Ruml a Jařab neschvalují vydání emigrantky Kovalevové
Ruská občanka Světlana Kovalevová již dva roky žije v brněnské vazební věznici. Nyní ovšem jedenatřicetileté ženě hrozí osud podstatně horší: vydání do Ruska. Český stát má množství informací o porušování lidských práv především v provinčních ruských věznicích, i o krutostech, kterým v nich jsou vystaveny zejména mladé ženy. Přesto české úřady a soudy zamítly žádost Kovalevové o azyl, a naopak souhlasily s jejím vydáním do Ruské federace.
Moldavský precedens.
Dříve než budou vyčerpány právní prostředky, jak vydání obviněné Rusky odvrátit a umožnit jí žít v Česku v lidštějších podmínkách, začali se o případ zajímat místopředseda senátu Jan Ruml a dosluhující zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. „Nerozumím, proč český stát dělá všechno pro to, aby Kovalevovou vydal dalšímu pronásledování, jakým už jednou prošla. I kdyby byla něčím vinna, neznamená to, že ji můžeme vystavit týrání a znásilňování. Soud už jednou správně rozhodl, že je tu překážka ve vycestování. A nikdy nepochopím, proč ministerstvo vnitra do tohoto rozhodnutí podalo kasační stížnost k nejvyššímu správnímu soudu,“ podivuje se Jařab. Největší zádrhel je v tom, že české úřady nemají právo soudit vinu nebo nevinu občana cizího státu za činy spáchané na jeho vlastním území. A tak mohou posuzovat jen rizika, jakým bude tento cizinec po návratu domů vystaven. Mohou tak samozřejmě pomoci viníkovi, aby se vyhnul trestu. Zachování jeho svobod a ochrana před týráním, mučením a nelidským či ponižujícím zacházením však stojí v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod výše než žádost státu o vydání viníka. Ústavní soud ČR proto už jednou svým judikátem rozhodl a ve prospěch podobně ohroženého občana Moldavské republiky zrušil výroky soudů všech instancí i rozhodnutí ministra spravedlnosti. „Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že ochrana stěžovatelovy osobní svobody musí převážit nad zásadou minimalizovat zásah do napadených rozhodnutí,“ píše předseda senátu Vladimír Klokočka v judikátu.
Kladivo, kleště, cigarety.
V lecčems jsou si případy Moldavana a Rusky podobné, zejména délkou pobytu v české zadržovací vazbě (tři a dva roky) i krutým stavem vězeňství v jejich domovině. Přesto je jeden rozdíl podstatný: Ruská federace je mocný postsovětský gigant, který má v porovnání s Moldavskem bezbřehé ambice v mezinárodní politice. Kovalevová je obviněna z trestného činu loupeže a z porušování listovního tajemství, tajemství telefonních hovorů, poštovních, telegrafických a jiných zpráv. Veškerá obvinění odmítá. Říká-li pravdu, pak jedinou její osudovou chybou bylo, že dlouhá léta udržovala kontakty s člověkem, který je skutečným viníkem. Přiznal se a odpykává si desetiletý trest. S kumpány, jejichž účast však popírá, v roce 1999 vyloupil vilu vlivnému místnímu stavropolskému politikovi Juriji Gavriloviči Tarasovovi. Ze zastupitelovy vily si zloději odnesli sto tisíc dolarů, vzácné kožešiny a spousty cenných předmětů. Kovalevová tvrdí, že Tarasov se rozhodl kontakty na lupiče a pozadí příprav loupeže vymlátit právě z ní. Popisuje, že druhý muž Stavropole si na ni přivedl mafiánskou skupinku, která ji unesla do jakési garáže a mučila kladivem, kleštěmi a hořícími cigaretami. Sám Tarasov se přidal kopanci, tvrdí Kovalevová. Protože nic nevěděla, údajně ji násilím přiměli nahrát doznání, které ji nadiktovali. Vypráví, že byla do druhého dne vězněna a přitom znásilněna dvěma muži. Teprve pak ji Tarasov doručil vyšetřovateli, přičemž žena tvrdí, že jediným důkazem proti ni byla ona násilím nahraná páska. Když byla po dvoudenním věznění a hladovění v policejní cele převezena k prokurátorovi, sdělil jí obvinění. „Ukázala jsem mu pohmožděniny a popáleniny. Varoval mě: nic s tím nedělej! O žádném mučení nikomu neříkej! Raději zůstaň ve vazbě, protože Tarasov o tobě bude chtít všechno vědět,“ líčí Kovalevová své setkání se státním úředníkem, který ve Stavropoli dbá nad spravedlností. Pod slibem, že se nevzdálí, ji pak propustil.
Senátor věří.
Kovalevová však údajně ze strachu před svými únosci podmínku nesplnila a ze Stavropole utekla. V Česku dostala povolení k dlouhodobému pobytu a tři roky pracovala v redakci časopisu pro ruskou menšinu Čechia segodňa. Při výměně pasu ji však v Rusku vzali na vědomí a vyslali za ní mezinárodní zatykač. Při cestě do Maďarska ji Pohraniční policie zadržela. Ve Stavropolu Kovalevová pracovala v místní televizi. Zabývala se v ní i korupčními skandály, a to je vždy činnost nebezpečná. Z toho vychází i názor senátora Jana Rumla. „Příběh paní Kovalevové považuji za vnitřně sourodý a přesvědčivý, a tak mi do něj zapadá i podezření perzekvovat novinářku. Vadí mi, že naši úředníci přistupují k azylovým kauzám paušálně a nezabývají se důležitými jednotlivostmi. K posouzení tohoto případu by se naše orgány měly znovu vrátit,“ je přesvědčen Ruml. V zamítavém rozhodnutí o svém azylu se Kovalevová kupodivu mohla dočíst potvrzení všech svých obav. „Správní orgán zjistil, že podmínky ve vězeňských zařízeních na území Ruské federace zůstávají kruté, mnohdy život ohrožující, avšak podmínky v jednotlivých nápravných zařízeních se velmi liší… Ruská nápravná zařízení jsou extrémně přeplněná. Těžká přeplněnost společně s nízkou úrovní zdravotní, stravovací a hygienickou vedou u vězňů k závažným zdravotním problémům,“ píše se v rozsudku správního senátu.
Co je a není včas.
Kovalevová si podala žádost o azyl teprve v době, kdy byla zadržena, po třech letech legálního pobytu v Česku. „Nechtěla jsem všechno opustit a v uprchlickém táboře nečinně čekat na azyl. Jako nevinná jsem zprvu netušila, že mé stíhání v Rusku ještě pokračuje a nechtěla jsem v Česku zneužívat systém sociálních dávek,“ vysvětluje Kovalevová. Správní orgán však tomuto vysvětlení nedal váhu a žádost o udělení azylu ohodnotil jako účelově podanou.
I vrchní soud v Olomouci v řízení o překážkách ve vycestování doložil expertizy, že v ruských věznicích ještě v roce 2002 panovaly životu nebezpečné podmínky. Vytkl soudu prvního stupně, že se takovým zprávám dostatečně nevěnoval, nicméně sám se opřel jen o „optimistická“ zjištění. Že opatření na podporu veřejného zdraví vedla k mírnému zvrácení dalšího šíření tuberkulózy, nebyla však úspěšná v šíření viru HIV. Soud míní, že míru násilností by mělo snížit zavedení nového trestního řádu. Soud odmítl varující zjištění Amnesty International i Českého helsinského výboru a za směrodatné považuje jen „diplomatické“ zprávy z Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Stížnost Kovalevové, která se domáhala nepřípustnosti jejího vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace, proto zamítl.
Soudí-li senátor Ruml, že je ještě čas zasáhnout, bývalý velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský je přesvědčen, že už je dávno pozdě. „Špatný stav ruského vězeňství jsme měli brát v úvahu předtím, než jsme podepisovali extradiční smlouvu. Myslím, že takovýto civilizovaný a demokratický závazek jsme přijali příliš brzy,“ říká Dobrovský. „Pokud se nezmění naše zahraniční politika, a ta se nezmění, nezmění-li se politika Evropské unie, nemůžeme od obecných soudů očekávat nic jiného než vydání,“ dodává. V této fázi může rozhodnout jinak už jen ministr spravedlnosti Pavel Němec.