Willis od Akropole

16. 2. 2015

Řecký ministr financí Janis Varufakis chce obměkčit eurozónu. Dojem však udělal zatím spíš svým projevem než argumenty

Když loni před Vánocemi Janis Varufakis rozdával svým studentům na Texaské univerzitě zápočty za test z mikroekonomie, zřejmě si nepředstavoval, že už za šest týdnů vymění ospalý petrolejářský Austin za nejvyšší patra evropské politiky a svou oblíbenou černou Yamahu za automobilovou kolonu s modrými majáčky. Profesora ekonomie v kožené motorkářské bundě, který sám sebe označuje za keynesiánce, který přísahal na Marxův Kapitál, katapultoval do čela řeckého ministerstva financí úspěch levicového hnutí Syriza. Zatímco doma v Řecku se neortodoxně vystupující strážce bankrotující státní kasy (mimochodem od roku 2009 osmý) těší nebývalé oblibě, pro své kolegy z eurozóny je spíše noční můrou.

Ve Varufakisových předchůdcích měl Brusel i Frankfurt záruku poslušných vykonavatelů plánů tzv. Trojky (tu tvoří Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond). Doma byli sice neoblíbení, nikomu na tom ale nesešlo. Úspěch Syrizy všechno změnil. Nový ministr financí a pravá ruka řeckého premiéra Alexise Tsiprase jde proti hlavnímu evropskému proudu téměř programově.

Jestliže EU vydává zprávy o tom, jak řecký hrubý domácí produkt pomalu stoupá a stát alespoň v posledním roce hospodaří s lehkým přebytkem, Varufakis prohlašuje, že je ministrem bankrotující země. Když německá kancléřka Angela Merkelová nedávno připustila, že by Řecko mohlo z eurozóny vystoupit, Varufakis naopak pohrozil, že bez Řecka se jednotná evropská měna sesype. „Varuji každého, kdo by se pokusil amputovat Řecko z Evropy, protože je to velmi nebezpečné. Kdo by byl další na řadě? Portugalsko?“ prohlásil řecký ministr, který si za dva týdny ve funkci stihl na základě své fyziognomie i razantního vystupování vysloužit různé přezdívky – od lorda Voldemorta přes Jamese Bonda až po Bruce Willise. Německá veřejnoprávní televize ZDF dokonce jeho návštěvu u spolkového ministra financí Wolfganga Schäubleho označila za Smrtonosnou past 6.

Etablovaný ekonom Varufakisova role ve vyjednávání nové pozice Řecka jako dlužníka eurozóny zdaleka není dána jen jeho charismatem a politickou funkcí, ale i odborností. Zatímco premiéra Tsiprase si jeho kolegové v Bruselu oťukávají, aby zjistili, nakolik je jeho proklamovaný komunismus salonní, Varufakis není neznámou fiBruce gurou. V ekonomii se etabloval jako expert na teorii her, o níž jako hlavní editor vydal pětidílnou monografii v newyorském nakladatelství Routledge. Bádal třeba nad klasickým paradoxem, který je znám jako vězňovo dilema. V něm se ekonomové už více než půl století snaží matematicky prokázat, proč hráči většinou nespolupracují, ačkoli by výsledek každému z nich přinesl více, než strategie jít proti tomu druhému.

Nešlo jen o teorii. Varufakisovým zaměstnavatelem byla také americká firma Valve, která se specializuje na vývoj počítačových her a hardwaru. Řecký expert pomáhal analyzovat data z virtuálního ekonomického světa, který „pařani“ vytvářejí třeba v akční hře Counter-Strike. „Pro každého ekonoma je to ráj,“ napsal o svém neobvyklém angažmá Varufakis na svém blogu.

Herní pravidla ovládá i na domácí politické scéně. Přestože se Syriza profilovala jako hnutí ztracené generace mladých nespokojených Řeků, Varufakis do této šablony nezapadá – byť stylem oblékání a chlapáctvím působí jako rebel. Ve svých třiapadesáti letech ve skutečnosti patří v patnáctičlenném Tsiprasově kabinetu k těm starším. A materiálně vždy dobře zajištěným. Zatímco Tsipras přišel do Atén jako přistěhovalec z východní Thrákie a již jako student střední školy rebeloval proti establishmentu, Varufakis patřil k prominentům.

Jeho otec Georgios šéfoval největším řeckým ocelárnám a svému synovi dopřál prestižní vzdělání. Nejprve na soukromé aténské střední škole, později Janise poslal na zkušenou do Velké Británie, kde získal doktorát z matematické statistiky na univerzitě v Essexu a dva roky studoval jako postdoktorand v Cambridgi. Od roku 1989 pak působil jako pedagog na Univerzitě v Sydney, odkud si předloni odskočil do Texasu.

Kontakt s Řeckem ale nikdy neztratil. V letech 2004 až 2006 byl ekonomickým poradcem šéfa opozice Georga Papandrea. Muže, který se později jako premiér stal zosobněním bruselského diktátu a reforem, které chce Syriza anulovat. Především ale jako věrný řecký patriot zapojil do své bohaté publikační činnosti antické báje a pověsti. V jednom svém článku přirovnal centrální banku, která musí plnit politickou roli a zároveň se chovat tržně, k Adonisovi, jenž se nemůže rozhodnout mezi Afroditou a Persefonou. Ve své nejznámější knize, která v roce 2013 vyšla i česky, pak připodobnil Wall Street ke „globálnímu Minotaurovi“, který je po vzoru bájné obludy krmen zahraničním kapitálem.

Neslušný návrh Příběh ze starých řeckých bájí – ten o rozetnutí gordického uzlu – najdeme i ve Varufakisově článku Umírněný návrh pro Evropu z listopadu 2010. Článek později několikrát aktualizoval, podstata připomínek k politice EU však zůstala stejná. Pro Brusel to není návrh umírněný, ale neslušný. Ve stručnosti totiž říká, že Evropa krizi nepochopila a vybrala si samá špatná řešení. Stavět proti sobě měnovou stabilitu a růst nebo úsporná opatření a stimuly je falešné. „Skutečná volba je mezi deflací ožebračující sousední země a uzdravením podpořeném investicemi, které jde ruku v ruce se sociální stabilizací. Investice budou financovány globálním kapitálem podpořeným státními a penzijními fondy, jež hledají dlouhodobé investiční příležitosti,“ věští Varufakis.

Zbytek jeho evropského New Dealu je jednoduchý. Část dluhů se převede na skryté eurobondy do účetnictví Evropské centrální banky, jejichž výnos se bude odvíjet od dynamiky řecké ekonomiky. A do země musejí začít proudit nové peníze z Evropské investiční banky i evropských fondů. Minulý týden Varufakis potvrdil, že za takový příslib jsou Řekové ochotni ponechat v platnosti až sedmdesát procent reforem, o nichž Syriza ještě před volbami prohlašovala, že zemi uvrhly do novodobého otroctví.

Varufakis má smysl pro dramatické podání látky a je podle všeho i výtečným pedagogem, který si vystačí bez powerpointových prezentací. Ne vždy ale volí vhodná přirovnání. Třeba během bleskové návštěvy Německa poskytl novinářům rozhovor, v němž kritizoval mírové uspořádání po první světové válce. Dostat Německo na kolena prý nebylo moudré. „Evropa by si hodně ušetřila, kdyby byla Versailleská dohoda porušena,“ citoval Varufakisova slova německý týdeník Die Zeit. Se stejně ledovým klidem také opakoval argument, který Syriza vytahuje pravidelně – obnovená jednání o válečných reparacích, které Německo Řecku dosud dluží.

Válka je vůbec oblíbenou metaforou řeckého kabinetu. Jedním z Tsiprasových argumentů je fakt, že mezinárodní věřitelé v roce 1953 část dluhů odpustili tehdejšímu západnímu Německu. Tak proč by to EU nemohla teď zopakovat? Německo argumentuje tím, že se Řecko nevzpamatovává z války a žádné cizí mocnosti ho neokupují. Zatímco třeba Italové jsou restrukturalizaci dluhů nakloněni, Berlín už nekompromisně potvrdil, že Řecko nedostane ani další odklad, natožpak odpuštění části dluhu a jeho provázanosti na balík hospodářských reforem.

Varufakis rozhodně není provinční ekonom, který by dělal mluvčího skupině obskurních neokomunistů. Je si samozřejmě vědom, že bez vlastních potíží by Řecku nikdo žádné podmínky z Bruselu nebo Frankfurtu nediktoval. Jenže domnívat se, že za problémem Řecka je klientelismus a bohatí oligarchové, samo o sobě moc neobstojí.

„Proč u nás stojí kilometr dálnice třikrát víc než v Německu?“ položil si Varufakis řečnickou otázku ve zmiňovaném rozhovoru pro Die Zeit. Řeckého ministra můžeme uklidnit. U nás také. A kupodivu stále ještě nebankrotujeme.