Přehlídka uchazečů o prezidentský úřad je prostě realitou toho, co je česká politická elita schopna nabídnout, říká šéf organizace Člověk v tísni
Václav Havel si ho představoval jako příštího prezidenta. Šimon Pánek ale kandidovat odmítl. Českou politickou scénou není zrovna nadšen. „Měli jsme KSČM zakázat či se měla,nějak‘ reformovat. Tabu vůči lidem, kteří byli v komunistické straně, je pro mě po tak dlouhé době jako tabu principiální až moc dogmatické. Bylo by zajímavé, kdyby se omluvila, prošla reflexí, zbavila se doktríny třídního boje a podílela se konstruktivně na parlamentní demokracii, když už tam celou dobu je,“ míní ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek.
* Kandidát na prezidenta Jan Fischer vás označil za svého případného viceprezidenta. Přijal byste jeho nabídku?
Jednak tato funkce neexistuje, takže taková možnost je hypotetická, a i kdyby existovala, vzhledem k tomu, že jsem jasně řekl, že se nechystám kandidovat na prezidenta, nechystám se kandidovat ani na viceprezidenta.
* Jak vám nabídka zněla z úst pana Fischera?
Pan Fischer ji se mnou nedomlouval, je to jeho názor. Proč takový návrh vznesl, se musíte zeptat spíš jeho.
* Co vůbec říkáte na naše prezidentské kandidáty?
Dvaadvacet let budování demokracie sice samo o sobě něco znamená, ale toto jsou prostě naši prezidentští kandidáti. Měl bych favorita, kterého bych volil v prvním kole, ale asi bych si dovedl představit i jiné osobnosti. Přehlídka uchazečů o prezidentský úřad je prostě realitou toho, co je česká politická elita schopna nabídnout. Byť kritizovat je snadné.
* Bezprostředně po volbách v roce 2010 jste uvedl, že jste příjemně překvapen jejich výsledkem, jak lidé vykroužkovali neoblíbené poslance nebo jak se dokázaly prosadit malé strany. Jak byste události hodnotil dva roky poté?
Zejména z míry vnitřních sporů, turbulencí a krizí ve vládní koalici, které často překrývají to, co by vláda měla dělat, tedy vládnout, spravovat, pracovat, je člověk v deziluzi. Výkon vlády jako celku je tím částečně paralyzován. Také mi vadí způsoby. Ač si myslím, že je třeba veřejné finance šetřit, měly by být škrty činěny v zásadě s omluvou a s důkladným vysvětlováním.
* Člověk v tísni pomáhá lidem v tíživých životních podmínkách. Myslíte, že změny, jejichž cílem jsou úspory v sociálních dávkách, jsou nastavovány optimálně?
Rozhodně souhlasím s racionalizací a zpřísněním dávkového systému. Ovšem tento proces trvá zhruba posledních osm až deset let. Zejména v devadesátých letech a v první polovině minulé dekády byly dávky nastaveny tak, že pro spoustu lidí představovaly velmi dobrý způsob živobytí a fungovaly demotivačně vůči zaměstnání. Když získal člověk práci, ztrácel skoro stejnou sumu dávek, jakou si vydělal. Pak nastal posun. Dávky poklesly a zároveň se již nekrátily tak razantně po nástupu do zaměstnání, což byly podle mě racionální kroky. Nyní však šetříme za každou cenu. Diverzifikace, tudíž podívat se detailněji a citlivěji na typy příspěvků, probíhá málo. Změny se připravují pod velkým časovým a módně ideologickým tlakem, že vše seřežeme. Některé skupiny dávek přitom představují jen desítky, maximálně malé stovky milionů korun, což je v celkové matematice zanedbatelná částka. V Česku ve srovnání s Evropou žije zatím velmi málo lidí pod hranicí chudoby. Ale je hodně lidí, kteří se drží relativně nízko nad touto hranicí. Pokud vládní kroky budou mít za dopad zvýšení počtu chudých, bude to velmi špatné. Založí se tím na větší skupinové a možná i generační pnutí, protože se dotknou celých skupin obyvatel včetně části seniorů, což není dobré pro sociální smír ve společnosti. Přitom úspory u některých dávek – jako například návrh plošného zrušení příspěvku na bydlení – jsou tak malé, že nestojí za tyto společenské vícenáklady, byť nebudou hned vyjádřeny v penězích.
* Existuje podle vás obecný recept, jak vyřešit sociálně tíživé poměry některých Romů a ostatních znevýhodněných lidí?
Je třeba říci, že i u nás, kde se odhaduje počet Romů na 250 tisíc, jich sto až sto padesát tisíc žije integrovaně, ve městech, pracují, normálně bydlí. Jenom polovina či menší část žije v sociálně vyloučených lokalitách ve velmi špatných podmínkách, kde etnicita jakoby splývá se sociálním vyloučením. Náš přístup je založen zcela na sociálním a osobním, nikoli na etnickém principu. Nicméně většina z našich klientů jsou Romové. Život je těžký pro ně samotné i pro lidi okolo, to nemá smysl zastírat. Určitě se nepodaří vyřešit situaci všech, jako se nepodaří vyřešit situaci všech dlouhodobě nezaměstnaných v majoritní společnosti. Jistá skupina vždy zůstane nezaměstnaná, nechce se integrovat. Obdobné je to i u lidí v sociálním vyloučení, například Romů. Jejich problém ale nelze vyřešit zcela a skupinově. Musí se k nim přistupovat individuálně, maximálně v rodině. Neexistuje ale žádný plošný, univerzální a zejména rychle fungující recept. Jde o dlouhodobou, individuální sociální práci, která pomáhá části těchto lidí se integrovat anebo, máme-li být opravdu realističtí, v některých případech jenom pomáhá nezvyšovat počet lidí v sociálním vyloučení. Třeba prací s dětmi a dospívajícími.
* Objevila se kacířská myšlenka, že by se mladí lidé z těchto komunit vychovávali v internátech, aby nebyli ve špatném prostředí. Co si o tom myslíte?
Nevím, jestli je to možné v dnešní svobodné společnosti. Sociální inženýrství tohoto typu vypadá na papíře dobře, ale bez souhlasu rodin a bez jejich spolupráce, je absurdní o něm uvažovat. V posledních letech zkoušíme pilotní program podle norské metody určené dětem imigrantů a sociálně slabých. Začínáme v předškolkových klubech, kam s matkou docházejí děti dva až čtyři roky a dohánějí kompetence, které jim rodina nedá. To je příprava na normální školku. Pak jdou do školy, přičemž jsou doučovány. Na střední škole se ukazuje být motivací stipendium, stačí tisíc korun měsíčně. Ruku v ruce s tím má jít pracovní poradenství. Jasně, trvá to 15 let. Možná je pak ale na konci někdo, kdo je integrovatelný, zaměstnatelný. Od svých rodičů, pokud jsou dvacet let bez práce, rezignovaní, někteří v dlouhodobých závislostech a nevěří v možnost normálního života, mimo jiné pro odmítavost podmíněnou rasově, některé návyky prostě získat nemůže. Mnozí jsou totálně demotivovaní a někteří odrazují děti od kariéry se slovy: To nedělej, stejně to nemá smysl.
* A jaký máte na program ohlas ve znevýhodněné populaci?
Obrovský. Mají o něj zájem. Často si uvědomují, že by jejich život měl být lepší, ale nejsou schopni překonat bariéru, že 20 let nemají práci. Mluvili jsme o tom, že právě z eurofondů by bylo dobré dát část peněz do zvýšení inkluzivity běžného vzdělávání. Aby děti, které ze skutečně objektivních důvodů nemusejí, nekončily ve speciálních, většinou zvláštních školách. Tedy pomoci dětem ze sociálně vyloučeného prostředí, aby mohly chodit do předškolkového klubu, do normální školky, školy a pokračovat střední školou či učebním oborem. Potom je relativně slušná šance, že budou normálně fungovat a pracovat. Jestli je tedy nezablokuje většinová společnost, jejíž část, a ne malá, se chová stále více xenofobně.
* Vycházejí vám v podobných projektech představitelé obcí vstříc?
Samosprávy nás před deseti lety považovaly dílem za blázny, dílem za snílky, dílem za někoho nebezpečného, kdo chce pracovat v sociálním vyloučení, většinou s Romy, místo aby z jejich obce zmizeli. Postupem času si státní správa i samosprávy uvědomují, že je to reálný problém pro ně, pro většinu obyvatel, ale i pro lidi z ghetta a že je třeba jej řešit. Zájem o přímou sociální práci i o know-how, jako jsou třeba školení místní policie, vysvětlování poměrů, práce se školami nebo doučování, velmi roste. Protože radnice si uvědomují, že problém nezmizí a že z Prahy nepřijde zlatý recept, jak vyřešit sociálně vyloučenou lokalitu, kde žije čtyři sta Romů.
* Vaše společnost se za dvacet let rozrostla do velkého subjektu s 300 zaměstnanci, půlmiliardou obratu ročně a širokým spektrem pomoci. Je těžké řídit takovou organizaci?
Je vybudována na schopných emancipovaných lidech, kteří pod sebou mají agendu, jižzřídí sami. Za posledních osm deset let u nás vyrostl samostatný střední a vyšší management. Dávno to není otázka dvou tří lidí. Jsme hodně decentralizovaní ve smyslu obsahu, proaktivity, kreativity a prostoru pro jednotlivé sekce. Vedle toho jsme zřídili poměrně robustní administrativně finanční systém, včetně elektronického workflow, schvalovacích procesů smluv, dodávek, plateb, přísných pravidel výběru dodavatelů, protikorupčních, etických a dalších, což nám pomáhá hlídat, jak projekty běží. Lidé mají hodně prostoru, ale přitom musejí dodržovat základní pravidla, kdo co schvaluje, kdo za co ručí. Myslím, že se nám zároveň podařilo zachovat dynamického ducha, poctivý přístup k práci, byť to zní jako klišé, a svobodné férové prostředí.
* Má podle vás Člověk v tísni ještě prostor na další rozvoj?
Jsme členem evropské Aliance 2015, která sdružuje sedm organizací, tři jsou menší a další veliké. Například irský Concern má obrat 150 milionů eur ročně, řídí ji 60letý gentleman, který dělá čtyřicet let v oboru a společnost dobře funguje. Proč by tedy podobná nemohla fungovat i u nás, když je Česko dvakrát větší než Irsko? Člověk v tísni možná přesahuje velikost stále ještě postkomunistické středoevropské země, ale z evropského pohledu patříme maximálně mezi středně velké organizace. To je pro nás otázka perspektivy.
* Takže nemáte pocit, že byste potřeboval profesní změnu?
Myslím, že máme ještě kam růst. Práce, již dělám, se velmi mění. Zatímco před dvaceti lety jsem nakládal kamiony a jezdil s nimi do Bosny, nyní se soustředím především na strategické směřování organizace, mezinárodní sítě, trendy, expertní věci.
* Zmínil jste, že jste organizaci postavili na manažerských principech. Mohl byste být atraktivní pro hledače talentů i do komerčního sektoru, například poradenského byznysu. Dostáváte často takové nabídky?
Nedostávám. Jednak nás zřejmě stále většina lidí z korporátní sféry vnímá jako ty, co nosí sandály s ponožkami, a jednak jsem dost explicitní v tom, že to, co dělám, chci dělat a nic jiného nehledám. Naopak se k nám v posledních letech hlásí manažeři, kteří za sebou mají úspěšnou finanční kariéru a chtějí změnu. Někdy to vyjde, a pak je spolupráce s nimi perfektní, někdy ne. Anebo je vůbec nevybereme, protože zjistíme, že jejich vnímání světa je natolik odlišné, že by u nás pracovat nemohli. Prakticky vždy jsou to ale lidé, kteří umějí dobře řídit kolegy. Řízení je u nás stejně důležité jako v byznysu.
* Myslíte, že už se v Česku sféra neziskových organizací či charitativních nadací profesionalizovala?
Nevím. Problém je v tom, že je určitá kritická hranice velikosti organizace. Tu, již má jen málo zaměstnanců, žije od projektu k projektu a často je na hraně existence, je těžké profesionalizovat. Větší organizace s obraty v desítkách milionů korun se ale v zásadě profesionalizovaly. I díky tomu, že soutěží o evropské peníze a u těchto projektů jsou nároky na dokumentaci, finanční řízení, schopnost reportovat veliké. Buď to zvládnou a pak už musejí být dost profesionální, nebo to nezvládnou a na tyto peníze nedosáhnou. Potom leckdy končí či jen přežívají, dobře diverzifikované zdroje má jen nemnoho větších českých nevládek.
* Napomáhá profesionalizace také očistě trhu od různých podvodných sbírek nebo nadací s podivným účelem?
Spíš se lidé naučili si vybírat. My jsme služba jako každá jiná. Všude se najdou kvalitní, schopní, nešikovní a také podvodníci. Lidé se víc učí rozlišovat, ptát se, už neskočí na prvoplánovou vějičku: Pomozte! Doufám, že i média budou schopná se lépe ptát. Víc jít do hloubky výročních zpráv, zkoumat, na co peníze jdou, jaký je poměr režijních nákladů a meritu pomoci. Dobrým příkladem je Velká Británie, kde k vyhlášení sbírky nic nepotřebujete. Můžete ji vyhlásit na svou vlastní zodpovědnost, ale musíte publikovat, na jaký účel peníze půjdou a jak jsou využity. Když média či někdo jiný zjistí, že jste záměr nedodržel, podají na vás trestní oznámení.
* Říkáte, že je třeba se orientovat podle výše provozních nákladů. Jaký poměr k celkovému obratu je tedy přijatelný?
Liší se podle typu práce a metodologie, jak se provozní náklady počítají. U nás například se výdaje na čisté administrativní zázemí a správu pohybují kolem šesti procent. Ty lze jednoduše oddělit. Nejsou v nich ale zahrnuty výdaje spojené s výkonem projektu. Také se nelze orientovat čistě optikou, kolik dáváte na platy. Třeba v programech sociální integrace, v nichž pracuje 180 sociálních pracovníků, jde 85 procent peněz právě na mzdy. Kdežto když stavíme na Srí Lance po tsunami školu za dvacet milionů a stavbu, již pro nás dělá místní firma na zakázku, organizuje jeden český inženýr, jde vlastně jen o jeden plat. Máme proto vnitřní systém, jak režijní výdaje měříme. Díváme se na pražské náklady, misijní, kolik dosahují platy najatých cizinců, někde, například v Africe, jsou vysoké bezpečnostní nebo logistické výlohy. Když se vcelku ty nepřímé náklady pohybují do dvaceti procent, je to podle nás v pořádku. Jakmile přelézají čtyřicet procent, je to už opravdu hodně. Asi nejférovější je, pokud organizace samy odkryjí výdajové položky. Dobrým vodítkem je také výše průměrných platů. U nás například průměrná měsíční hrubá mzda dosahuje 24 tisíc korun, u top managementu, což publikujeme v závěrečných zprávách, pak 37 tisíc. l
Šimon Pánek (44) • Studoval Přírodovědeckou fakultu UK, ale v roce 1994 z ní odešel. • Již od roku 1988 organizuje humanitární pomoc, tehdy pro Arménii, kterou zasáhlo ničivé zemětřesení. • V roce 1989 spoluzaložil studentské hnutí STUHA a byl zvolen do předsednictva koordinačního studentského centra. Stal se členem Občanského fóra a vyslancem zvláštního týmu Václava Havla, který jednal o vytvoření nové demokratické vlády. • Za OF byl v roce 1990 kooptován do Federálního shromáždění, nabídku však nepřijal. Vzdal se mandátu i poté, co byl řádně zvolen v červnu 1990. • Spoluzaložil soukromou informační agenturu Epicentrum. • Spolu s Jaromírem Štětinou založil Nadaci Lidových novin, která se později přejmenovala na Člověka v tísni. Nyní této největší české humanitární, rozvojové, vzdělávací a lidskoprávní obecně prospěšné společnosti šéfuje. • S partnerkou vychovává dvě dcery. Česku ve srovnání s Evropou žije zatím velmi málo lidí pod hranicí chudoby. Ale je hodně lidí, kteří se drží relativně nízko nad touto hranicí.
Příběh organizace
Pomoc za 5,5 miliardy korun
Začínali v kuchyňce Lidových novin s cílem pomáhat v krizových oblastech a podporovat dodržování lidských práv ve světě. Dnes je Člověk v tísni nejznámější a největší českou nevládní charitativní společností. Letos oslavila kulaté dvacáté narozeniny. Koncem května si organizace k výročí nadělila dárek a v prostoru Langhans v centru Prahy otevřela své Centrum, z něhož chce vybudovat jakési místo aktivního občanství pro lidi, kterým není jedno, co se kolem nich děje. Provoz zahájila fotografická výstava mapující působení organizace od jejího vzniku až do současnosti. Záběr Člověka v tísni se postupně rozšířil na čtyři základní oblasti. Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce je zaměřena na okamžitou pomoc lidem v nouzi při přírodních katastrofách nebo ve válečných krizích a zároveň dlouhodobou pomoc lidem žijícím v chudobě a špatných životních podmínkách. Za dvacet let se této pomoci dostalo obyvatelům více než čtyřiceti zemí. Od počátku k základní filozofii společnosti Člověk v tísni patří podpora lidských práv, programy nyní probíhají například na Kubě, v Barmě, Bělorusku, Rusku, Moldávii a na Ukrajině. Součástí je i Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Sociální vzestup chudých či ohrožených rodin podporují programy sociální integrace prostřednictvím poradenských a vzdělávacích služeb. Využívá je více než 70 českých, moravských i slovenských obcí. Zaměřují se také na pomoc dětem ze sociálně slabých rodin při dosažení vzdělání, které jim zvýší pozdější šance na trhu práce. Vzdělávací a informační programy zvyšují informovanost české společnosti o problematice chudoby, migrace, porušování lidských práv a usilují o zmírnění rasových a národnostních předsudků a xenofobie. l 20 let Člověka v tísni v číslech • 2 267 000 přímých příjemců pomoci • 8 883 000 nepřímých příjemců pomoci • 2 900 škol zapojených do festivalu Jeden svět • 1 000 rodin politických vězňů dostalo pomoc • 400 000 000 korun rozděleno po povodních v ČR • 805 000 diváků na festivalu Jeden svět • 290 postavených či rekonstruovaných škol • 4 800 klientů sociální práce ročně • 20 700 absolventů vzdělávacích kurzů • 5 539 000 000 korun využito pro pomoc
Samosprávy nás před deseti lety považovaly dílem za blázny, dílem za snílky, dílem za někoho nebezpečného, kdo chce pracovat v sociálním vyloučení, většinou s Romy, místo aby z jejich obce zmizeli
O autorovi| Marcela Alföldi Šperkerová, alfoldi@mf.cz
