VZPOMÍNKY NA SPARTU

Právo na život si představit lze. Ale může existovat právo nebýt narozen?
Ve Francii ano a symbolem tohoto stavu je Nicolas Perruche, osmnáctiletý chlapec žijící na kolečkovém křesle. Hluchý. Němý. Téměř slepý. Mentálně retardovaný. Když byl ještě plodem v matčině břiše, lékaři popletli krevní test a neodhalili, že se budoucí rodička nakazila zarděnkami. Francouzský Kasační (Nejvyšší) soud v červenci roku 2001 potvrdil, že Nicolasovi náleží odškodnění. Kdyby lékaři zarděnky odhalili, matka byla odhodlána raději potratit. Neboli: chyba lékařů způsobila, že se narodil.
Diskuse, která na toto téma vznikla v podstatě v celé zemi, se ještě vyhrotila poté, co Kasační soud loni v listopadu využil precedentu Nicolasova případu a přiřkl odškodnění také Lionelovi. Lionel se narodil poškozený Downovým syndromem a také jeho matka prohlásila, že by raději potratila, kdyby preventivní prohlídky chorobu odhalily. Její požadavek zněl: 4,5 milionu franků. Proti rozsudkům se bouřili především skupiny lékařů, filozofové, katolíci i sami handicapovaní: Copak náš život je ceněný méně než smrt?
Rozhodnutí soudu probudilo nakonec i politiky; francouzská sněmovna přijala letos v lednu zákon, jehož první věta zní: „Nikdo nemůže požadovat satisfakci za to, že byl poškozen pouhým faktem svého narození.“ Až předlohu projedná i francouzský Senát, precedenční rozhodnutí Kasačního soudu bude poraženo.

Praktické a ekonomické téma.
V diskusi, kterou po několik měsíců zaznamenávala média na celém světě, se jednotlivé skupiny nemohly shodnout, o jaký problém vlastně běží. Právní zástupce rodiny Perruchových tvrdil, že nestojíme před žádnou obecně filozofickou otázkou, nýbrž „jde o konkrétní lékařskou chybu, za kterou někdo nese odpovědnost“. Josette Perruchová, matka Nicolase, přiznala, že své požadavky chápe jako téma čistě praktické a ekonomické. A lidé od soudu upozorňovali, že se soudci úzkostlivě vyhýbali formulacím jako „kvalita života“, „nesprávné narození“ a podobně, aby nevyprovokovali dojem, že život lidí s handicapem je méněcenný. Zato většinový náhled, jenž zvítězil, spojil rozsudek s právem na nenarození jednoznačně - a téma považuje za etické, filozofické i náboženské.
Poslanci, kteří přijali zákon o tom, že nelze odškodnit narození, měli pravdu v tom, že se případ Perruchových vyvíjel - a s tímto vývojem se měnilo i ono téma. Pokud v letech 1988 a 1992 vysoudila odškodnění Nicolasova matka, dostala je za to, že se kvůli chybě lékařů „nemohla rozhodnout na základě skutečného stavu věcí“. Ale když byl o řadu let později odškodněn i Nicolas, za co? Poškození plodu bylo nenapravitelné, při testu chybující lékaři za ně nemohli. Jediné možné vysvětlení tedy je: dostal odškodnění za to, že se jeho matka nerozhodla potratit, dostal odškodnění za to, že žije.
Pokud uznáme tento argument za správný v příběhu Perruchových, co to ovšem znamená? Znamená to, že musíme připustit i tento příběh: Matka se dozví, že dítě bude trpět nevyléčitelnou chorobou, lékařské kontroly neselhaly. Přesto se rozhodne dítě porodit - a potomek ji za řadu let zažaluje pro nesprávné rozhodnutí: Raději jsi měla potratit, já jsem neměl žít.
A v této argumentační říši lze domýšlet dál a dál, absurdněji a absurdněji. Třeba: kde určit hranici pro nesnesitelnost života zakládající vymahatelnost práva na nenarození? Co kdyby někdo zažaloval rodiče za to, že psychicky trpí nesnesitelností života, co když někdo neuznává rozdíl mezi fyzickou a existenciální tíhou, co když někdo považuje za handicap život sám? Neměl by také on nárok na odškodnění?
Reakcí francouzských lékařů na výrok Kasačního soudu bylo prohlášení, že raději nebudou provádět vyšetření ultrazvukem. Přístroje dokážou správně odhalit postižení plodu v 60 až 70 procentech případů, oni jsou chybující lidé; tak proč by měli soudně a finančně pykat za nedokonalost svou i technickou? Dalším výsledkem - nechali se slyšet - budou mnohem častější doporučení pacientkám k potratu. Popravdě řečeno, nelze se jim divit.

Estetické normy.
Abychom se dobrali podstatného, navrhuji položit si otázku: Jak by toto téma vypadalo v předtechnickém světě? Ve světě bez ultrazvuku, skeneru a preventivních prohlídek?
Lékaři to naznačili svým postojem: nijak. Nebo jinak: každé narození by bylo zázrakem přírody, dílem božím, osudem, jak si kdo vybere. Teprve technika uvrhla člověka v pokušení rozhodovat se předem, zda život dítěte má smysl nebo nemá. Teprve technika přesvědčila člověka, že do zázraku může vstoupit. Jenže na základě jakých kritérií? Po rozhovorech s lékaři vím, že nemálo lidí se rozhoduje například podle norem estetických. Přiškrtilo si pupeční šňůrou prst na ruce? Bez prstu ho raději nechceme.
Kromě onoho pokušení ovšem technika přinesla i odpovědnost těm, kdo ji obsluhují - a co je rovněž důležité, přinesla i zvláštní pocit nároku. Pocit, že existuje na tuto techniku jakési přirozeného právo, pocit, že existuje vymahatelné právo na její neomylnost, pocit, že k oné technice patří právo rozhodovat se o věcech kdysi - a možná přirozeně - člověku nepřístupným.
V evropské Konvenci lidských práv nalezneme paragraf, který říká, že každý člověk má právo na ochranu zdraví. A například rozsudek Evropského soudu lidských práv z 2. května 1997 vyložil toto právo v tom smyslu, že Velká Británie nesměla deportovat ze země zločince trpícího syndromem AIDS. Důvod? V jeho mateřské zemi neexistovala nemocnice, v níž by se mohl léčit. Vztaženo k tématu prenatálních prohlídek: bylo by možné zažalovat nemocnici nikoli za to, že učinila chybu, ale prostě proto, že nemá ultrazvuk? Či mohlo by postižené dítě zažalovat matku za to, že se nepřestěhovala do kraje, kde již ultrazvuk mají?
Na druhou stranu nelze přehlédnout, že v argumentaci těch, kteří se pohoršili nad odškodněním Nicolase Perruche, nebo dokonce jeho matky, jsou patrné stopy pokrytectví. Totiž: proč se všechna ta ultrazvuková a mnohá jiná vyšetření dělají? Zčásti proto, aby odhalila choroby, které je možné operačně (třeba ihned po porodu) odstranit. A zčásti samozřejmě proto, aby se žena mohla rozhodnout k interrupci kvůli postižením nenapravitelným. Nenalhávejme si; sekularizovaná společnost založená na víře v techniku a mechanisticky pojaté lidské tělo jakoby samozřejmě předpokládá, že dítě s Downovým syndromem se raději narodit nemá. Tato společnost žije představou, že právě proto zde technika je; aby se děti rodily pouze zdravé, krásné a dokonalé.
Dokonce ani ti, kdo trvají zcela radikálně na tom, že potraty jsou nepřípustné vždy a za každých okolností, nemohou bez uzardění říci: přemýšlení francouzských soudců není přirozeným vyústěním mé vlastní kulturní tradice. Je. Jde o pokračování západní racionality, v níž ultrazvuk nikdy nebude pouhým nástrojem duchovní přípravy: Vím, že mé dítě bude geneticky vadné, techniko díky, že se mohu vnitřně, fyzicky i sociálně připravit.

Technická nápověda.
Rozhodnutí soudců, které francouzský parlament svým zákonem zrušil, by patrně přineslo i jeden paradoxní - možná nechtěný - výsledek. Posílilo by šance skupin usilujících o zákonem posvěcený zákaz potratů. Jak je to možné? Jedním z hlavních argumentů antiaborcionistů je, že plod nemá žádný legální status. Pokud by se nyní uznalo, že poškozený plod má nárok na to nebýt narozen, znamenalo by to, že legální status musí mít. Jak by se ovšem spor řešil dál, těžko říct. Existoval by jeden právní subjekt s dvěma protikladnými právy: právem na život a právem na nenarození.
Domnívám se, že francouzští zákonodárci rozhodli správně. Není možné dopustit, aby se u soudu rozhodovalo, zda a který život ještě smysl má a který ne. Není možné vyhlásit technickou nápovědu za nezadatelné právo ke svým rozhodnutím. Není možné dopustit, aby lékař pod hrozbou finančních trestů raději bral život. Není možné dopustit, aby rodiče odškodňovali vlastní děti za to, že se narodily. Toto vše precedenční kauza Nicolase Perruche mohla přinést. Toto vše a ještě něco navíc: vzpomínku na dávnou Spartu a rokli za městem. Ze strachu před právníky - pro postižené, slabé a neduživé.