Vím, že se mě hodně lidí bojí. Mne se bojí dokonce i moje ovce.
Nejen jestřáb. Také vůl. Panter. Kobra. Lev. Hledači metaforických přirovnání v západních médiích využili v případě izraelského premiéra snad celou zoo. V arabském světě se metaforami ovšem nezdržují: považují Ariela Šarona za válečného zločince. Za symbol vlastního nepřítele, za vraha palestinských lidí i myšlenek. A Izraelci? Většina z nich neřekne stařičkému politikovi jinak než Arik. A Arik, vědí, hájí zájmy Izraele se stejnou vášní, jako kdysi jeho zakladatelé. Tuto pravdu nezpochybňují dokonce ani ti, kteří Šaronovu pravicovou politiku a tvrdé metody, uplatňované vůči Palestincům, odmítají.
„Představte si,“ napsaly před několika lety The New York Times, „kdyby se George Bush mohl pochlubit tím, že bojoval ve válce za nezávislost, v americké občanské válce, v obou světových válkách, v Koreji i ve Vietnamu. Kariéra izraelského premiéra Ariela Šarona takovou historickou dimenzi představuje.“
Jak si lze snadno domyslet, ona Šaronova historická dimenze je dvousečná. Zatímco Šaronovi příznivci tvrdí, že právě díky ní je vůdce strany Likud nejlépe vyzbrojen k tomu, aby ochránil Izrael a překonal „krizi středního věku izraelské politky“, Arikovi političtí nepřátelé mají jasno zcela opačné: bohatá politikova minulost jej prý učinila starým. Starým nikoli fyzicky, nýbrž mentálně. „Ariel Šaron přemýšlí v termínech roku 1948,“ napsal nedávno známý izraelský sloupkař Nahum Barnea.
Přesto: kdybychom měli vzít sloupkařovu větu doslova a přiložili ji k volebním výsledkům z roku 2001 a 2003, vyšlo by nám, že myšlenkové schéma z roku 1948 v Izraeli stále platí. Muž, který čerpá sílu ze vzpomínek na osudy svých rodičů, porazil v posledních parlamentních volbách své politické protivníky rozdílem třídy.
Ovce mají pro jisté věci cit
Ariel Šaron, považovaný v arabském světě za jednoho z nejnesmiřitelnějších Izraelců, se narodil v roce 1928 uprchlíkům z Ruska na někdejším palestinském území, jež spravovali Britové. Scheinermanovi, jak se jmenovali jeho rodiče, než přijali nové jméno Šaron, patřili k těm tvrdým farmářům, kteří se nikdy nevzdali. Arikův otec Šmuel byl zřejmě prvním zemědělcem v oblasti centrálního údolí nedaleko Jaffy, jenž přestal pěstovat pouze citrusové plody – a dokázal ze země s velkým úspěchem vydobýt avokáda a manga. Farmářova tvrdost a neústupnost se podle Arikových blízkých hluboko vtiskla do vojákovy, a později politikovy povahy.
Nynější izraelský premiér nikdy nepřestal být na svůj původ pyšný. Ti, kdo zažili Ariela Šarona zblízka a podali o svých zkušenostech svědectví, tvrdí, že Arik je nejšťastnější ve chvílích, kdy tráví čas na své farmě na okraji Negevské pouště. Potvrzují to i reportáže žurnalistů, kteří ho zde na pozemcích o 1500 akrech navštívili před rozhodujícími volbami v roce 2001. „Našel jsem Ariela Šarona, jak se v černém australském klobouku stará o své ovce,“ popisuje Matt Rees v časopise Time, „hotový židovský Krokodýl Dundee.“
Milovník houslových koncertů Ariel Šaron se utíkal na svou farmu vždycky, když se jeho vojenský či politický život ocitl v nebezpečných turbulencích – a to se stávalo od roku 1956, kdy se poprvé dostal do výraznějšího konfliktu s nadřízenými, poměrně často. A že se vždycky dokázal vrátit?
„Vím, že se mě hodně lidí bojí,“ zavtipkoval v jednom rozhovoru, a dodal: „Mne se bojí dokonce i moje ovce.“
„Jestli to není proto, že ovce mají pro jisté věci cit,“ zareagoval pohotově žurnalista. „Arik přece vyzařuje ochotu obětovat mnohé, pokud ví, že získá, co chce.“
Nejchytřejší taktik Hagany
Ariel Šaron, jehož dětství na rodinné farmě lze označit za osamělé, vyrůstal v době podzemních sionistických organizací. Sečtou-li se jeho názory, myšlení a rodinné zázemí, není divu, že když mu bylo v roce 1942 čtrnáct let, vstoupil do Hagany, hlavní mládežnické polovojenské organizace, jež bránila židovské osady. Událost, na kterou Ariel Šaron dodnes vzpomíná jako na symbolický akt, jenž ho zformoval, se ovšem odehrála ještě o rok dříve: otec Šmuel dal Arikovi v jeho třinácti letech velký nůž a dal mu za úkol bránit rodinnou farmu. „Ten nůž, to byl symbol. Nikdy jsem na to nezapomněl,“ řekl Ariel Šaron nedávno v jednom rozhovoru.
Ariel Šaron se cítil v Haganě velmi dobře a jeho hvězda v rámci této organizace rychle stoupala. Souputníci považovali Arika za nejchytřejšího taktika v uniformě, a tak se rychle schylovalo k další přelomové události: Arik byl v roce 1948 uprostřed války o nezávislost těžce raněn a izraelské vojenské síly, tvrdě zkoušené nepřítelem, jej nechaly s prostřeleným břichem mimo Jeruzalém bez pomoci – vlastně umřít.
Mladý Arik ale přežil a ona příhoda měla několik následků: jednak ho přesvědčila, že v izraelské armádě musí existovat železná pravidla, neporušitelná kázeň a řád; pak ho donutila přemýšlet o tom, že armáda nikdy nesmí opustit své zraněné vojáky na bojišti, a konečně ho přesvědčila, že všichni velitelé, kteří formálně ční v armádní hierarchii nad ním, jsou buď nemorální, anebo nekompetentní.
Tento pocit měl brzy utvářet Arielův osud. Po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948 se nynější izraelský premiér stal důstojníkem vojenské rozvědky a o čtyři roky později působil coby velitel komanda operujícího za hranicemi na palestinských územích. Zde, s komandem 101, Arik poprvé uskutečňoval pozdější celoživotní motto: Udeř první, a to co nejtvrději.
Skupina Ariela Šarona vyhledávala arabské ostřelovače a trestala vesničany, kteří je skrývali. Donutila tak opustit domov stovky Palestinců. Šaronovi kritici tvrdí, že komando 101 zabránilo přesně tolika teroristickým útokům, kolik jich samo vyprovokovalo. Ale pravicoví Izraelci jej za někdejší neústupnost vřele obdivují.
Nebyl by to ovšem Ariel Šaron, kdyby jej „vysoce efektivní metody“ nevedly k nějakému průšvihu. První výraznější kontroverze kolem jeho velení se odehrála v roce 1953: Šaronova družina po sobě zanechala ve vesnici Quibya 69 mrtvých Jordánců poté, co vyhodila do povětří jejich domy. Tvrdý Arik se bránil tvrzením, že předpokládal, že domy jsou již prázdné.
Ačkoli šlo o chybu s politickými důsledky, dočasný rozchod Ariela Šarona se špičkami izraelské armády zatím nenastal. Musel přijít až rok 1956, rok izraelsko-arabské války. Arik v ní působil coby velitel parašutistické brigády a jeho vojákům se podařil mistrovský kousek: zabrali strategický pas Mitla na sinajském poloostrově. Jenže - Ariel Šaron postupoval navzdory rozkazům shora, a toto porušení vojenské disciplíny pozastavilo jeho postup v hierarchii izraelské armády na několik dlouhých let. Ariel Šaron, to je provokatér, který si dělá, co chce, říkalo se tehdy.
Přes Suez
Provokatér Šaron čekal na vyšší vojenskou hodnost více než deset let. V čase, kdy byl odsunut na vedlejší kolej, si ovšem příliš odpočinku neužil. Zakusil totiž první osobní tragédii svého života. Jeho první žena Margalit, kterou si vzal v roce 1953, zahynula při autonehodě. V roce 1963 se Arik znovu oženil, a to s Margalitinou sestrou Lily, jež byla Arielovou obdivovatelkou. Jeho druhé rodinné neštěstí přišlo v roce 1967: nejstaršího Šaronova syna Guye zastřelil nešťastnou náhodou kamarád ze sousedství. Osobní zbraní Ariela Šarona.
Co se týká vojenské kariéry, v ní měl Ariel Šaron před odchodem do politiky několikrát uspět. V roce 1966 byl jmenován šéfem výcviku celé izraelské armády a o rok později se proslavil v dalším arabsko-izraelském konfliktu. Během šestidenní války v roce 1967 velel - tehdy již generálmajor Šaron - celé egyptské frontě a v rozhodující bitvě se mu podařilo obsadit koridor vedoucí k Suezskému kanálu.
Ani tento triumf ale nepřiměl hierarchii izraelské vojenské a politické scény, aby Ariela Šarona povýšila do role, kterou si pro sebe přál: do role náčelníka generálního štábu. Naopak, Arikovi nadřízení věděli, že je stále dokáže překvapovat, že neplní rozkazy příliš přesně, a jeho postup nadobro zastavili. A reakce? Ariel Šaron v červnu 1972 vystoupil z armády a někteří komentátoři tvrdí, že se právě tehdy rozhodl pro politickou dráhu: když prý nemohl ovlivnit izraelskou armádu zevnitř, doufal, že jí bude moci velet z parlamentu, anebo z vlády.
Než se ale „nejchytřejší taktik Hagany“ mohl skutečně věnovat politické dráze, ještě jednou se do armády vrátil. V roce 1973, ve válce zvané Yom Kippur, byl Ariel Šaron povolán, aby velel sinajské frontě, jejíž zvláštnosti z minulosti dobře znal. A dlužno říct, že z vojenského hlediska Ariel Šaron opět prokázal svůj talent: provedl totiž operaci, která změnila osud celého konfliktu. V roce 1973 Suezský kanál se svými obrněnými jednotkami dokonce překročil.
Jako „otcové-zakladatelé“
A tak k tomu došlo: několik měsíců po válce, v prosinci 1973, byl Ariel Šaron zvolen do izraelského parlamentu (Knessetu) na kandidátce politického bloku Likud, který pomáhal zakládat a postupně měnit v životaschopnou politickou stranu. Ačkoli se stalo také zásluhou Ariela Šarona, že se Menachem Begin stal v čele Likudu v roce 1977 prvním pravicovým premiérem Izraele, Arielu Šaronovi se v politice dlouho dařilo stejně jako v armádě. Čekal dlouhá léta na to, aby se dostal do čela své politické strany, a zažil taková zklamání, která by jiného z politiky dávno vyhnala.
Političtí odpůrci Ariela Šarona si nikdy nedávali příliš práce s formulací vlastních výhrad. Tvrdý muž s minulostí nekompromisního vojáka se vždycky zdál být snadným terčem. Je to jestřáb, který zastává nesmyslnou politiku - zněla nejednou mezinárodní nálepka. Čím si ji Arik vysloužil, charakterizují dobře dva jeho výroky:
„Izrael nikdy nevymění půdu za mír, vždycky jen mír za mír.“
„Pokud se týká Izraele, ten ví, že palestinský stát již existuje. Je jím Jordánsko.“
Jak tomu ovšem v případě výrazných osobností bývá, Ariel Šaron ve skutečnosti představuje mnohem komplexnější politickou figuru, než jak je často karikován. Například: byl to sice on, kdo v roli ministra zemědělství Beginova kabinetu v roce 1977 všemožně podporoval vznik nových židovských osad na Západním břehu, ale byl to zároveň týž Ariel Šaron, kdo výrazně ovlivnil premiéra Menachema Begina, aby podepsal mírové dohody z Camp Davidu – a byl to znovu on, kdo osobně dohlédl na stahování židovských osad ze Sinaje, což bylo jednou z podmínek onoho ujednání.
Podobně pragmatický dokázal být Ariel Šaron i v přístupu k palestinskému vůdci Jásiru Arafatovi. Na jedné straně jej sice nazývá „nereformovaným teroristou“ a zařekl se, že mu ruku nikdy nepodá, na straně druhé se v roce 1998 pravidelně scházel s jeho zástupcem Abú Mázinem poté, co podpořil izraelského premiéra Netanjahua v podepsání memoranda, kterému se říkalo „Wye River“. Vyplývalo z něj, že třináct procent území Západního břehu přejde pod Arafatovu kontrolu.
Ti pozorovatelé, političtí kolegové či komentátoři, kteří politiku Ariela Šarona přinejmenším uznávají, srovnávají Arika s izraelskými vůdci minulosti, jako například s Davidem Ben-Gurionem. Podle řady lidí se totiž právě izraelští „otcové-zakladatelé“ vyznačovali tím, čím se údajně vyznačuje také Ariel Šaron: jeho pragmatismus a praktická péče o Izrael vždycky stály a stojí nad ideologií. Ostatně, tomuto výkladu nahrává i Šaronova politická epizoda z let 1975–1977. Arik na konci roku 1974 vystoupil jak z Likudu, tak z parlamentu a ve zmíněných letech působil coby zvláštní bezpečnostní poradce levicového premiéra Jicchaka Rabina.
Kdo se výše uvedeným vysvětlením pochopitelně směje, jsou Šaronovi političtí odpůrci. To není pragmatismus, to je chybějící konzistence, říkají a bývalý Arikův kolega ve zbrani, Mordechaj Gur, si rozhodně servítky nebere: „Změny v názorech mají jednoduché vysvětlení. Šaron měl na mysli vždycky jen jediné; moc, pro jejíž udržení by udělal cokoli.“
Válečný zločin?
Jak již ale řečeno, v roce 1977 se stal premiérem pravicový vůdce Likudu Menachem Begin, takže se Ariel Šaron nemusel utíkat k pragmatickým rozhodnutím, na jejichž základě by se podílel na izraelské (levicové) vládě. Naopak: v letech 1977–1983 si (pravicového) vládnutí doslova užil.
Zatímco v prvních třech letech Ariel Šaron ve funkci ministra zemědělství podporoval zakládání židovských osad na Západním břehu a v pásmu Gazy a odporoval byť jen myšlenkám na návrat těchto území pod arabskou správu (počet osad se za jeho ministrování zdvojnásobil), v letech 1981–1983 zastával funkci ministra obrany. Z tohoto období zůstává nepochybně nejvýraznějším Arikovým činem invaze Libanonu v červnu 1982. Invaze, kvůli které mu ještě donedávna hrozil soud za válečné zločiny.
Zemí, v níž od roku 1993 platí takzvané univerzální právo, podle kterého může být souzen kterýkoli válečný zločin, je Belgie a žalobci jsou pozůstalí Palestinců zavražděných v září 1982 v bejrútských utečeneckých táborech Sabra a Šatíla.
Co se tehdy stalo?
Krátce poté, co se Izrael domohl vojenské kontroly nad západním Bejrútem (Ariel Šaron velel všem izraelským vojskům nasazeným na libanonském území), dovolila izraelská armáda se Šaronovým souhlasem křesťanským libanonským milicím, známým pod názvem falangisté, vstoupit na území palestinských uprchlických táborů. Křesťanští ozbrojenci v nich měli pátrat po palestinských teroristech a členech guerillových skupin. Výsledek byl tragický: Libanonci řádili v táborech tři dny a postříleli nejméně sedm set Palestinců – a Izrael uvízl v Libanonu na několik let.
Bouře, jež se po událostech v táborech Sabra a Šatíla strhla, se ministru obrany nemohla vyhnout. Ačkoli Ariel Šaron odmítal osobní odpovědnost a hájil se tvrzením, že si nikdy nedovedl představit, co libanonští ozbrojenci v táborech spáchají, byla zřízena zvláštní vyšetřovací komise (říkalo se jí Kahanova komise), a ta nakonec vyprovokovala Arikovu demisi. Ariel Šaron poté sice v kabinetu zůstal, ale bez většího vlivu; stal se ministrem bez portfeje.
Události z roku 1982 se vrátily na mezinárodní scénu ještě nejméně jednou. Totiž v době, která jistě nebyla Arielu Šaronovi milá. Belgické soudy se začaly zabývat možností přijetí žalob na základě obvinění z válečných zločinů těsně před volbami v roce 2001, které měly „spícího tygra“ vrátit na politické výsluní.
Ariel Šaron ale volby vyhrál a radost z velkého návratu mu několik měsíců po volbách zkazil nikoli belgický soud, ale televize BBC. Ta odvysílala v červnu 2001 dokument, který se jmenoval „Obviněný“, a v něm dokazovala, že Ariel Šaron v roce 1982 musel (anebo měl) tušit, jak Palestinci v táborech dopadnou. „Musel byste být úplný ignorant, kdybyste nevěděl, že falangisté spáchají krveprolití,“ říká v dokumentu například Morris Draper, někdejší americký vyjednavač pro Blízký východ. Na veřejnost se dostaly i dokumenty, zachycující tajné rozhovory, kterým byl Ariel Šaron přítomen. Na jedné ze schůzek se mluvilo o tom, že křesťanští ozbrojenci by mohli zkusit vyřešit „palestinský demografický problém“ přesně tak, jak nakonec učinili.
Ariel Šaron odmítl v dokumentu BBC vystoupit a později ho odmítl i komentovat. „Je antisemitský, je vědomě zlovolný, je neférový,“ oznámil pouze Šaronův mluvčí Raanan Gissin a někteří úředníci izraelského ministerstva zahraničí hrozili podle listu Washington Post „nespecifikovanými akcemi proti jeruzalémské redakci BBC“.
Pouze on může přinést mír
Velký návrat Ariela Šarona, který se uskutečnil na základě výsledků voleb z počátku roku 2001, lze určitě v jistém smyslu označit za překvapení. Ještě v roce 1999 se o něm psalo jako o „buldozeru bez benzinu“, „vypotřebované síle“ či „zestárlém jestřábovi“. V Knessetu byl Ariel Šaron považován za řečníka bez charismatu a podle průzkumů veřejného mínění jeho obliba neustále klesala. Přesto se dá říct, že Šaronovo volební vítězství se uskutečnilo podle zřetelné logiky událostí oné doby.
Důležitým znakem někdejší izraelské politiky byly vyjednavačské výkony levicového premiéra Ehuda Baraka, muže, kterého do důstojnického stavu kdysi povýšil jeho pozdější politický sok - Arik.
Ehud Barak se v polovině roku 2000 pokoušel v Camp Davidu vyjednat mírové dohody s Palestinci. A on nejenže neuspěl, ale v očích Izraelců nabídl Jásiru Arafatovi příliš velkou oběť: rozdělení Jeruzaléma, palestinskou suverenitu ve Starém městě, stažení židovských osadníků od řeky Jordánu, kterou Izrael nazývá „východní bezpečnostní hranicí“. Tím vším Barak poskytl Arielu Šaronovi program:
Jsem připraven vyjednávat s Arafatem, říkal znovuzrozený politik před volbami, jsem připraven učinit „bolestivé kompromisy“ a vyměnit některé části Západního břehu za mír, ale nikdy na jednací stůl nevyložím to, co Ehud Barak.
Dalším předvolebním strategickým tahem Ariela Šarona byl projekt „vlády národní jednoty“. Pokud vyhraji, tvrdil Ariel Šaron, jsem připraven učinit z Ehuda Baraka ministra obrany a z Benjamina Netanjahua (bývalého premiéra a soka z pravicového Likudu) ministra zahraničí. Nad tím vším visel transparent: „Pouze Šaron může přinést mír“.
Toto heslo se řadě lidí muselo zdát naprosto nepravděpodobné a nepochopitelné. Především takzvaní „peaceniks“ tomu nevěřili a pořádali proti Šaronově kampani protikampaň. Jenže – Izraelci starému muži uvěřili. Uvěřili, že za sebou zanechal radikální vojenskou minulost a dokáže zemi jednak sjednotit, a pak především uchránit. Hlavně mezi židovskými osadníky byl po selhání mírových rozhovorů před volbami 2001 patrný „proti-mírový sentiment“ a nejeden komentátor v oněch dnech tvrdil: Izrael se ohlíží po svém konzervativním, sionistickém základu.
„Nemyslím si, že se Ariel Šaron nějak změnil,“ napsal Roger Alpher z deníku Ha´aretz po volbách v roce 2001. „Změnili se Izraelci, změnila se atmosféra v celé společnosti.“ Této změně dopomohla mimo jiné série bombových útoků, která v čase před volbami zabila řadu izraelských civilistů. Pokud by byl cynikem, nemohl si Ariel Šaron přát lepší načasování. Ostatně, v témže roce podobně naložil i s americkým 11. zářím, a málem za to politicky zaplatil:
Jestliže Jásir Arafat učinil v době první války v Zálivu životní chybu tím, že se postavil na stranu Iráku a Saddáma Husajna, Ariel Šaron vyslal po 11. září preventivně velké vojenské síly na okupovaná palestinská území. Zřejmě se domníval, že mu v nastalém mezinárodním zmatku všechno projde, ale to se přepočítal. Kromě jiných mu to dal najevo i Bílý dům a izraelský premiér na chvíli ztratil smysl pro proporce: nařkl Západ ze zrady na Izraeli a přirovnal George Bushe k Nevillu Chamberlainovi, jenž v roce 1938 zaprodal Československo.
Reakce americké administrativy byla mrazivá a donutila Ariela Šarona k omluvě. Na své standardy, napsaly tenkrát některé deníky, se izraelský premiér „uklidnil nebývale pokorně“.
Žádný znak slabosti
Od jednoznačného Šaronova volebního vítězství v roce 2003 charakterizují kariéru „starého provokatéra“ (jeho dům v arabské části Jeruzaléma s vyvěšenou izraelskou vlajkou je provokací sám o sobě již řadu let) především tři záležitosti: vyšetřování z korupce, fyzická likvidace lídrů palestinské organizace Hamás a referendum ve straně Likud o stažení židovských osad z pásma Gazy.
Co se týká korupční aféry, její vyšetřování bylo v dubnu tohoto roku pro nedostatek důkazů zastaveno. Ariel Šaron byl podezřelý ze dvou prohřešků: jednak měl v devadesátých letech využít svého vlivu k tomu, aby za statisíce dolarů, předané jeho synovi, přiměl řeckou vládu k souhlasu s projektem turistického centra na jednom menším řeckém ostrově; a pak měl v letech 1999–2000 porušit zákon o předvolební kampani tím, že utratil o 1,5 milionu dolarů více, než je povoleno. Ariel Šaron podle jedné z vyšetřovacích verzí zakryl „přebytečné“ peníze tak, že je jeden z mecenášů poslal na účty jeho synů. V každém případě: jestli vůbec kdy bude nějaké další, první korupční kolo Ariel Šaron přestál a pro jeho politickou budoucnost se jeví mnohem důležitější ony další zmíněné otázky.
Taktika Ariela Šarona ve věci židovských osad v Gaze a na Západním břehu je odrazem nového politického realismu, který pomalu, ale jistě ovládl izraelskou pravici. Arikovi kritici sice upozorňují především na 92 tisíc lidí, žijících v šesti osadách na Západním břehu, o kterých izraelský premiér zatím nemíní diskutovat; ale důležité je, že bývalý jestřáb již umožnil odchod jiných 128 tisíc osadníků, čímž vůči vlastní minulosti učinil obrat o 180 stupňů.
Ať chtějí nebo ne, Šaronovi odpůrci musejí uznat, že se jeho politika ubírá směrem, po kterém částečně sami volají. Pro někdejšího vojevůdce a ministra zemědělství, který osady na palestinských územích zakládal, to znamená obrátit se proti „vlastním lidem“, znamená to v jistém smyslu zradit. Ariel Šaron to ví a ví i to, že někteří osadníci neopustí své domovy bez boje. Podle britského nedělníku Independent on Sunday využívá k jejich přesvědčování řadu metod – včetně podplácení nebo rozdělování bývalých sousedů na skupinky ve zcela vzdálených částech Izraele.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát zřejmé, nedávné útoky na lídry palestinské radikální organizace Hamás s touto realistickou politikou ve věci osad úzce souvisejí. Když se Izrael v roce 2000 stáhl z jižního Libanonu, v arabském světě se to vykládalo jako znak slabosti. Klinicky přesným zabitím Rantissího a Šejka Achmada Jassína Izrael nejenže (opět) prokázal své vojenské schopnosti, ale naznačil také, že stahování osadníků z Gazy žádným projevem slabosti není. A směrem dovnitř? Ariel Šaron sdělil likvidací mužů, kteří byli i podle palestinských měřítek považováni za radikály, toto poselství: Dokážeme zajistit vlastní bezpečnost i tehdy, když se z Gazy stáhneme.
Jak ale dnes víme, toto poselství (napsané podle levicových kritiků „krvavou Šaronovou logikou“) nepřineslo ministerskému předsedovi očekávaný výsledek. Členové strany Likud na počátku května 2004 v referendu plán na stažení osadníků z Gazy odmítli.
Uzavřený kruh
Ariel Šaron po neúspěšném stranickém plebiscitu oznámil, že z premiérského křesla neodstoupí. Syn farmářů, kteří se nikdy nevzdali, má ještě několik možností. Může vyhlásit předčasné volby, může vyvolat všeobecné referendum, které by zřejmě vyhrál, může vyčkat na dobu, kdy se i pravicově smýšlející straníci vydají „jeho směrem“. V každém případě, v kariéře Ariela Šarona se uzavřel jakýsi kruh a milovník houslové hudby se letos ocitl tam, kde v minulosti stál již mnohokrát: ve sporu s vlastními lidmi, na válečné stezce s vlastní politickou stranou.
