší okruh zažil největší zadostiučinění už v půlce května, kdy statistický úřad zveřejnil údaje o maloobchodních tržbách za březen. Růst se dostavil nečekaně brzy a byl překvapivě obrovský - deset procent. Právě tehdy kabinet dospěl k názoru, že vše je na dobré cestě, neboť hlavním makroekonomickým receptem vlády pro tento rok je oživení domácí poptávky, především pak soukromé. To měl kabinet na zřeteli, když přidával rozpočtové sféře, protože bylo jasné, že růst mezd se projeví i v soukromém sektoru. K tomu nepřímo vede vyšší spotřeba vlády zakomponovaná do schodkového státního rozpočtu, k tomu přímo vede trvalá snaha kabinetu o zvyšování sociálních výdajů. Pokud by se poptávková nálada potvrdila opakovaným růstem maloobchodních tržeb v dubnu - a stagnace soukromých vkladů v bankách, nízká inflace a vysoký index odhodlanosti domácností pustit se v nejbližším období do velkých nákup ů o tom svědčí - bude jasné, že kabinet dosáhl svého. Spotřeba domácností totiž představuje asi polovinu výdajů na hrubý domácí produkt a společně s výdaji vlády jsou to víc než dvě třetiny. Otázka však zní, zda tento růst není cestou do p ekel. Rekordní růsty Klausovy éry měly totiž naprosto stejný základ.
Strach z roku 1996 Premiérova slova o zlepšování situace odmítl šéf Českomoravské komory odborových svazů a senátor za ČSSD Richard Falbr, který se do vlády strefuje stále častěji. Podle něj má Zeman zřejmě jiné informace než odboráři. „Z toho, co víme o pos tavení a situaci podniků, jsme spíš pesimističtí, řekl Falbr Právu, a narazil tak na spojitou nádobu každé ekonomiky, kterou vedle poptávky tvoří i nabídka. O tom, zda se vyhublá výrobní sféra bude schopna zachytit oživené poptávky, pochybují i experti ze soukromých institucí. „Neoslavujme ekonomiku jen kvůli tomu, že se oživují indikátory domácí poptávky, připomíná makroekonomický analytik Commerzban k Capital Markets Radek Jáč. „Bez odpovídající reakce tuzemské nabídky vše vyústí do kombinace vyšší inflace a zahraničněobchodního deficitu. Přitom podle hlavního ekonoma Investiční a Poštovní banky Jiřího Křováka „při strukturální nepružnost i domácí nabídky lze o její dostatečné odezvě úspěšně pochybovat . Scénář obav je jasný: Domácí nabídka, konkrétně její podstatná část tvořená průmyslovou výrobou, nebude schopna uspokojit zájem lidí o nákupy. A to ani ne tak z hlediska objemu, protože domácí kapacity mají velké reze rvy, ale hlavně z hlediska struktury, užitných vlastností a kvality zboží. Výpadek budou nahrazovat dovozy - nejen pro přímou spotřebu, ale i pro investice - které budou tlačit ceny nahoru. Příznivé působení oslabené koruny po čase pomine a české podniky se nedokážou masivněji prosazovat na zahraničních trzích. Rychle se začne zvyšovat obchodní deficit. Jeho kombinace s vnitřním rozpočtovým schodkem znervózní potencionální zahraniční investory. Prohloubí se deficit běžného účtu. Nastane odliv peněz nebo stagnace přísunu prostředků na finanční účet platební bilance. Bude přímo ohrožena měna. Do kritické vnější nerovnováhy jsme se dostali už v roce 1996 a důsledky zoufalé záchrany pociťujeme dodnes. Opakování katastrofického scénáře by bylo o to drtivější, že by se odehrálo v podmínkách otevřené vnitř ní rozpočtové nerovnováhy a pro relativně malou českou ekonomiku by mělo zhoubné důsledky. Ivan Šujan, poradce předsedy statistického úřadu a spolutvůrce vládní ekonomické strategie, toto riziko připouští, ale nepovažuje je za aktuální. „K narušení rovnováhy tehdy došlo po několika letech drastického předstihu růstu mezd před produktivitou práce a enormního růstu investic, ze značné části na dluh. Tento destruktivní potenciál se ale dnes neakumuloval, upozorňuje. Povzbuzení spotřeby je podle Šujana nejreálnější možnost, jak při nedostatku investic podpořit růst po ose růst mezd - růst poptávky - růst produkce - růst produktivity. Šujan říká: „Každou změnu stimuluje především poptávka. Oživit ji pomocí rozpočtového deficitu, to se dělá ve světě běžně. Uspokojení po ptávky a dosažení zisku je také hlavní motivace pro podniky. Že část poptávky půjde na dovoz, s tím se musíme smířit. To je světový trend. Celosvětově roste HDP v průměru o tři procenta, ale dovozy dvakrát rychleji. Průmysl má dnes př íznivé podmínky, jak zvýšit odbyt v zahraničí, protože do meziročního poklesu se dostal kurs koruny a v západní Evropě je ve druhém pololetí očekáváno oživení konjunktury. Struktura finančního účtu je mimoto podstatně lepší než před lety. V ekonomice se také nashromáždilo značné množství volných peněz, které většinou leží s malým výnosem v centrální bance a komerční banky se dřív nebo později budou snažit zvýšit jejich výnosnost aktivnějším úvěrováním. Analytici z Patria Finance naproti tomu tvrdí, že problém vnější nerovnováhy přetrvává a nyní má jen skrytou podobu. Schodek běžného účtu platební bilance je podle jejich analýzy uměle nízký pouze kvůli recesi a oživení jej zvýší na alarm ující hranici sedm až osm procent jako před třemi roky. Hlavní rizika vidí právě v expanzivní rozpočtové politice, která výrazně zvyšuje poptávku včetně poptávky po dovozu. I když Patria možná trochu přehání, jsou její obavy podložitelné čísly. Rozdíl mezi tempem růstu reálných mezd a vývojem produktivity práce dosáhl v květnu zhruba pěti procentních bodů a to je rozevření nůžek odpovídající roku 1995. I když Šujan neshledává příliš horkou poptávku po dovozech, neznamená to, že nebezpečí nemůže hrozit z druhé strany. I když se větší část přírůstku mezd odehrává ve státním sektoru, mzdová nákaza funguje a přidávají i soukromníci. Ne všichni si však na své zaměstnance vydělají. Tlaky na propouštění porostou a v nejednom případě bude ohrožena nepřiměřenými platy i samotná existence podniků. To je sice ekonomicky správně a takový vývoj směřuje k obnovení rovnováhy, z hlediska krátkodobé výkonnosti ekonomiky to však může mít pouze negativní důsledky.
Třetí varianta Třetí variantu možného vývoje předkládá Singer: „Stále mohou všechno zhatit bankroty velkých podniků a růst nezaměstnanosti, což by ale nebylo jen nepříznivé. Znamenalo by to totiž, že konečně dochází k restrukturalizaci základu naší podnikové sféry. Význam velkých firem pro relativně malou a otevřenou ekonomiku ukazuje v kladném smyslu mladoboleslavská Škodovka, v záporném její plzeňská jmenovkyně, ČKD Praha, ZPS Zlín, Chemapol a další, jejichž nejtěžší chvíle teprve přij dou. I když tedy statistická čísla pracují pro vládu a i když si lidé dali říci a spotřebovávají, obrat veškerý žádný. Všechno jde postaru. Ostatně i když se splní prognóza společně v květnu narýsovaná centrální bankou, statistickým úřade m, ministerstvy financí a práce a sociálních věcí a sociálními demokraty a odboráři z ekonomického týmu kolem místopředsedy vlády Pavla Mertlíka, teprve v prvním roce nového tisíciletí se alespoň vrátíme na ekonomickou výkon nost roku 1997, kdy české hospodářství naposled zaznamenalo ekonomický růst. Nedočkavost však plodí v hlavách keynesiánců ve vládě odvážné myšlenky. Kupodivu se představy o cestách k rychlému a skutečnému oživení ekonomiky velmi podobají názorům Václava Klause. Pavel Mertlík i Václav Klaus vidí prostor p ro další snížení úrokových sazeb a považují regulaci bankovního sektoru ze strany ČNB za příliš tvrdou. Druhý z názorů je ve světle reálné návratnosti bankovních úvěrů poněkud k smíchu. To, že zmírníme požadavky na vytváření rezerv, rozhodně nezpůsobí, že ČKD či Chemapol začnou platit své dluhy. Tato cesta nikdy nebyla ničím jiným než pokusem, j ak se vrátit ke státním zásahům do tržní alokace finančních zdrojů. Diskuse o úrokových sazbách je komplikovanější, nicméně i Zemanově vládě v ní jde o to, aby přesvědčila Českou národní banku, že dofouknutí Klausových transformačních polštářů je prvním krokem z hospodářského svrabu. Jak Klaus, tak místopředseda vlády Mertlík shledávají další prostor pro pokles úrokových sazeb, zhruba o jedno procento. Vidí asi to, co jiní nevidí. Vývoj na trhu je jednoznačný. Po dlouhé době se začala výrazně zvedat výnosová křivka a její sklon má obvyklý průběh, tedy peníze půjčované na delší dobu jsou dražší než krátkodobé výpůjčky. Očekávání dalšího poklesu sazeb centrální banky zcela vymizelo. Někteří analytici sice spekulují s minimálním snížením v rozsahu desetinek procent a, dlouhodobější výhled však počítá spíše s pohybem opačným. To všechno navzdory skutečnosti, že centrální bankéři již připouštějí, že svůj inflační cíl podstřelí i letos.
Kursové dilema Pramenem nejistoty je vývoj kursu koruny. Ta sice v posledních týdnech na rozdíl od začátku roku posiluje, ale centrální bance se to nelíbí. Důvodem posilování je pravděpodobně především příliv investic ze zahraničí, a to investic přímých, což je velmi zdravý vývoj, jenž ovšem nesvědčí zahraničnímu obchodu. Reagovat pohybem úrokových sazeb je v tomto okamžiku mimořádně riskantní, neboť úrokový diferenciál mezi korunou a dalšími měnami nově vznikajících trhů je záporný a výnosy z korunových obchodů se blíží britským a americkým cenným papírům. Při Mertlíkem požadovaném jednoprocentním poklesu sazeb by se úrokový diferenciál vůči dolaru scvrknul na půl procentního bodu. Návrhy odborářského ekonomického experta Martina Fassmanna jít s úroky dolů až o dvě a půl procenta by znamena ly, že výnosy z dolarových depozit by byly zhruba o čtvrtinu vyšší než z korunových. To v případě, že nedojde v USA ke zvýšení základních úrokových sazeb. Jestli by se i při tak masivní měnové expanzi dostaly peníze do podniků vyrábějících neprodejný šmejd, není zcela jisté. Naopak je zcela jisté, že by kurs koruny propadl řádově o desítky procent. Tak by se dofoukl Klausův reformní polštář, kte rý měl dát podnikům devalvací na počátku roku 1990 dost času k adaptaci na tržní podmínky. Jak ho podniky využily, jsme svědky při pokusech o revitalizaci.