Političtí populisté toho nejhrubšího zrna ztrácejí hanlivou nálepku a stává se z nich naprosto přijatelná alternativa k zavedeným stranám. A je fascinující, kolik mají ty na pohled jinak roztodivné figury společného.
Tak předně, stojí proti nim naprostá většina tradičních médií, jež je vykreslují (až na pár výjimek typu Daily Telegraph, který držel palce kampani Borise Johnsona) téměř jako nebezpečná individua trpící snad nějakou formou poruchy osobnosti. Nezdá se ale, že by je to nějak zvláště poškodilo.
Tato média voliči protestních kandidátů vesměs ignorují, a když už je vnímají, pouze to v nich podporuje podezření, že jejich kandidáti jsou na té správné cestě, jak konečně smést zavedené pořádky.
Trumpové všech barev mají naopak podporu tzv. alternativních médií, jako jsou obskurní servery a koneckonců i virtuální sítě typu Facebook. Ten v americké kampani posloužil jako platforma pro sdílení různých polopravdivých výkřiků, jež často nesplňují ani základní kritéria žurnalistické kvality. Vedení Facebooku začalo po Trumpově vítězství dokonce vyšetřovat, jak takovým přívalům virálních videí a propagandistických „memů“ s primitivním obsahem propříště zamezit.
Může za nárůst populismu globalizace? Přečtěte si komentáře:
Daniel Gros: Za populismus nemůže globalizace
Miroslav Zámečník: Evropu štěpí jiné problémy než globalizace
Voliči „alternativních“ (dříve populistických) stran spojuje, že nemají valné mínění nejen o tradičních stranách, ale ani o liberální demokracii jako takové. Považují ji za „zkorumpovanou“ a vesměs volají po nějaké formě vlády většiny. To sice na první poslech zní jako „demokracie“ (která se ze starořečtiny překládá jako „vláda lidu“), ovšem jen zdánlivě. Demokracie bez silných pojistek (nezávislé justice, kontroly nezávislých médií, silného ústavního soudu) se stává pouhopouhou tyranií většiny.
A v neposlední řadě se zdá, že novodobí revolucionáři proti zavedeným pořádkům nemají vlastně představu, co s nově nabytou mocí doopravdy provést. Donald Trump se teprve rozkoukává a dumá, co ze svých vesměs naslepo nastřílených plánů doopravdy uskutečnit. Boris Johnson v Británii nedokázal ani převzít moc a jeho následovatelé váhají, jak omezit škody jeho programu na minimum.
Ze všeho nejdůležitější je potom obratné brnkání na strunu nejhlubších obav voličstva: strachu ze ztráty dosud privilegovaného postavení, které ohrozí příval cizího elementu. Slib, který v současných kampaních univerzálně zabírá, zní stejně lapidárně jako účinně: zavřít hranice. Přitom každý z mistrů s tímto sloganem pracuje trochu jinak.
Donald Trump
Rétoriku budoucího prezidenta USA sice mnozí shazují jako obhroublou a do značné míry improvizovanou, například Gwenda Blairová v knize The Trumps ji však popisuje jako pečlivě vykalkulovanou. Trumpova kandidatura přišla ve chvíli, kdy ho moderní technologie vybavila dokonalým „megafonem“ jeho verbálního stylu. Twitterových 140 znaků posiluje naléhavost jeho sdělení, v posluchačích vyvolává dojem, že jim vidí přímo do hlavy. Více než smysl jeho slov tu hraje roli intimní blízkost, s níž k nim promlouvá.
Jeho jakoby „rozkouskované“ věty bez pointy nejvíce ze všeho připomínají uvažování obyčejného voliče: takhle nějak denně hovoříme sami k sobě, svým vnitřním hlasem, málokdy nějakou větu dokončíme. Volič je pak mnohem vstřícnější i ke zcela nesmyslným návrhům - například zakázat vstup všem muslimům do země a vykázat 11 milionů nelegálních přistěhovalců. A to zabírá nejvíce.
Boris Johnson
To je zcela jiný kalibr. Není to prvoplánový demagog, dokáže v rychlém sledu vysypat spousty „pozitivních“ sdělení - například proč je Británie úžasná země - a proložit je obamovským „dokážeme to“. Umí vyvolat strach i naději současně, takže v konečném součtu nepůsobí až tak negativně, přestože imigranty dovede strašit také dosti vytrvale.
Ovšem jsou to jiní imigranti - pro odchod z EU hlasovala i řada občanů afrického a asijského původu, protože jim v žaludku vězí především volný pohyb osob v EU a ten se týká výlučně přistěhovalců z východní Evropy. Johnson - potomek tureckých přistěhovalců - má s Trumpem pramálo společného, navíc je autorem řady erudovaných knih, takže na pivo by s Trumpem šli dobrovolně jen sotva. Avšak ocitli se ve stejném proudu a mají společný úděl - demontáž současného integrovaného světa.
Julian Assange
Na konci minulé dekády povýšil obyčejné krádeže z vládních serverů na investigativní žurnalistiku. Pár kousků zpočátku pomohlo odhalit zrůdnosti americké okupace Iráku, ale většina v konečném důsledku jen poškodila obraz USA ve světě a potopila (vesměs nic neříkajícími úniky e-mailů ze soukromé korespondence ministryně zahraničí a dalších vládních činitelů; možná dokonce ve spolupráci s ruskými hackery) kampaň Hillary Clintonové. Není asi divu, že Donalda Trumpa tyto úniky vedly ke zvolání: „Tyhle WikiLeaks já přímo miluju!“ Odmění se teď Trump Assangovi tím, že mu udělí milost před americkou justicí?
Marine Le Penová
Pokud se napřesrok dostane do druhého kola francouzských prezidentských voleb, její šance nebudou vůbec malé. Smršť světlovlasých revolucionářů v nejvyšších státních funkcích by tak nabrala turboefekt. Le Penová se tolik nesoustředí na boj proti islámu ani na deportace, je vlastně jakousi „softverzí“ Donalda Trumpa. O to větší nebezpečí představuje pro další rozkol Evropské unie - chce vystoupit z eurozóny a zavést opět frank jako národní měnu. Radikální omezení imigrace ovšem rovněž figuruje vysoko na žebříčku priorit.
Geert Wilders
S údajnou „islamizací“ Nizozemska spojuje tento muž politickou budoucnost už skoro deset let a jeho Strana pro svobodu (sic) je v čele průzkumů před volbami, které se mají konat v březnu příštího roku.
Jeho hlavním tahákem je návrh „zaplatit“ Nizozemcům s cizím původem, aby sami opustili Nizozemsko a vrátili se do původní vlasti. Sám sebe prezentuje - docela úspěšně - jako zaníceného bojovníka za svobodu slova, k čemuž podle něj patří i přirovnávání koránu k fašistické ideologii. Podařilo se mu jako prvnímu v očích evropské veřejnosti etablovat urážky náboženského přesvědčení jako „tradiční součást evropské kultury“, s čímž nyní boduje po celé evropské pravici.
Seveřané a ti další
Nejdále to pravicoví populisté zatím dotáhli v severských zemích. Pokroková strana v Norsku (k řadovým členům krátce patřil i masový vrah Anders Breivik) získává již deset let stabilně třetinu hlasů, a v současnosti je dokonce členem vládní koalice.
Praví Finové jsou od loňska členy vládní koalice a jejich předseda Timo Soini je viceprezidentem a ministrem zahraničí. Švédští demokraté v současnosti vedou průzkumy preferencí a další volby v roce 2018 by z nich mohly učinit nejsilnější stranu v zemi. Liga severu v Itálii je třetí nejoblíbenější stranou v zemi. Belgická Vlaams Belang zřejmě zčtyřnásobí počet křesel v příštím parlamentu.
Bránit tradiční hodnoty
Všechny tyto strany, ač mezi nimi existují regionální rozdíly, mají jednoho společného jmenovatele a tím je obrana „tradičních hodnot“ Evropy. Je to docela kuriózní okolnost, protože „tradiční hodnoty“ Evropy nikdy nebyly souhrnně definovány (ve Švýcarsku je to třeba lyžování, ve Španělsku siesta), a pakliže některé existují, je to nejspíše svoboda, rovnost, bratrství (a tolerance). Jenže zmíněné strany hájí docela jiné hodnoty - nejlépe by se daly nazvat privilegii bílé většiny. Před kým? Přece před přistěhovalci.
Roger Petersen z MIT si dal před časem tu práci, aby prozkoumal, proč v některých evropských zemích dochází v krizových situacích k etnickým nepokojům, a v jiných nikoli. Proč třeba v litevském Kaunasu došlo těsně po začátku války k pogromům na Židy, a v nedalekém Vilniusu nikoli? Proč se v bosenském Sarajevu odehrály strašlivé masakry, přestože zdejší etnika žila ještě pár týdnů předtím pokojně vedle sebe? Odpověď byla překvapivě jednoduchá - dosud dominující etnikum reaguje brutalitou na ztrátu privilegovaného postavení. Čím slabší centrální vláda, tím horší průběh násilí.
Současný vzestup populistů nelze s těmito událostmi srovnávat, ale jen proto, že probíhají v rámci silných institucí. „Přesto je pozoruhodné, že největší vzestup ,alternativních stran' (dříve ultrapravice) probíhá často v nejbohatších zemích, ať už je to Benelux, Skandinávie, nebo Rakousko,“ upozorňuje Elisabeth Ivarsflatenová z Bergenské univerzity v Norsku. Dokonce i v bohatších regionech těchto zemí mají ultrapravičáci navrch. „Kromě toho muži mají mnohem blíže k ultrapravici než ženy,“ dodává socioložka.
To vše nahrává teorii, že ekonomické faktory hrají až druhořadou roli. Koneckonců hlavními přívrženci ultrapravice nejsou nejchudší vrstvy obyvatel, nýbrž živnostníci a ostatní sociálně zabezpečené vrstvy. Důležitým kritériem je pocit ohrožení. Nikoli fyzického - nicméně ohrožení zvenčí. Touha „zabouchnout dveře“, když pociťují nějakou krizi v zahraničí, je lidem s afinitou k autoritářským stranám vlastní, ukázalo se třeba v USA. A tím spíše, když se jedná o pocit ohrožení islámem.
Pozor na bubáky
Touha bránit „tradiční hodnoty“ je společným jmenovatelem příznivců „alternativních stran“. Islám je pak v současnosti tím, co tento společný jmenovatel zvýrazní rudou fixou. Záleží pramálo na tom, kolik praktických zkušeností nějaký stát či region s islámem má. Nepřímá úměra by vlastně byla lepší. Potomek tureckých přistěhovalců Boris Johnson určitě nepatřil k těm, kteří před islámem varovali nějak hlasitě. Alternativa pro Německo sáhla po islamofobii relativně nedávno, až když jí došla munice v podobě resentimentu k eurozóně, Řecku a přistěhovalecké politice jako takové.
Islám je naopak častým terčem Norberta Hofera nebo v zemích, kde se s ním nesetkali vůbec (či naposledy za Marie Terezie). Islám je vlastně takový přízrak, bubák. Málokdo ho viděl, většina o něm slyšela a všichni se ho bojí. Takovému bubákovi je přirozeně potřeba vší silou prásknout dveřmi před nosem. A spolehnout se na blonďáky.
