RUČNÍ VÝROBA SKLA NA NOVOBORSKUNad hutěmi s ruční výrobou skla je už pár let zataženo. Levné výrobky z východu dusí rozpálené pece. Novoborští skláři však našli způsob, jak si udržet existenci - ruční výrobu nabízejí jako show pro turisty.Na úpatí Lužických hor leží malebné Novoborsko - kraj řemeslných sklářů.
RUČNÍ VÝROBA SKLA NA NOVOBORSKU Nad hutěmi s ruční výrobou skla je už pár let zataženo. Levné výrobky z východu dusí rozpálené pece. Novoborští skláři však našli způsob, jak si udržet existenci - ruční výrobu nabízejí jako show pro turisty.
Na úpatí Lužických hor leží malebné Novoborsko - kraj řemeslných sklářů. Není to tak dlouho, co se odtud ručně vyrobené sklo ve velkém exportovalo do celého světa. „Éra našich prarodičů, kdy ruční práce zdobily nejeden kredenc, je však již za námi,“ míní Jiří Semerád, sklářský technolog společnosti Europrofi Glass. Zákazník podle něj nutí hutě k levné strojní výrobě. Ruční práce českých sklářů je pro zákazníky už příliš drahá. Rostou také ceny energie, a hutím se tak nízké ceny výrobků nedaří udržet. Někteří výrobci skla proto hledají ještě jiné alternativy příjmů - například budují sklářské skanzeny pro turisty.
ČESKOSLOVENSKO LIKVIDOVALO ZÁPADOEVROPSKÉ SKLÁŘE
V Evropě obchod s ručně vyrobeným sklem upadá už několik desetiletí. „Krizi, kterou si nyní prožívají skláři v Česku, si západoevropští prožívali už v osmdesátých letech,“ tvrdí lindavský sklář Petr Novotný.
„Tehdejší Československo a vůbec celá komunistická východní Evropa byla v období totality v oblasti sklářství pro svět tím, čím je pro ně dnes Čína. České sklo bylo velmi levné a přitom kvalitní. Výrobní norma za kus činila 23 haléřů. Do píšťal jsme foukali jako o život, za plat v přepočtu sto dolarů měsíčně. Nejprve 15 tisíc váziček modrých, pak červených, vše šlo ve velkém na vývoz do Sovětského svazu i do celého světa,“ popisuje Novotný. Podle něj tehdejší levná produkce zlikvidovala řadu západoevropských sklářů.
Dnes českým sklářům na záda dýchá levnější konkurence z Číny, Indie, Indonésie i Vietnamu. Před dvanácti léty Petr Novotný vypozoroval východní anabázi levných kopií skla Murano na západ. „Tehdy na veletrhu ve Frankfurtu Číňané vystavovali poprvé jeho kopie. Jejich ruční práce se blížila čtyřiceti procentům kvality italského originálu. Už za dalších pět let se mnohonásobně zlepšili. Kopie byly z osmdesáti procent bezchybné. Dnes je od originálu již nerozeznáte. A prodávají se za třetinovou cenu,“ líčí Novotný vývoj na trhu. Vlastní zkušenost s konkurencí z východu má i Semerád. „Za 10 dolarů jsme prodávali skleněné květiny do ciziny, dokud je Číňané nezačali nabízet za dolar,“ líčí.
DRAHÁ ENERGIE, SILNÁ KORUNA A ČSSD Krátce po sametové revoluci sklárny ještě zažívaly boom prodejů. Nicméně zlaté časy netrvaly dlouho a ekonomiku sklářských hutí začala táhnout modernizace technologií. Navíc neustále rostou ceny energie. Před sedmnácti léty stál Štěpánkovu rodinnou sklárnu provoz pícky v garáži sto korun denně, dnes je to 1500 korun. „Naše sklárna Ajeto zaplatí měsíčně za plyn půl milionu korun,“ potvrzuje trend Novotný.
Podle jeho slov je však daleko větším problémem sílící koruna. Od devadesátých let stačili v korunách udržet stále stejné ceny. „Naši zahraniční klienti se nestačí divit. Dříve platili za kontejner zboží 30 tisíc dolarů, pak 40, a naposled to bylo 50 tisíc. Snížil jsem proto ceny o 10 procent, jinak bych si obchod neudržel,“ líčí.
Před deseti léty prodával Novotný vázy Američanům za 100 dolarů kus. Jenže tehdy to bylo v přepočtu 3500 korun, dnes je to jen 2100 korun. „Zakázky sice stále máme, ale jsme ve střehu. Plánujeme postavit novou pec za 1,5 milionu. Pokud se však situace nezlepší, budeme ji muset postavit menší. A možná také přemýšlet o propouštění lidí,“ dodává.
Novoborský sklář Václav Štěpánek příčiny neúspěchu vidí jinde. „Podnikalo se nám dobře, než se k moci dostali sociální demokraté. Pak to začalo upadat,“ říká rozhořčeně. Líčí, že pořád chodí samé kontroly, a hlavně sklářům překáží administrativa, jako například časově náročné vedení záznamů skladových materiálů. „Jsme řemeslníci, žádné sekretářky,“ prohlašuje.
ČÍŠE Z GARÁŽÍ KONKURUJÍ ITALŮM
Těm nejmenším se ručně vyrábět sklo ještě vyplácí, jsou to takzvaní „píckaři“. Jde o skláře, kteří tvoří v podomácku vyrobených pecích. Mezi takové patří i rodinná sklárna Václava Štěpánka. Podnikat začínal v devadesátých letech. V garáži si postavili první pec. Dnes v rodinné firmě pracují i jeho dva synové. „Daří se nám dobře, ale dříve jsme měli větší zisky. Kvůli rostoucím nákladům jsme si je za ta léta nezvýšili,“ líčí Štěpánkova žena. Popisuje, že do roku 2000 si stačili něco našetřit, pak už to šlo s obchody jen z kopce. „Když je nejhůř, tak bereme z úspor,“ dodává. Vystačí to jen na uživení rodiny.
Někteří zahraniční obchodníci vycítili u novoborských sklářů velkou příležitost. Vyhovuje jim hlavně cenová flexibilita, kterou vynikají zejména malí „píckaři“. „Obzvlášť číše ze Štěpánkových rukou rostou na oblibě a jsou za velmi příznivou cenu,“ pochvaluje si nizozemská obchodnice se sklem Kristel Bollen. České sklo prodává po celém světě. Zdůrazňuje, že právě díky nízké ceně dokážou novoborští skláři konkurovat tradičním výrobkům z Murana.
Štěpánek však přiznává, že to má jeden háček, technika je náročná na čas. „Pokud se daří, tak za den zvládneme se syny vytvarovat asi šestnáct pohárů. Přilepšíme si tak denně dohromady o 11 tisíc korun hrubého. Taková zakázka je však výjimka. Jen při foukání jednodušších kalíšků jde polovina výdělku na pokrytí nákladů za energie, obalů či zhotovených forem. Jinak se máme co ohánět, abychom byli ziskoví,“ říká.
SKLÁŘI SE DALI NA AUTA
Podobně jako v jiných oborech náročných na zručnost se i sklářství potýká s nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil. V minulosti přitom paradoxně řada odborníků přišla kvůli nízké poptávce o práci. Mnozí našli práci v mladoboleslavské automobilce a k původní profesi se ani vracet nehodlají.
„Hlavní roli hrají mzdy. Skláři si vydělají 16 až 20 tisíc hrubého. Ale v automobilce mohou mít i o třetinu víc. Také pracovní atmosféra v hutích je neatraktivní, pracuje se pořád v horku,“ popisuje Vladimír Láznička, vedoucí školní hutě novoborské průmyslovky. Některé hutě situaci řeší tím, že si hledají pracovníky v zahraničí. Například harrachovská sklárna Františka Novosada zaměstnává mezi 120 lidmi Poláky a jednoho Rumuna. „Abychom si je udrželi, nabízíme některým také bydlení,“ uvádí Novosad.
Na druhé straně nejistá budoucnost ve sklárnách s ruční výrobou nemotivuje mladé učit se řemeslu. Tím, že tradiční technologie, jako rytí skla či hranařské práce, upadají a velké podniky spíše hledají strojaře, zákonitě se situace na trhu odráží také ve školství. „Naše škola byla vybudována právě pro tradiční rukodělné profese, jenže počet žáků nám rok od roku klesá,“ uvádí Pavel Zatloukal, ředitel Vyšší střední a odborné školy sklářské v Novém Boru.
SÓLO SE BOJUJE TĚŽCE
Organizační vazby mezi jednotlivými podniky se v devadesátých letech rozpadly. Dlouhou dobu sklářské hutě na trhu bojovaly sólo. Teprve v září loňského roku se sdružily v klastr - Czech Glass Cluster (CGC). „Hodláme surovinu nakupovat ve velkých objemech za nižší ceny, ušetřit energie a vytvořit tlak na změnu legislativy ku prospěchu malých. Menší skláře totiž pálí vysoké platby za měření emisí. Ročně zaplatí 15 až 20 tisíc korun a k tomu správní vyměřovací poplatek 1500 korun. „Ministerstvo průmyslu a obchodu na to upozorňujeme už 15 let, ale neúspěšně. Doufáme, že společně v klastru můžeme podmínky změnit,“ uvádí Jiří Semerád, jeden z otců zakladatelů CGC.
Klastr má připraven program pro zavádění nového technologického prvku ve výrobě. Úspory energie slibují takzvané pelety. Jde o nový sklářský kmen v podobě granulátu. Je sice o čtyři koruny dražší než běžný sklářský kmen, který je k dostání i za 10 korun kilo, ale šetří energii. „S peletami mají sklárny spotřebu plynu o pět až deset procent nižší,“ objasňuje Semerád.
Stěžejní vizi sdružení CGC je známka nejvyšší kvality - Czech Glass Cluster, již společně chtějí prosadit na arabském trhu. V lednu letošního roku se klastr stal členem Česko-arabské obchodní komory. Do CGC doposud vstoupilo pět výrobců. Celkem má společnost 10 členů: Europrofiglass, RubínGlass, Milan Šperlík, Radek Stehlík, Jiří Kyselka-Sklojas, Technická univerzita v Liberci, Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem, Vyšší a střední odborná škola sklářská Nový Bor, Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Železný Brod a Kamenický Šenov.
HUTĚ JAKO TURISTICKÁ ATRAKCE Přestože skláři prožívají hubené roky, u pecí převládá víra v lepší budoucnost. Štěpánek a Semerád se shodují, že potenciál může být kupodivu na asijském trhu. Semerád je přesvědčen, že prorazit by tam mohli s objemnými tvary. Například huť Sklo Bohemia už dnes na tamní trhy úspěšně vyváží. Novotný však vidí budoucnost spíše v ateliérových studiích. Výhodu spatřuje v geografické poloze Česka v centru Evropy. Vysvětluje, že obchodníci z Německa či Švédska to k nám do skláren mají blíže než do italského Murana. „A mimo to, míst v Evropě, kde se sklo ručně vyrábí, ubývá,“ líčí.
Novotný z Ajeta má ještě jiný plán v záloze, jak si udržet byznys. „Stodolu vedle sklárny předěláme na turistickou atrakci. Postavím tam předváděcí pícku pro turisty. K tomu nabídneme bufet a v malé prodejně si turisté budou moci zakoupit zlevněné sklo. V Novém Boru jsem před dvěmi měsíci dostavěl nové sklářské studio. Vedle je restaurace a přes prosklenou stěnu hosté mohou přihlížet práci sklářů,“ popisuje Novotný.
Do budoucna se pojistil také harrachovský podnikatel František Novosad. Již v roce 2002 v areálu sklárny vybudoval minipivovar s restaurací, původní ubytovnu zrekonstruoval na hotel a nešetří ani dalšími nápady. Několik let nabízí exkurze po závodě pro turisty a brzy k nabídce přibudou ještě pivní lázně. „Kdybychom neměli tyto jiné aktivity, sklárnu jsme již dávno zavřeli. Zachraňuje nás vstupné. Jenom na tom za rok vyděláme miliony,“ objasňuje Novosad. Ročně jeho sklářský skanzen navštíví 50 tisíc návštěvníků.
Právě orientace na turistiku může být přitom pro skláře v příštích letech velmi výhodná. Mohou totiž čerpat peníze z Regionálních operačních programů. „Budeme-li sklářství pojímat jako tradiční, případně umělecké řemeslo, a ne jako,průmysl‘, pak má nesporně potenciál z pohledu podpory cestovního ruchu,“ uvádí Lukáš Bumbálek z HVB Bank.
Podle něj podpory zahrnují i oblasti rozšiřování a zkvalitňování stravovacích a ubytovacích služeb, rovněž vytváření nových atraktivit, včetně například zpřístupnění technických zajímavostí či průmyslových památek. „Dokáži si představit i projekty z oblasti sklářské výroby. Pokud prokáží potenciál zatraktivnit region a přivést více návštěvníků, mohou mít naději. Nabízí se samozřejmě pro regiony, kde má sklářský průmysl tradici a historii. A takovým regionem je bezesporu Novoborsko,“ přibližuje Bumbálek.
Drobní podnikatelé působící ve venkovských oblastech mohou žádat o peníze i v rámci Programu rozvoje venkova. Ten podporuje mimo jiné zakládání a rozvoj mikropodniků (do 10 zaměstnanců) a zaměřuje se přitom na drobnou výrobu a řemesla (např. truhlářství, tesařství, keramiku, sklářství a další). Podle Bumbálka připadají v úvahu i dotace zaměřené na podporu podnikání (například technologie a inovace ve výrobě, podpora výzkumu a vývoje úspory energií). „Zde by se však jednalo více o průmyslové využití než o tradiční pojetí řemesla,“ doplňuje.
V příhraničních oblastech se podnikatelům naskytne ještě další možnost nepřímé podpory ze strukturálních fondů. Jedná se o využití prostředků Operačních programů zaměřených na přeshraniční spolupráci (například operační program Česko-Sasko). „V rámci různých priorit a oblastí podpory těchto programů se může jednat o aktivity spadající do kategorie Hospodářská kooperace a rozvoj přeshraničních hospodářských struktur,“ informuje David Grolig z HVB Bank.
