Na výnosný byznys se zaměřuje Nejvyšší kontrolní úřad
Jak zacházet se státním majetkem? Hlavě ne jako s vlastním. Tímto heslem se bez nadsázky musela řídit velká část lidí, kterou stát v minulosti pověřil likvidací svých firem. Jejich hlavním úkolem přitom bylo co nejlépe zpeněžit majetek likvidované státní firmy, co nejvýhodněji vydobýt pohledávky a případně poplatit dluhy. Jenže likvidátoři prodávali státní majetek pod cenou, a to mnohdy, aniž by proběhla dražba, zbytečně protahovali likvidaci a účtovali si štědré odměny. Nemluvě o tom, že s nápadně vysokými účty za likvidaci si vůbec nedělali starosti. Ředitel Nejvyššího kontrolního úřadu František Dohnal zhodnotil situaci následovně. „Likvidátoři si dělají, co chtějí, na státní podniky se proto nyní chceme více zaměřit,“ řekl týdeníku EURO.
Tresty? Jen výjimečně.
Za vrchol drzosti považuje Dohnal to, že někteří likvidátoři si nechali od státu proplácet i účty, které s likvidací vůbec nesouvisely. Přesně to nastalo při likvidaci firmy Restaurace a jídelny Příbram. Nejvyšší kontrolní úřad zjistil, že likvidátor Jiří Zoubek si vyúčtoval třeba opravu nábytku za 25 tisíc korun, přestože podnik žádný nábytek neměl. Celkem si takhle naúčtoval 67 tisíc korun plus fiktivní cestovní náhrady ve výši 254 tisíc korun. Řádění likvidátora skončilo trestním oznámením, které na něj podal Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) u policie v Příbrami. „Likvidátorovi bylo sděleno obvinění za porušování povinnosti při správě cizího majetku a letos v záři jsme podali návrh na sdělení obžaloby,“ potvrdila mluvčí příbramské policie Monika Schindlová. Jiří Zoubek odmítl obvinění komentovat. „K tomu bych se nerad vyjadřoval, vím, že bylo podáno trestní oznámení,“ vzkázal.
Ne každé takové chování je ale potrestáno a Jiří Zoubek je dosud jediný likvidátor státní firmy, kterého vyšetřuje policie. „Většinou je těžké prokázat, že likvidátor nejednal v zájmu státu, ale v případě Restaurací a jídelen Příbram šlo o jednoznačně prokazatelné pochybení, proto jsme podali trestní oznámení,“ řekl Dohnal, jehož úřad zahájil první rozsáhlou kontrolu likvidace státních podniků roce 2005. Tehdy začal s revizí sedmnácti státních podniků v likvidaci s majetkem 3,8 miliardy korun a výsledkům akce se kontroloři nestačili divit.
Tučná odměna za jakoukoli práci.
O co přesně jde? Jedním z největších problémů, na který kontroloři upozorňují, je to, že se likvidátoři při dražbách nebo vymáhání pohledávek vůbec nenamáhají zohledňovat náklady likvidace. Ty jsou pak neúměrně vysoké a mnohdy převyšují výtěžek likvidace. Mimo jiné i proto, že si likvidátor nezapomněl naúčtovat tučnou odměnu.
Typická byla situace firmy Zelenina Brno státní podnik v likvidaci. Likvidátor Jaroslav Plachý vymohl pro podnik pohledávky ve výši 1,75 milionu korun. Jeho odměna činila 1,281 milionu korun, což je 73 procent z vymožené částky. Plachý byl loni v červnu odvolán, jako likvidátor působil ve státním podniku Zelenina Brno téměř šest let a ke svému působení se nechce vyjadřovat. Že pochybil, ale nevylučuje. „Já se k tomu už nebudu vyjadřovat, ať se k tomu vyjádří můj nástupce. V něčem byla kritika kontrolorů oprávněná, v něčem ne. To podstatné mi uznali, když jsem se odvolal,“ tvrdí Plachý.
Podobně se choval i likvidátor státní firmy Pramen Ostrava. Prodal pohledávky v účetní hodnotě téměř sto dvacet milionů korun za 742 tisíc. Náklady prodeje činily 280 tisíc korun - téměř čtyřicet procent z vybrané částky. Kromě toho ale čtrnáctkrát dražil parcelu o výměře osmnáct metrů čtverečních, aby ji pak prodal za pět set korun a náklady dražby se vyhouply na 48 tisíc korun.
Na "dovču" za státní peníze.
Štědrost hodná dámy rovněž nechyběla Květoslavě Krejčíkové a Zdeňce Vítkové, které působily coby likvidátorky Okresního průmyslového podniku, státní podnik Kutná Hora v likvidaci. Ty si ze státních peněz vyplácely třinácté a čtrnácté platy, příspěvky na dovolenou, odměny k životnímu jubileu a příspěvek na penzijní připojištění. Likvidátor Kovopodniku, státní podnik Pardubice v likvidaci, se zase vůbec nenamáhal pohledávky vymáhat a rovnou je odepsal do nákladů. Vítr v účtech firmy Hotely a restaurace Blansko, s. p. v likvidaci, způsobil tamní likvidátor, když při svém nástupu najal na vedení účetní a daňové evidence firmu, jíž dával třiapůlkrát vyšší odměnu, než dostávala pracovnice, která zajišťovala stejnou agendu a kterou propustil pro nadbytečnost. Dále nakoupil kancelářskou techniku za 168 tisíc, kterou ale nikdo nevyužíval. Stěhovákům navíc platil hodinovou mzdu desetkrát vyšší, než byl obvyklý tarif.
My o ničem nevíme.
Loni kontrolorům došla trpělivost, podali zmíněné trestní oznámení a na jaře poslali materiál o hrůzném stavu správy likvidovaných státních podniků vládě. Veškerá snaha ale jaksi vyšuměla. Bylo těsně před volbami, premiérské křeslo opouštěl Jiří Paroubek a státní podniky v likvidaci musely počkat. Ministři stihli nařídit resortu průmyslu a obchodu, kterému tehdy šéfoval Milan Urban, aby vypracovalo analýzu postupu při likvidaci státních firem a tu pak předložilo vládě. Mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Tomáš Bartovský ale potvrdil: „Takový materiál jsme na vládu nikdy neposílali.“ A to ani za Urbanova nástupce Martina Římana. Proč zrovna ministerstvo průmyslu? Pod něj totiž spadá nejvíce likvidovaných firem - celkem 127 -, a počet průšvihů byl tudíž nejvyšší.
Dosavadním výsledkem snahy Nejvyššího kontrolního úřadu bylo tedy prozatím odvolání likvidátorů v sedmnácti státních podnicích. Jenže některým z odvolaných hříšníků okamžitě ministři zařídili nové funkce likvidátorů u jiných státních firem. To je případ i Radovana Svobody, který působil jako likvidátor ve státním podniku Benzina od roku 2002 do konce loňského, kdy ho ministr Říman odvolal, ale okamžitě ho jmenoval likvidátorem jinde. Svoboda se ale brání, že byl z Benziny odvolán neoprávněně. Důvodem měl být totiž prodej pump, který se uskutečnil v roce 2001, bez dražby a za 722 milionů korun. Podle kontrolorů tím stát nezískal nejvyšší možnou cenu. Jenže Svoboda nastoupil do pozice likvidátora až v roce 2002. Přestože tedy u prodeje nebyl, myslí si, že prodej proběhl v pořádku. „Pravda je, že tam byla vyšší nabídka, jenomže kupec by zaplatil jen polovinu v hotovosti a zbytek by doplatil později, takže z tohoto pohledu opravdu šlo o nejlepší cenu,“ zastal se své předchůdkyně Svoboda.
Že prodej neproběhl zcela standardním způsobem, potvrzuje i to, že likvidátorka Stanislava Brejchová, kterou Svoboda střídal a která připravovala prodej pump v roce 2001, zaplatila za zprostředkování prodeje pump 24,7 milionu korun firmě, ve které byla sama členkou představenstva.
Likvidátoři: Vyloučeno.
Oslovení likvidátoři státních podniků ale svou činnost brání a většinou tvrdí, že když likvidátor dělá svou práci, jak má, je nějaké pochybení či osobní obohacení vyloučené. Špatné zacházení se státním majetkem ze strany některých likvidátorů ale potvrzuje například Jan Švábenický, likvidátor státní firmy Pražské energetické závody. „Vím o případech, kdy likvidátoři nebyli motivováni k ukončení likvidace státního podniku jenom proto, že jim od státu plynula za likvidaci paušální odměna a pro ně bylo výhodné ji čerpat a neukončovat likvidaci, přestože by to nebyl problém,“ prohlásil Švábenický.
Sám proti všem.
Nejvyšší kontrolní úřad je zatím jediný, kdo likvidaci státních firem kritizuje. V současné době je v likvidaci 175 státních firem, před deseti lety to přitom bylo 486 podniků. Podle Dohnala je největší problém, že likvidátory nikdo nekontroluje a nesleduje, zda je jejich práce je pro stát efektivní. Průběžná kontrola je přitom nesmírně důležitá. Zpětně se totiž dokumenty a odpovědnost obtížně dohledávají, řada materiálů byla skartována. Jasno ve správě likvidovaných podniků nemají ani odpovědné instituce. Přestože lidé na ministerstvech shodně tvrdí, že v likvidovaných firmách už stejně není téměř žádný majetek, hodnotu majetku v likvidovaných firmách vůbec nikdo nezná. Důkazem je Česká spořitelna, státní podnik v likvidaci, která spadá pod ministerstvo financí. Lidé na ministerstvu rovněž předpokládali, že spořitelna nemá žádný majetek. Nakonec se zjistilo, že spořitelna měla dům v centru Prahy za desítky milionů korun, ale stát o něj přišel právě proto, že na ministerstvu se o něm nevědělo. (EURO 38/2007). Likvidátor státní spořitelny navíc našel v jejím majetku některé pozemky, které se mu podařilo prodat za deset milionů korun. Nemalou hodnotu majetku jiných likvidovaných firem zase potvrzuje NKÚ, který v sedmnácti firmách našel majetek za 3,8 miliardy korun. Ministr průmyslu a obchodu Martin Říman uznává, že postup při likvidování státních firem není úplně v pořádku. Podle něj ale není pravda, že by stát nechal likvidátory dělat, co chtějí. Míní, že jediným řešením je uspíšit likvidaci. To jde ale stěží, protože ne vždy je urychlení likvidace možné vzhledem k restitučním sporům, které léta blokují majetek státních firem. Jednoznačný recept na celou situaci ale má František Dohnal: „Stačí, aby odpovědní lidé a orgány státní správy dělali to, co mají.“
Martin Říman Být likvidátorem není nic výnosného Nejlepší by bylo, kdyby likvidaci státních podniků dělala jediná firma, tvrdí ministr průmyslu a obchodu
EURO: Souhlasíte s kritikou Nejvyššího kontrolního úřadu, který tvrdí, že likvidátoři státních firem si dělají, co chtějí? Při svých kontrolách zjistil, že postup při likvidaci státních podniků vůbec není v pořádku. ŘÍMAN: Musel bych vědět, co je obsahem té kritiky, ale obecně asi ano. Respektive jsem rád, že se na to chce Nejvyšší kontrolní úřad více zaměřit. Fakt, že osmnáct let po listopadu 1989 existuje na ministerstvu průmyslu 120 podniků v likvidaci, hovoří sám za sebe, jakkoli to je i třeba vinou restitučních sporů. Já bych byl velmi rád, kdyby kompetentní úřad typu NKÚ vydal nějaké stanovisku k tomu, kde je pes zakopán.
EURO: Jenže nejde o to, že likvidace trvá dlouho, ale spíš o to, jak likvidátoři se státním majetkem zacházejí. Mnohdy si účtují nadstandardní odměny, prodávají majetek pod cenou, bez dražby a náklady často přesáhnou výtěžek likvidace. ŘÍMAN: Odměna likvidátora je asi osm tisíc měsíčně, takže já si nemyslím, že by to bylo něco výnosného. Jiná věc je, jak s tím majetkem zacházejí. Já nejsem schopen na to dohlédnout. Když jsem nastoupil na ministerstvo a viděl jsem dlouhé seznamy různých lidí, likvidátorů, tak mě napadlo, že by bylo nejlepší, kdyby byl celý balík likvidací prodán nějaké firmě, která má nějakou minulost a chce mít také budoucnost. Jenže to není ze zákona možné, protože likvidátor musí být fyzická osoba. A to může prakticky přinášet určité problémy, zda jedná co nejvýhodněji pro stát.
EURO: Říkáte, že je dobré, aby se na to nezávislí kontroloři zaměřili. Jenže když loni přišli kontroloři na vládu s podrobnou zprávou o tom, co se v likvidovaných státních firmách děje, vláda odvolala sedmnáct likvidátorů a kabinet uložil ministerstvu průmyslu vypracovat analýzu postupu při likvidaci státní firmy. Jenže analýza není a nic se neděje. ŘÍMAN: To muselo být ještě před mým nástupem v září 2006, protože to bych si pamatoval. Vláda se zprávami NKÚ zabývá poctivě a přijímá i praktické kroky, kterými lze předejít tomu, co pak kontroloři najdou.
EURO: Tiskové oddělení resortu průmyslu po té analýze pátralo, a to i do doby před vašim nástupem a odpověď zněla: Takový materiál tady není. ŘÍMAN: To je divné, ne?
EURO: Zřejmě se ta analýza vůbec nedělala. Problém je v tom, že vláda to ministerstvu uložila někdy na jaře 2006 a vy jste nastoupil až v září. ŘÍMAN: Ale úkoly přecházejí. Spíš mi o tom asi neřekli.
EURO: Budete se tím tedy nějak zabývat? ŘÍMAN: Já se státními podniky zabývám, zadal jsem vypracovat plán, jak urychlit likvidaci státních podniků. Takže ono zase není úplně pravda, že by se nedělalo vůbec nic. Počet státních podniků vytrvale klesá, k těm výmazům dochází, my máme v plánu počet státních podniků dále redukovat. Některé likvidované podniky by se mohly sloučit, a to by mohlo likvidaci urychlit. Plán na urychlení likvidace státních podniků tady je a začne fungovat od roku 2008.
