Menu Zavřít

Za daně chytřejší

27. 1. 2011
Autor: Euro.cz

Je třeba snížit zdanění práce či zavést zvláštní režim na zdravotní odvody pro OSVČ

Daním neutečeme a erár nás bude škubat, jak umí. Podstatné je, aby to uměl. Daně nebudou nikdy příjemné, rádi je mít taky nebudeme, ale chytřejší by být měly. Chytrý erár škube Colbertovskou husu tak, aby nekejhala přespříliš. Tedy s minimem škod pro ekonomický růst a zaměstnanost. Zvykněme si na to, že valná část české daňové politiky, pokud bude sebezáchovná, bude vycházet ze dvou zásadních poznání. Za prvé: Německo, dnes nejlépe fungující velká evropská ekonomika, má 37% daňovou kvótu (tedy sumu všech vybraných daní včetně sociálního pojištění poměřovanou k hrubému domácímu produktu) jen nevýznamně vyšší než Česko s necelými 35 procenty.
Za druhé: z nových členských zemí mělo vyšší daňové zatížení než Česko pouze Maďarsko a Slovinsko, ostatní země mají daňovou zátěž často výrazně nižší. Není třeba připomínat, že představují pro Českou republiku významnější daňové konkurenty než země s vysokou daňovou kvótou typu Dánska, Švédska nebo Finska.
Tyto země sice mají přerozdělování podstatně vyšší nežli Česko, ale my na tom opravdu nejsme s kvalitou a čistotou vládnutí, s ohromnými investicemi do školství, vědy a výzkumu jako oni. Země, která dokázala svá nejlepší léta bohapustě prožrat, aniž by se dokázala postarat právě o tyhle oblasti, by měla být zejména vůči zvýšenému přerozdělování velmi zdrženlivá. Vysokými daněmi bychom se jim bez dalšího mohli nikoli přiblížit, ale velmi rychle vzdálit.

Z majetku odvádíme málo

Potřebujeme postupně vyrovnávat rozpočtové schodky, a vždycky to musíme udělat rychleji než třeba Francouzi nebo Němci. Z hlediska potřebné fiskální stabilizace ale platí, že ti, kteří to v minulosti dokázali, to udělali s převahou opatření na straně výdajů.
Na druhé straně není žádným tajemstvím, že struktura daní v České republice se v některých ohledech hodně odlišuje od daňové struktury, která je označována za relativně nejméně škodlivou pro ekonomický růst a zaměstnanost. A platí jedna věc: více než celkové zdanění ekonomickému růstu a zaměstnanosti vadí špatně nastavená struktura daní, jejich vlastní konstrukce a výběr. Tady dopadáme vskutku neslavně.
Při srovnání daňové struktury zprůměrované za země OECD a daňové struktury Česka vyniká velmi vysoká tuzemská závislost na platbách sociálního a zdravotního pojištění. To vzhledem k řadě charakteristik je navíc lepší považovat za sociální a zdravotní daň, jejichž podíl 44,6 procenta na celkových daňových výnosech je v případě České republiky zcela mimořádný. Naopak přímé zdanění příjmů fyzických osob a korporátních zisků je u nás výrazně nižší. Kombinovaný výnos je s necelými 22 procenty o třináct procentních bodů pod průměrem OECD. Jen u korporátních daní přitom hovoří experti o jejich vysoké škodlivosti pro růst, investice a zaměstnanost. V podstatě zanedbatelné jsou v České republice majetkové daně, ačkoli mají nejmenší distorzní účinky, docela dobře se dají vyměřovat i vybírat. Pokud jde o zdanění spotřeby, je Česko v podstatě na průměru OECD, a připravované daňové změny dále zvýší závislost na výnosech ze zdanění spotřeby. Je to o hodně lepší než danit korporátní příjem a o něco lepší než danit osobní příjmy.
Zdanění příjmů fyzických osob a korporátních zisků včetně kapitálových výnosů se v České republice postupně snižovalo. Posledním výrazným zásahem byly reformy Topolánkovy vlády. Ale v případě korporátních daní došlo k poklesu v posledních deseti až dvaceti letech všude, neboť právě tady si země významně konkurují.

Neinspirujme se Maďarskem

Významným problémem českého daňového systému je velmi vysoké zdanění práce. To totiž nepřispívá k tvorbě a udržení pracovních míst, ale spíše naopak. Příkladem budiž „single“ pracovník, který pobírá průměrnou mzdu. Přes zavedení kvazirovné daně odváděl státu podle údajů za rok 2009 z platu 41,9 procenta. Daňový klín zahrnující daně z příjmů i sociální a zdravotní pojištění je ovlivňován především neobvykle vysokým podílem sociální a zdravotní daně na HDP (spolu s Francií nejvyšší ze všech zemí OECD – 16,1 % HDP). Navíc s absolutně nejvyšším podílem na celkovém objemu vybraných daní (44,6 % oproti 37,6 % v Německu a 37,2 % ve Francii; průměr OECD je 25,3 %). Tímto nastavením daňového systému na vysoké zdanění práce se Česko dosti podobá Francii, která rovněž přenáší značnou část odvodové zátěže na zaměstnavatele. Maďarsko je druhý příklad, ale tím bychom se opravdu neměli inspirovat.
V českém prostředí plodí takto nastavený systém nejen výrazně odlišné daňové zatížení zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných (OSVČ), ale také perverzní stimuly v podobě „černého pasažérství“. Problematika OSVČ vzhledem k jejich schopnosti ovlivnit vykazovaný příjem je v mnoha zemích řešena zcela odlišně od české úpravy. Nechybějí příklady zemí, které například z hlediska zdravotního pojištění vytvářejí z OSVČ samostatnou kategorii, která podléhá zvláštnímu režimu (paušální platby pojistného, povinnost se pojistit soukromě – viz Německo).
V případě důchodového pojištění je u nás problém černého pasažérství OSVČ zesilován existencí redukčních hranic a vysokým náhradovým procentem v případě nejnižších příjmů. Tato kombinace vytváří silné stimuly pro zatajování příjmů, a tím minimalizaci odvodů do průběžného pilíře. Něco bychom s tím měli dělat, a to docela rychle. Je rovněž velkou otázkou, jak daleko si česká politická reprezentace přeje jít v nastavení kombinace efektivní sazby daně z příjmů minus vyplacených sociálních dávek. Výsledné zdanění je totiž velmi diferencované v závislosti na sociálním a rodinném postavení poplatníka v míře, jež je v zemích OECD zcela neobvyklá, a to i v silně katolických zemích. Na to, že jsme nejateističtější stát na světě, jsme vytvořili daňovou strukturu, která je snad vysvětlitelná jen přítomností lidovců ve všech porevolučních koalicích až do jejich zániku jako parlamentní strany a neochotou ostatních koaličních partnerů nechat se „trumfnout“. Nejen že to není fér, ale je to pomatené a blbé.
Jako náhradu za „katolickou“ daňovou strukturu je možné podle některých argumentů považovat plánované zvýšení daní uvalovaných na spotřebu zboží a služeb. Tyto daně (typicky DPH a spotřební daň) jsou u nás ve vztahu k HDP s 11,5 % o něco vyšší než průměr OECD s 10,8 %. V souvislosti s diskutovanými návrhy na financování transformačních nákladů penzijní reformy se však zvýší téměř o tři procentní body a bude poměrně vysoko nad (neváženým) průměrem OECD. Trnitá cesta k nápravě pokřivené daňové struktury v tuzemsku pak vede přes zvyšování majetkových daní. Ty jsou s podílem na HDP 0,4 procenta v Česku spolu se Slovenskem nejnižší v OECD. Průměr je někde kolem 1,8 procenta HDP. Jde přitom o typ daní, které nejméně brání ekonomickému růstu a relativně snadno se vyměřují.

bitcoin_skoleni

Recepty na nápravu

Je otázkou, zda český daňový systém není natolik závislý na svojí historii a zároveň tak vzdálen od optimální daňové soustavy, která by co nejméně překážela ekonomickému růstu a zaměstnanosti, že budeme vždy usilovat o „druhé nejlepší řešení“. Prostě na optimum nemáme. Co bychom tedy měli a mohli udělat?
Snížit zdanění práce, konkrétně odvody na sociální a zdravotní pojištění, a to především u zaměstnavatelů. Lze to řešit přesunem ze zaměstnavatele na zaměstnance při následném zvýšení příjmu . Toto je například letos přijatý německý princip v případě zdravotního pojištění.
Potřebujeme opravdu seriózně zvážit separátní režim pro OSVČ. Když nic jiného, tak se zamyslet nad zavedením paušálního pojistného pro OSVČ v případě zdravotního pojištění kalkulovaného jako průměrné náklady na zdravotní péči na OSVČ. Případně zavést kombinaci komunitní prémie s přirážkou pro vyšší příjmové skupiny OSVČ až do úrovně ekvivalence se stejně honorovanými zaměstnanci. Fakticky by se jednalo o příspěvek na solidaritu se zaměstnanci a státními pojištěnci v případě příjmově silných OSVČ typu advokátů, konzultantů apod.
Daňař, který zároveň přemýšlí o podpoře zaměstnanosti, by se zabýval zavedením nezdanitelného minimálního základu při výpočtu odvodu pojistného na zdravotní a sociální pojištění u zaměstnanců, kteří pobírají nízké mzdy.
Výpadek odvodů v případě reálné redukce zdanění práce může nejlépe kompenzovat zvýšení majetkových daní. Změníme kvůli tomu rozpočtové určení daní, no a co? Pominout nelze ani efekt rozpočtově neutrálního, postupného, v čase rozloženého zvýšení ekologických daní a emisních povolenek. Zde však buďme opatrní, jsme nejprůmyslovější země EU a nepotřebujeme si dávat záseky, které nevydržíme.
Vzhledem k posledním zprávám o epidemii obezity v Česku bych se znovu přimluvil za zavedení spotřebních daní u potravin s vysokým obsahem cukru a živočišných tuků s prokázaným vlivem na zdravotní stav populace a na směřování výnosu těchto daní do zdravotnictví. Předtím, než to zavedeme, zkoumejme, jak se to osvědčilo Dánům.

Osekejme výjimky

Tahle země si dluží zrušení zdanění superhrubé mzdy. Byl to nesmysl, navíc nespravedlivý, tak přiznejme barvu a zvyšme sazbu příjmové daně u fyzických osob.
Že potřebujeme snížit výjimky u příjmových daní, to je nošení dříví do lesa: podstatná probírka je zcela na místě.
Sjednocení sazeb DPH je bolestivé. Analýza nositele Nobelovy ceny Johna Mirrleese ukazuje, že jedna sazba DPH je lepší než současný systém. Dopady na slabé a potřebné je možno kompenzovat cílenými sociálními dávkami, a ještě stále dost peněz zůstane, neboť ze snížené sazby profitují velmi výrazně i příjmově nadprůměrné vrstvy. Mirrlees konstatuje, že sjednocení sazeb DPH zachycuje větší část příjmu těch, kteří mohou manipulovat s daňovým základem v případě přímých daní a zvyšuje podněty k práci těm, jimž sjednocená sazba není kompenzována. Nutno podotknout, že má být kompenzována důchodcům a slabým a potřebným.
Zopakujme si to ještě jednou: více peněz na daních eráru odvádět nikdo nechce, ale dobře nastavený daňový systém vypadá o hodně jinak než ten náš. Náprava bude bolet, bez nápravy se ale budeme posléze všemu divit. Vraťme se k normálu. Normál není ideál, ale jak seznal již Vladimír Špidla, ideál není z tohoto světa.

  • Našli jste v článku chybu?