Před 150 lety vyslal britský kabinet trestnou výpravu do Etiopie. „Viktoriánský státní banket“ skončil dokonalým úspěchem: etiopský král byl po smrti a zajatci volní
Na vyprahlém etiopském pobřeží to na podzim roku 1867 vypadalo jako při stavbě babylonské věže. Tři stovky britských lodí přivážely dnem i nocí tisíce vojáků a dělníků z indické Bombaje, vodu z Adenu a tažná zvířata z celého Blízkého východu.
Henry Morton Stanley – slavný korespondent New York Heraldu – nemohl chybět: „Tisíce polonahých Asiatů se dřely za zpěvu barbarských písní pod tak horkým sluncem, jaké kdy jen v tropech plápolalo, a do práce je honily stovky uniformovaných dozorců s dlouhými karabáči v rukou. Hýkání oslů, ržání koní, řehtání mul, bučení žíznivého dobytka, řezavé houkání obrovitých lokomotiv a hlučné hřmění neustále sem a tam popojíždějících rozhrkaných vozů vzbuzovalo dojem, jako by se do Afriky stěhoval celý národ a na žhavých plážích Zulského zálivu (dnes zhruba uprostřed eritrejského pobřeží – pozn. red.) zakládal veliké město.“
Na dosud takřka liduprázdném kusu země se najednou mísily snad všechny lidské rasy a podivuhodným způsobem také staré s novým. Ženisté (Royal Engineers) postavili stovky metrů dlouhá přístavní mola, instalovali dva kondenzátory schopné denně odsolit až 160 tun mořské vody a začali přes pobřežní poušť až k horám tyčícím se pětadvacet kilometrů daleko budovat telegraf a železnici. Dál civilizace nesahala. Veškeré zásoby si museli na úpatí hor naložit na hřbet lidé a zvířata – včetně 44 indických slonů vlekoucích těžká děla – a zbylých 650 kilometrů do nitra kontinentu urazit po svých jako v dobách Hannibalových.
Všechno toto lidské a zvířecí hemžení měl na svědomí pološílený etiopský král Tewodros II., který už skoro čtyři roky držel v zajetí britského konzula Charlese Duncana Camerona a asi třicítku evropských misionářů a řemeslníků s rodinami.
Vzteklý pes
Tewodros (Teodor) měl spoustu dobrých vlastností, což oceňovali i jeho vězni. Lékař Henry Blanc například zcela vážně tvrdil, že se v něm snoubila „veškerá důstojnost suveréna, přátelství a korektnost dokonalého gentlemana“. Nesporně byl také inteligentní a mimořádně schopný.
Ještě před čtyřicátým rokem života dokázal – tento syn bezvýznamného guvernéra jedné zapadlé provincie – dobýt celou Etiopii a hrdě pak prohlašoval, že je potomkem Šalamouna a Alexandra Velikého. Hned poté se pustil do reforem a nevedlo se mu zle.
„Tewodros potlačoval polygamii a konkubinát; zakázal obchod s otroky a přinesl klid do celé země,“ oceňoval jeho úsilí předchůdce nešťastného Camerona Walter Plowden.
Jenže postupem času začalo Tewodrovu mysl zastírat temné šílenství. Na povrch vyplouvaly megalomanské a kruté rysy jeho povahy a světlé chvilky se střídaly s výbuchy bezuzdného vzteku. Upalování stovek lidí zaživa bylo za jeho časů běžné, jiní dopadli jako vládce vzbouřenecké provincie Tigraj, kterému dal běsy stižený král uřezat ruce a nohy a poté ho umořil žízní k smrti. „I v dosti divokých etiopských poměrech proto,“ jak poznamenal autor knihy Modrý Nil Alan Moorehead, „panovalo domnění, že to byl spíš vzteklý pes než lidská bytost.“
Můj otec byl šílený
Na dopisy se má odpovídat a britsko-etiopská rozmíška je toho názorným důkazem. Když roku 1862 Cameron nahradil v Etiopii – vzbouřenými kmeny zabitého – Plowdena, věnoval Tewodrovi dvě nádherné pistole od královny Victorie a navrhl mu, aby s Británií uzavřel smlouvu o přátelství. Tewodros okamžitě odeslal do Londýna list, ve kterém „velké křesťanské královně milující všechny křesťany“ květnatě vylíčil, kterak pomstil Plowdenovu vraždu, když „jsem z vůle Boží všechny nepřátele vyhladil a nenechal naživu ani jediného (dva tisíce mrtvých a zmrzačených byl opravdu slušný výkon – pozn. red.), přestože byli z mé vlastní krve, jen abych získal Vaše přátelství“.
Jenže na Foreign Office dopis kamsi zapadl a odpověď na něj nikdy nepřišla. Když navíc Cameron odcestoval do nepřátelského – muslimského – Súdánu, aby tam sondoval možnosti pěstování bavlny, uražený král pochytal evropské misionáře, uvrhl je do želez a nic netušícího Camerona nechal v lednu 1864 po návratu do Etiopie rovnou mučit.
Britové nejdřív psali dopisy, a když to bylo k ničemu, vyslali do Etiopie mosulského křesťana (a absolventa Oxfordu k tomu) Hormuzde Rassama.
S Tewodrem se Rassam setkal v jeho stotisícovém stanovém táboře u pramenů Modrého Nilu až v lednu 1866 a musel si připadat jako ve snu. Král ho nazýval „milovaným přítelem“, všemožně mu nadbíhal a zahrnul ho přízní a dary: párem lvíčat, několika vzrostlými krajtami, vlastnoručně ulovenou antilopou, koroptvemi a překrásně zdobenými zbraněmi. Pár týdnů nato propustil král všechny zajatce a dal jim svolení k odchodu. Když se s ním však přišel Rassam rozloučit, neměl Tewodros po třídenní pitce dobrou náladu, nechal vyslance spoutat a pod žhavým etiopským sluncem uspořádal se zajatci cosi jako polní soud. Od začátku do konce to byla fraška. První den král Rassamovi vyčítal, že ho „chce opustit a odvést ty, kteří ho potupili“, druhý den zahájil výkřikem „Kriste Ježíši, odpusť mi“ a začal se modlit. Evropany poté nechal volně chodit po táboře a v dubnu dokonce oslavil narozeniny královny Victorie jedenadvaceti salvami z pušek. O něco později však uvrhl zajatce do temných kobek a Rassamovi lítostivě svěřil: „Můj otec byl šílený, a ačkoli lidé často říkají, že jsem šílený rovněž, nikdy jsem tomu nevěřil; ale po tom, jak jsem se nyní zachoval, vím, že je to pravda.“ V dalších týdnech a měsících se zajatci stěhovali z místa na místo a vedlo se jim podle toho, jakou měl král zrovna náladu. Chvíli se mohli pohybovat volně, chvíli ne, ovšem nakonec všichni včetně Rassama skončili v horské pevnosti Magdala. Měli pohodlné chatrče, sloužící a, jak píše Moorehead, nebylo neobvyklé, když usedli k večeři, která sestávala ze „dvou nebo tří předkrmů, ryby, pečeně, pudinku, toastů s ančovičkami a krémového sýra“. Kromě toho si mohli koupit arak či etiopskou lihovinu tej, pekli si chleba a pěstovali evropskou zeleninu, které se na náhorní planině báječně dařilo: „Hrách byl jeden a půl metru vysoký, brambory zrůdně veliké a rajčata dozrávala po celý rok.“ Bavili se hraním whistu, pozorováním pestrobarevných ptáčků, a kdyby je netrápily okovy na nohou a neustálá obava, „že mohou být kaž dým okamžikem odvedeni na mučení nebo shozeni ze skály“, dařilo by se jim vcelku dobře.
Skok do tmy
V létě 1867 trpělivost vypršela. Britský kabinet došel k závěru, že s Tewodrem se nelze rozumně dohodnout, a na konci léta královna odsouhlasila vojenskou expedici. Bylo to odvážné a nákladné (celkem to vyšlo na devět milionů liber) rozhodnutí, které The Times otevřeně označily za „skok do tmy“.
Provést úkol měla britská armáda v Indii, což dávalo smysl: Suez ještě nebyl prokopán, Bombaj byla nejbližším velkým přístavem a indické jednotky byly zvyklé na boj v tropech. Do čela výsadku se postavil jeden z nejschopnějších vojáků britského impéria: Robert Napier – budoucí první baron z Magdaly, který se během povstání sipáhiů a druhé opiové války v Číně naučil terorizovat domorodce jako nikdo druhý.
Přípravy byly mimořádné. Britové vyslechli všechny dostupné znalce afrických poměrů, začali shromažďovat zásoby a ve vídeňské mincovně nechali vyrazit 500 tisíc tereziánských tolarů, protože nic neotevíralo srdce Etiopanů lépe než skoro třicetigramová stříbrná mince s portrétem dávno mrtvé, zato báječně prsaté rakouské panovnice.
Napier si řekl o 13 tisíc vojáků (čtyři tisíce Angličanů a zbytek domorodců), dvakrát tolik pomocných sil, zhruba stejný počet tažných zvířat – a dostal je.
V říjnu 1867 – jak již víme – přistály v Zulském zálivu první jednotky, v lednu příštího roku se za doprovodu hudby a dělových výstřelů vylodil Napier a nekonečný had lidí a zvířat vyrazil do nitra Etiopie, země, kterou Moorehead na základě Rassamových zápisků vystihl slovy: „Biblický svět černé Etiopie se nezměnil; hostiny se syrovým masem, houfy domorodců v bílých hábitech, potulující se po krajině, vesnice zpustošené válkou, vychrtlé prorocké postavy koptských kněží, vynořující se z kruhových chýšových kostelů, dětinský postoj úředníků, žalostný strach z krále, pití teje, květiny, med, řev lvů za nocí, rozsáhlé horské obzory, bigotnost a středověké násilnictví uprostřed fantastické přírodní krásy.“ Viktoriánské večeře
Nejdřív cesta – alespoň tedy v podání důstojníků – připomínala opulentní banket. Napier podle Stanleyho pořádal každý večer „enormní viktoriánské večeře“, při kterých prý pokaždé všechny okouzlil – statný, modrooký, vlídný a zdvořilý; dokonalý symbol doby, kdy ještě dobré způsoby patřily k válce. Jenže komunikační trasy se neustále prodlužovaly, sluhové se museli vrátit k pobřeží, zásoby se tenčily, a dokonce i v Napierově stanu se místo koroptví servíroval hrachový pudink.
Přes každou horskou bystřinu bylo třeba vystavět most a nekonečné putování v krajině bez cest všechny – včetně oněch čtyřiačtyřiceti indických slonů – nesmírně vyčerpávalo. Kdyby Tewodros znal historii napoleonských válek a adoptoval ruskou taktiku neustálého ústupu spálenou zemí, mohla výprava snadno skončit katastrofou.
Král ale místo toho kočoval kolem Magdaly, terorizoval místní kmeny a vlastně se zdálo, že se na příchod Angličanů těší. „Přál jsem si, aby ke mně přišli lidé z Vaší země, a proto jsem se k Vám špatně zachoval. Jsem šťasten, že přicházejí. Nezáleží, jestli porazí oni mne, nebo já je, vždycky budu Vaším přítelem,“ napsal v dalším „milostném“ dopise Rassamovi.
Nejvíc ze všeho spoléhal na své dělostřelectvo a obrovský bronzový moždíř, který dal vytáhnout na jeden ze sousedních kopců. Když konečně výprava – v dubnu 1868 – dorazila na dohled k Magdale, byly síly obou táborů početně skoro vyrovnané: provincie postupně odpadávaly, armáda se rozutekla a Tewodrovi zbylo jen zhruba deset tisíc bojovníků.
Poslední den před bitvou strávil masakrováním domorodých zajatců, které chtěl přitom nejdřív propustit: jednoho sám probodl mečem, dva jiné zastřelil a dvě stovky dalších nechal shodit ze skály. Noc po dle Rassama strávil pitím a modlitbami k Bohu, kterého prosil, aby mu tyto nejnovější ukrutnosti odpustil.
Napier mezitím dalekohledem obhlížel Magdalu a pevnost vystavěná na plochém vrcholu skoro tři tisíce metrů vysoké hory v něm budila respekt. „I kdybychom nebrali v úvahu samu Magdalu, systém pevnůstek předčil všechno, co jsme očekávali,“ napsal do oficiální zprávy.
Královnina pistole
Samotná bitva (počtem obětí spíš šarvátka) proběhla dle klasického scénáře koloniálních válek. Když se na planinu pod Magdalou vydrápaly první zcela vyčerpané britské jednotky, objevil se nad vrcholkem hory obláček kouře, poté zahřměl výstřel a vzduchem prolétl granát. Tewodrův veliký moždíř se hned při první ráně roztrhl a menší etiopská děla pálila beznadějně mimo. Vzápětí planinu, jak napsal Stanley, „zaplavilo svými hnědými těly“ asi pět tisíc Etiopanů, kteří se za zpěvu válečných písní pokusili smést nepřátele dolů do údolí.
Britů se v prvé vlně nahoru dostaly jen asi tři stovky, jenže zaklekli spořádaně do dvou řad a začali Etiopany kosit salvami svých sniderovek (moderní zadovky Snider-Enfield), které byly schopny vypálit sedm ran za minutu.
Když vousatí sikhové z 23. paňdžábského ženijního pluku odrazili v boji muže proti muži nápor Etiopanů a na planinu se konečně vydrápala britská artilerie, bylo rozhodnuto. Etiopané bojovali statečně, ale nakonec museli ustoupit. Stálo je to 700 mrtvých a asi 1200 raněných. Britové – respektive sikhové – měli pouhé dva mrtvé a 18 zraněných.
Toho večera se Tewodros pokusil o sebevraždu, ale díky zásahu jednoho šlechtice si ustřelil jen kus ucha. Poté si dal zavolat zajatce a Rassama s pistolí v ruce ujišťoval o svém neochvějném přátelství. Byl opět patetický, lítostivý i veselý zároveň a nikdo netušil, co v příští vteřině provede – nakonec však Evropany po více než čtyřech letech propustil. V noci se pokusil se svými bojovníky uniknout, ovšem Magdalu obklíčili muslimští Gallové – které Tewodros dříve s takovou chutí masakroval –, a kdykoli se k jejich řetězu někdo přiblížil, posměšně pokřikovali: „Jen pojďte, miláčkové, pojďte.“
Velká část Etiopanů se vzdala, ale Tewodros se odmítl podrobit a ráno vyjel s asi padesátkou věrných na planinu. Nejdřív se pokoušel odtáhnout do pevnosti baterii děl, poté ho popadl amok, vyskočil na koně, jezdil sem a tam, vykřikoval cosi o tom, že je statečný muž, střílel do vzduchu a vyzýval Brity, kteří ho dokonale ignorovali, na souboj. Po obědě zahájil Napier poslední útok. Nejdřív Britové dobyli první bránu, poté druhou (celkem je to stálo 15 mrtvých), a když se pak řítili k samotnému paláci, byl najednou konec: nikdo už nebojoval a teprve po chvíli objevili na zemi Tewodrovu mrtvolu. Střelil se do úst jednou z pistolí, které mu kdysi poslala královna Victorie a právě podle ní ho nyní britští důstojníci poznali.
Domů
Britové pak naložili na slony cennosti, vyhodili do povětří všechny budovy v Magdale a zemí, ve které se schylovalo k občanské válce, se vydali k pobřeží. V červnu 1868 tam s vypětím všech sil dorazili, nalodili koleje, vodní kondenzátory, 39 přeživších slonů a vypluli zpět do Bombaje. Na pobřeží po nich – kromě dvou přístavních mol a několika opuštěných lokomotiv – nezůstalo nic.
Pološílený etiopský král Tewodros II. čtyři roky držel v zajetí britského konzula Charlese Duncana Camerona a asi třicítku evropských misionářů a řemeslníků s rodinami.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
