OTTO GIRGAL - Český podnikatel Otto Girgal patřil mezi významné pražské nakladatele první poloviny 20. století. Veřejnosti představil knihy S. K. Neumanna či Ivana Olbrachta, nejvíc ho ale proslavilo vydávání tzv. Šaldova zápisníku, jehož autorem byl známý kritik F. X. Šalda.
Od smrti Františka Xavera Šaldy uběhlo již jedenasedmdesát let, přesto je tento liberecký rodák dodnes považován za jednoho z nejlepších českých literárních kritiků všech dob. Zdůrazňoval tvůrčí individualitu, osobitost literárního díla a opravdovost prožitku. Často naopak kritizoval autory líbivých či rádoby veselých románů, kterým vzkazoval: „Nápad či vtip vysezený u stolku v kavárně činí každou práci chtěj nechtěj literátskou a skleníkovou. Touto cestou se nedojde ani humoru, ani komičnosti.“
Jeho názory zpočátku vycházely v různých novinách a časopisech. Teprve roku 1928 se Šalda spojil se smíchovským nakladatelem Otto Girgalem, s jehož přispěním začal vydávat vlastní časopis Šaldův zápisník.
Komplikovaný rozjezd
Otto Girgal se narodil roku 1886 v Majdaneku v Haliči. Většinu života ale strávil v Praze, kde vystudoval gymnázium a odbornou praxi získal v nakladatelství Hejda & Tuček. O vlastní nakladatelskou a knihkupeckou koncesi usiloval již od roku 1912. Obdržel ji ale teprve o dva roky později díky přímluvě několika vlivných podnikatelů.
Rozjezd firmy oddálila první světová válka, nakladatelství proto zahájilo činnost teprve po vzniku samostatné Československé republiky roku 1918. Podnik měl v Praze vlastní knihkupectví a zanedlouho k němu přibyl i samostatný závod s hudebninami.
Produkce nebyla velká a program byl zpočátku nevyhraněný. Vedle technicky zaměřené Knihovny pro vynálezce zde vycházely především překlady Alfreda de Musseta, Jacka Londona a Marcela Prévosta. Z českých autorů to byly například romány Ivana Olbrachta či Stanislava Kostky Neumanna.
OTTO GIRGAL (1886-1958)
Český nakladatel a knihkupec se narodil 29. září 1886 v Majdaneku v Haliči (dnes součást Polska). Vystudoval gymnázium v Praze a po vyučení u firmy Hejda & Tuček a díky spolupráci s velkými českými a německými firmami získal roku 1914 nakladatelskou a knihkupeckou koncesi. S podnikáním začal roku 1918. Produkce nebyla zpočátku velká a program byl nevyhraněný. Teprve spolupráce s F. X. Šaldou firmu výrazněji proslavila. Girgal vydával v letech 1928 až 1937 časopis Šaldův zápisník a sblížil se s řadou významných českých spisovatelů. Smíchovské nakladatelství vedl až do roku 1950. Zemřel 15. března 1958.
Časopis pro Šaldu
Významným pro další vývoj podniku se stal rok 1927, kdy Girgal nabídl služby F. X. Šaldovi. Ten právě v té době uvažoval o vydávání vlastního časopisu, nabídku tedy po krátkém váhání přijal. Měl pouze podmínku, že mu nikdo nebude do práce zasahovat.
Roku 1928 tedy vyšlo první číslo Šaldova zápisníku, který uznávaný kritik naplňoval až do své smrti v roce 1937 výhradně vlastní tvorbou – poezií, prózou, překlady a především kritickými recenzemi. Objevily se zde ale také eseje o Dantovi, Shakespearovi, Rimbaudovi, Sovovi nebo impresionistické prozaičce Růženě Svobodové.
Girgal postupně vydal i několik Šaldových přednášek a sborník k jeho pětašedesátinám. Navíc se sblížil se spisovateli, kteří si vážili Šaldovy práce. Byli to například František Halas, Josef Hora, Egon Hostovský, Helena Malířová či Jaroslav Seifert. Scházel se s nimi každý pátek ve vinárně U Šupů ve Spálené ulici a roku 1930 pro ně vytiskl jako bibliofilii i jednu kapitolu z Olbrachtova románu Zamřížované zrcadlo.
Druhé Národní divadlo
Velkou láskou Otto Girgala bylo divadlo. Roku 1929 začal proto ve spolupráci s Jaroslavem Seifertem vydávat „měsíčník pro divadelní poezii“ s názvem Nová scéna. Nakonec vzniklo pouze šest čísel, podíleli se na nich ale Vítězslav Nezval, Jiří Frejka, E. F. Burian, Karel Teige, Jindřich Honzl či Vladislav Vančura.
Girgal aktivně podporoval i snahu vybudovat v Praze druhé Národní divadlo. S touto myšlenkou přišel již ve dvacátých letech minulého století redaktor Práva lidu Jaroslav Jelínek, k němuž se postupně přidala řada umělců. Začali vybírat peníze, brzy ale zjistili, že na stavbu druhé „zlaté kapličky“ nikdy mít nebudou. Vzdali se proto velkolepých plánů a ušetřené peníze věnovali raději na vydání několika publikací o dějinách Národního divadla.
Otto Girgal tento projekt zaštítil a později vydal i knihu Jana Bartoše s názvem Prozatímní divadlo a jeho činohra. Celkově ale jeho ambice na výraznější podporu českého divadelnictví zůstaly nenaplněny.
Pod křídly anděla
Girgalovo nakladatelství se brzy zařadilo mezi významná kulturní centra v Praze a shromažďovala se kolem něj čím dál početnější skupina umělců. Sídlilo na Smíchově v domě U Zlatého anděla na rohu Plzeňské a Švarcenberkovy (dnes Nádražní) ulice. Původně zde býval pivovar s hospodou a fasádu zdobila freska anděla od známého českého malíře Václava Brožíka. Girgal zde měl i vlastní knihkupectví, půjčovnu knih a dobře zásobený antikvariát, což výrazně přispělo k literární osvětě obyvatel Smíchova.
Dům U Zlatého anděla se těšil dobré pověsti ještě v polovině 20. století. Teprve později začal zájem o něj upadat a zkázu dokonala stavba metra B v osmdesátých letech. Budova byla zbořena a na jejím místě vyrostl vestibul stanice Moskevská (dnes Anděl). V letech 1999 až 2001 ho pak doplnilo ještě obchodně-administrativní centrum Zlatý anděl od francouzského architekta Jeana Nouvela.
Šalda stále živý
Nakladatelství Otto Girgala fungovalo i v průběhu druhé světové války. Po roce 1945 vydalo ještě sborník Otázky divadla a filmu, který redigoval Jindřich Honzl. Za redakce Karla Teigeho pak vycházela díla věnovaná výtvarnému umění a v edici Orloj byly vydány teoretické články Bohumila Kubišty: Předpoklady slohu, Romantické umění Charlese Baudelaira, Dějiny surrealismu Marcela Nadeaua a Prokletí básníci Paula Verlaina.
Konec nastal teprve roku 1950. Otto Girgal musel zanechat podnikání a stáhl se do ústraní. Zemřel o osm let později a pohřben byl na pražském hřbitově na Malvazinkách vedle Jakuba Arbese, Jiřího Karáska ze Lvovic či Ondřeje Sekory.
Na zajímavého podnikatele se brzy zapomnělo. Časopis Šaldův zápisník, vydávaný v letech 1928 až 1937, však odolal zubu času a dočkal se i několika knižních výborů. Jsou jimi například Kritické glosy k nové poezii české, Medailony časové i nadčasové, Studie literárně historické a kritické či Syntetism v novém umění.
