Z mladého křiklouna šéfem diplomacie

Předseda německé FDP dokázal na třetí pokus vrátit svou stranu do spolkové vlády

Jsou politici, u kterých máte pocit, že se věnovali politice odjakživa – už i v době, kdy si hráli s ostatními dětmi na pískovišti. Anebo si s nimi vůbec nehráli, protože z nich neustále vyzařovala ctižádost být všude první, nejlepší a zejména – mít vždy pravdu. Pokud bychom někoho takového hledali mezi politiky v současném Německu, narazili bychom zřejmě brzy na předsedu německých liberálních Svobodných demokratů (FDP) Guida Westerwelleho. Se ziskem necelých patnácti procent hlasů je možné označit jeho liberály za jedny z hlavních vítězů nedávných voleb do německého Spolkového sněmu. Předsedovi FDP, 47letému právníkovi Westerwellemu, se otvírá poprvé v životě cesta do vlády a jeho jmenování novým německým ministrem zahraničí je dnes považováno skoro za hotovou věc.

Agilní straník I když si Westerwelle pozici na německé politické scéně systematicky budoval, neodehrávala se jeho cesta do nejvyššího patra německé politiky přímočaře. Dokonce se už jednu dobu zdálo, že schopnosti jednoho z nejtalentovanějších politiků v zemi přijdou vniveč. Svou stranu vedl jako lídr do voleb i v letech 2002 a 2005, ale očekávanou účast ve vládě to FDP nevyneslo. Pro partaj, jež za šedesátiletou existenci Spolkové republiky Německo strávila plných jednačtyřicet let ve vládě, to byl problém téměř existenciální povahy. A tím spíše pro jejího předsedu.
Kariéra současného šéfa FDP začala v osmdesátých letech, kdy stál u zrodu mládežnické organizace strany, kterou v letech 1983 až 1988 vedl. Funkcionáři dorosteneckých sekcí německých stran se často vyznačují tím, že bývají hodně slyšet a že si neberou servítky, a to nejen ve vztahu k politické konkurenci, ale nezřídka i vůči vlastnímu stranickému vedení. Strany na to reagují většinou po svém: největší „křiklouny“ z mládežnického dorostu jednoduše „povýší“ a svěří jim úkoly ve „velké politice“, aby je tím aspoň na nějakou dobu uklidnily. Hodně slyšet byl i mladý Westerwelle, a proto se stal v roce 1994 generálním tajemníkem FDP. K jeho hlavním úkolům tenkrát patřilo pozvednout Svobodné demokraty z letargie poloviny devadesátých let. Jako koaliční partner ve vládě křesťanskodemokratického „kancléře-sjednotitele“ Helmuta Kohla totiž příliš mnoho prostoru neměli. Navíc FDP v té době zaznamenala neúspěchy při většině voleb do regionálních parlamentů, při nichž se liberálům mnohdy nepodařilo překročit ani uzavírací klauzuli, čímž de facto přestali na politické mapě dané spolkové země existovat. Druhým úkolem agilního stranického generála bylo dát Svobodným demokratům nový program a zbavit je pověsti strany „pro horních deset tisíc“. Tato negativní image je stála spoustu příznivců zejména v nových spolkových zemích. Zavinil ji Westerwelleho předchůdce v roli generálního tajemníka Werner Hoyer, protože charakterizoval FDP jako „stranu, kterou volí lidé s vyššími příjmy“.

Symbolické Benátky Westerwelle pochází z rodiny právníků. Po rozvodu rodičů však vyrůstal se třemi bratry u otce. Od té doby má prý šéf FDP rád pořádek, protože u nich doma to vypadalo občas dost chaoticky. Nejvyšší německý liberál o sobě také prohlašuje, že za svůj život nevyzkoušel nikdy drogy. A to ani proto, aby se třeba zavděčil svému okolí. V souvislosti s Westerwelleho osobností však budily mnohem větší pozornost otázky týkající se jeho soukromého života. V různých dotaznících sice vždy uváděl, že je svobodným mládencem, ale politické kuloáry a média o to víc spekulovaly o politikově homosexuální orientaci. I on sám pracoval s tímto prvkem relativně cíleně, informace dávkoval a jako by čekal na reakci veřejnosti.
Do ofenzivy přešel v roce 1999. Jeho FDP se dosud vyrovnávala s tím, že v roce 1998 musela po třech desetiletích nepřetržité přítomnosti ve vládě odejít do opozice. Liberálové hledali sami sebe a především nového lídra, který by dokázal stranu převzít a dát jí nové impulzy. Westerwelle tenkrát pozval do Benátek novináře a fotografa víkendového magazínu deníku Süddeutsche Zeitung. Koketně se oblékl do bílého obleku, klobouku a nechal se fotografovat, jak sedí v gondole, jako by šlo o věrný obraz spisovatele Gustava Aschenbacha, hlavní postavy novely Thomase Manna Smrt v Benátkách. V Mannově díle se uznávaný spisovatel platonicky zamiluje do mladého jinocha, čímž se u něho naplno projeví city, které v sobě předtím potlačoval. V profilovém rozhovoru, který Westerwelle poskytl, sice nechal otázku své sexuální orientace nezodpovězenou, ale symbolika s Benátkami a postavou z Mannovy novely mnohé napověděly. Od té doby uplynulo deset let a Westerwellův životní partner, dvaačtyřicetiletý sportovní manažer Michael Mronz, dnes doprovází šéfa německých liberálů nejen na společenské akce, ale během nedávné volební kampaně byl i jeho důležitým poradcem. Mimochodem právě současná kancléřka Angela Merkelová, když byla před pěti lety ještě vůdkyní německé opozice, poprvé pozvala Westerwelleho i jeho partnera na veřejnou oslavu svých narozenin, čímž nepřímo dala vztahu obou mužů punc oficiality.

Do kontejneru a zase zpět Interview v Benátkách však bylo pro Westerwelleho důležité i z hlediska jeho další kariéry. Oznámil v něm totiž úmysl FDP zásadně změnit, což.nešlo uskutečnit jinak než kandidaturou na funkci stranického předsedy. O dva roky později se mu to podařilo. Dosavadní šéf FDP Wolfgang Gerhard mu navzdory počátečnímu odporu definitivně uvolnil místo. Tenkrát bylo Westerwellemu čtyřicet a jeho vítězství bylo v rámci strany považované za úspěch nové politické generace, jež už nechtěla mít nic společného s tradičními stranickými honoracemi a jejich pojetím politiky.
FDP sice byla odjakživa stranou výrazných individualistů, ne všichni se však tvářili na Westerwellův nový politický styl nadšeně. O dlouholetém předsedovi liberálů a nejdéle sloužícím ministrovi zahraničí v německých dějinách Hansi-Dietrichu Genscherovi se například tradovalo, že už v dobách, kdy dělal Westerwelle generálního tajemníka, se mu jeho pojetí politiky příliš nezamlouvalo. Tenkrát však ještě nemohl matador Genscher tušit, že cílem nového předsedy bylo úplně změnit dosavadní strukturu voličů FDP. K tomu měl sloužit odvážný Projekt 18, tedy nic menšího, než že Svobodní demokraté budou ve volbách usilovat o zisk osmnácti procent hlasů. Číslovku „18“ ve žluté barvě, která je barvou německých liberálů, si nechal Westerwelle dokonce vyrýt na podrážky bot. Pořídil si také obytný vůz, jejž nechal nabarvit celý na žluto. S tímto „Guidomobilem“ cestoval před volbami v roce 2002 napříč Německem. Jeho hlavní cílovou skupinou byli mladí lidé, a proto asi nepřekvapí, že Westerwelle také na cestách zavítal mezi soutěžící první řady reality show Big Brother.
Velkolepá kampaň, která tenkrát stála nemalé prostředky, však skončila fiaskem. Nejenže Svobodní demokraté zůstali se ziskem 7,4 procenta daleko za vizionářskými 18, ale nedosáhli ani na deset až třináct procentních bodů, jež jim předtím předpovídaly průzkumy veřejného mínění. Guido Westerwelle tehdejší poselství voličů pochopil a jeho strana se v následujících letech vrátila k věcnému politickému stylu. Poslední volby ukázaly, že vynikajícího výsledku 14,6 procenta hlasů je možné dosáhnout i bez podobných výstředností, k nimž patřila předsedova snaha diskutovat se soutěžícími ve virtuálním kontejnerovém světě Velkého bratra.