Reportáž z Kobaní, odkud Kurdové po těžkých bojích a s velkými ztrátami vytlačili Islámský stát
Euforie z vítězství se zde mísí se smutkem nad cenou, za jakou ho bylo dosaženo.
Síla a odhodlání místních kalí bolest nad ztrátou těch, kteří se vítězství nedožili. A také se strachem z dalšího útoku. Vítejte v Kobaní, městě, které bylo jako první vyrváno z rukou teroristů z Islámského státu a vráceno zpět svým obyvatelům. Za cenu totální zkázy.
DĚTSKÁ HŘIŠTĚ NA KAŽDÉM KROKU
Hromada sutin, z nichž trčí k nebi holé dráty, které kdysi tvořily opěrnou konstrukci domu. Zpod sutin čouhá zbytek matrace a pár starých dek. Kus betonu, který kdysi sloužil jako strop, teď visí bezvládně k zemi a děti si z něj udělaly skluzavku. Vylezou nahoru, dřepnou na bobek a sjedou dolů do sutin. Jiné hřiště v celém městě není, a tak dětem nezbývá než si hrát v ruinách nebo ohořelých vracích aut.
Protější dům je na tom trochu lépe. Polovina ho zůstala stát a slouží tak jako obydlí pro dvě rodiny, které se do něj sestěhovaly.
„Já, můj muž a naše děti jsme bydleli v tomhle,“ ukazuje mladá žena na kupu sutin.
Jmenuje se Didžla, je krásná a má tři děti. A ve svých 27 letech je už vdovou. Její muž Džamál padl při obraně města. „Když začala bitva o Kobaní, můj muž se rozhodl bojovat, přihlásil se jako dobrovolník ke kurdským milicím YPG. Já jsem odešla s dětmi do Turecka, stejně jako všichni lidé z Kobaní. Po třech měsících jsme dostali zprávu o jeho smrti. Pro mě je to teď moc těžké, byl to dobrý manžel. Nikdy na něj nezapomenu, budu žít pro naše tři děti,“ říká Didžla. V rukou drží nejmladšího syna – malého Džamála. „Byla jsem těhotná, když šel manžel bojovat. Říkal mi, že to určitě nepřežije a že mám dítě pojmenovat po něm,“ vypráví mladá žena a dál už přes příval slz nemůže pokračovat. I když z domu nezachránili skoro nic, to nejcennější jí přece jen zůstalo. „Všechny naše společné fotky jsem si vzala sebou do Turecka, a tak je to pro mě a pro děti jediná vzpomínka na mého manžela,“ říká Didžla.
Jakmile její dvě starší děti vidí fotky táty, nechtějí je pustit z rukou, přetahují se o ně a dokola nám ukazují otce.
3000 MUČEDNÍKŮ
Didžlin tchán Abdul Misto přináší zarámovanou fotku svého mrtvého syna. Na rozdíl od Didžly nad jeho smrtí nepláče. „Já jsem na Džamála velmi hrdý. Můj syn je hrdina a padl v boji za naši svobodu,“ říká starý muž a zpod kamene vytáhne vlajku YPG a hrdě s ní pózuje.
Všichni bojovníci YPG a YPJ (ženské milice), kteří padli v boji proti Islámskému státu, jsou zde na severu Sýrie, v Kurdy obývané oblasti zvané Rojava, oslavováni jako mučedníci. Jejich portréty zdobí ulice každého města, kruhové objezdy, visí v kancelářích všech politických i vojenských představitelů, v obývácích obyčejných lidí. V boji proti IS jich padlo už více než tři tisíce, z toho téměř tisíc právě v Kobaní.
Didžla s dětmi nyní žije v domě naproti, u rodičů svého manžela. Obyvatelné zůstaly dvě místnosti. V jedné z nich leží všechen jejich majetek – osm polštářů, několik dek, matrací, pár starých koberců, které našli pod sutinami. Z místnosti v prvním patře zůstala polovina, Didžla tu právě připravuje oběd. Pod starým rezavým kotlem rozdělala oheň a do hrnce dala vařit vodu na zeleninu.
Voda je pro obyvatele Kobaní jedním z největších problémů. Potrubí, které do města vodu přivádělo z nedaleké řeky Eufrat, bylo totiž během bojů zničeno. „Vodu si musíme kupovat a to je pro nás obrovský výdaj, jeden barel stojí pět dolarů,“ říká Abdul. Na stará kolena se stal živitelem rodiny. Rojavská vláda dává všem rodinám mučedníků měsíčně kompenzační rentu 70 dolarů. „To nám ale nestačí, nastěstí dostaneme občas příděl potravin, a abych rodinu uživil, začal jsem prodávat chleba,“ vysvětluje Abdul s tím, že denně prodá až 700 balíčků kulatých placek. Z čeho ale opraví dům, netuší. Jedno ví rodina jistě – do Evropy nechtějí. „Co bychom tam dělali, nemluvíme vašimi jazyky, nikoho tam neznáme. Toto je naše půda a tady chceme žít. Vybudujeme si Kobaní znovu a bude to jako malá Evropa,“ zasní se starý muž. Procitne, když uslyší zvuk motoru a zákazníka, který si přijel koupit chleba. Abdul ho obslouží, pečlivě zapíše prodej do sešitu a peníze uloží do krabičky.
O autorovi| MARKÉTA KUTILOVÁ spolupracovnice redakce
