Šéf eurokomisařů José Manuel Barroso minulý týden mluvil o největší krizi v historii Evropy. Ta je však jen částí znovuožívající krize světové. Vedly snad poslední tři roky odnikud nikam, ze tmy do tmy?
Foto: Profimedia.cz
Vypadá to tak. Americký ekonom Nouriel Roubini ve svém posledním proroctví (v zásadních předpovědích se zatím nezmýlil nikdy) definoval současnou situaci následovně: „Rizikem, jemuž čelíme, není jen mělká recese se dvěma propady, ale vážná kontrakce, která by se mohla vyvinout ve druhou Velkou hospodářskou krizi. Zejména, pokud se krize eurozóny vymkne kontrole a povede ke globálnímu finančnímu zhroucení.“
Nečas připraven
Co na to vládní Praha? Už i Miroslav Zámečník, člen NERVu, má za to, že „nemůžeme vyloučit velký otřes v ekonomice“. A veřejně radí premiérovi, aby se za těchto okolností vzdal důchodové reformy, tedy každoročního vyvádění 20 miliard korun z veřejného průběžného systému do soukromých penzijních fondů. Petr Nečas reagoval příznačně. Reforma může a musí být, protože těch 20 miliard bude „nabíhat postupně“ osm až 10 let. Tím mezi řádky a důrazně sdělil, že pokládá současný vývoj eurozóny i světa nanejvýš za hrozbu mělké, cyklické a hlavně krátkodobé recese. Ať jsou klidně třeba dva propady během tří let! Ukáže-li prognóza v lednu 2012, že růst HDP bude nižší, přistoupíme k dalším rozpočtovým škrtům.
Musíme být připraveni na všechno, na všechny situace, sděluje s úsměvem premiér Nečas. Nezdá se však, že by byl připraven na to, že Velká hospodářská krize také „nabíhala postupně“ a vlekla se – s několika „křehkými oživeními“ a šokujícími propady – až 12 let (1929–1941). Hlavně, že „kteroukoli koaliční stranu definitivně přešla chuť, že se bude někde přidávat,“ prohlásil premiér předminulou neděli v show Václava Moravce. Hlavně, že máme levné dluhopisy, nízké úroky. Hlavně, že „politika vlády pod mým vedením má důvěru mezinárodních ekonomických kruhů“. Potud Nečas.
Tupá ostrost
Podobně hovoří ministr financí Miroslav Kalousek, dvakrát již za výkon své funkce poctěný cenou časopisu Emerging Markets. Podle něj v případě vážnější krize bude třeba „opustit politiku tupých škrtů a zahájit politiku škrtů velmi ostrých“. A svoji tuplovanou osobní slávu označil za „samozřejmé ocenění… úsporné politiky vlády, která chce za každou cenu konsolidovat veřejné rozpočty.“
Opravdu to řekl: Za každou cenu! A navíc ve Washingtonu, kde se hlavouni zrovna hádali – podobně jako ve Vratislavi (v listopadu hádání vyvrcholí v Cannes) – o to, jak spasit svět, Evropu, Řecko, francouzské a německé banky, ba i německou kancléřku Merkelovou. Jak ubránit neexistující globální rovnováhu před vzrůstající vahou BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Jak napravit pošramocenou transatlantickou vazbu mezi federální Amerikou a kakofonií Evropské – řekl by Klaus, kdyby ctil pravdu – „neunie“. Jak vrátit lidi do práce, k víře v demokracii a do zlatých časů růstu. Za jakou cenu se tak zásadní výdobytky pořizují? Deset let po roce 1929 byla tou cenou druhá světová válka.
Odložená nutnost
Držme se předpokladu, že do stejné řeky se dvakrát nevstupuje a že lidstvo, manažeři a státníci jsou akumulátory minulých zkušeností, nejlepších nástrojů proti repríze cesty pekel. Jednu takovou zkušenost zprostředkoval právě Nouriel Roubini. Chce, abychom konečně připustili, že úsporná opatření mají recesivní účinky. Zemím jako Řecko – periferii eurozóny – podle něj nic jiného nezbývá. Ale „země schopné zajistit krátkodobou stimulaci by tak měly učinit a svá úsporná úsilí odložit“, říká doslova Roubini.
Kdyby byl na doslech Kalousek, aspoň jednu „výchovnou“ by mu přišil. I když čistě teoreticky – podle dostupných makročísel – může být kandidátem na politiku odložených škrtů zrovna Česká republika rozhodně víc než Británie, na kterou poukázal americký ekonom.
Samozřejmě, že je to složitější. To se to káže z Ameriky, když mají k dispozici mohutný federální rozpočet a dolar coby globální rezervní měnu. Z čehož plyne, že úroky amerických státních dluhopisů jsou na historicky nejnižší úrovni. Obama si zkrátka může dovolit vyhlášení „plánu zaměstnanosti“ za 447 miliard dolarů a zvyšovat strop deficitu – byť za řevu republikánů. A policie na Wall Street může stříkat pepř do očí pokojným demonstrantům, kteří správně tuší, že především oni zaplatí větší část záchranných operací a „injekcí“ do ekonomiky.
Vodováha na vodě
Evropa nemá ani unijní dluhopisy (eurobondy), ani silný federální rozpočet, ani jednotnou politickou vůli. Zato však až 27 různých zájmů a různě razantních domácích xenofobů, 27 evropských „čajových dýchánků“, leckdy horších než americká Tea Party. A tak musí „uklidňovat trhy“ Evropským fondem finanční stability (EFSF) a – to není totéž! – Evropským mechanismem finanční stabilizace (EFSM), které mají být v roce 2013 nahrazeny jediným Evropským mechanismem stability (ESM).
Ale hlavně Evropa musí přehánět částky, jimiž fondy mohou disponovat. A trnout hrůzou, kdy a zda vůbec dojde k ratifikaci v 27 parlamentech, bez nichž nemohou být žádné společné kroky aktivovány. Evropa musí rozmluvit Finsku, aby za pomoc Řekům nechtělo do zástavy aténskou Akropoli. A musí zároveň s trhy uklidňovat evropskou ulici – mnohem divočejší, než je ta americká. Nechce-li zatím stříkat nespokojencům do očí pepř, alespoň jim tam háže písek. Například schválením daně na finanční transakce, které by mohly přinést až 55 miliard eur – přes odpor USA (Wall Street), Velké Británie (City of London) a České republiky (Kalousek).
Na celosvětovém „vyvažování“ mezi záchranou a bankrotem, růstem a podtínáním růstu se nezměnilo nic od startu krize na konci roku 2007. Jaký je poměr cena–výkon tohoto bludného kruhu, je těžké soudit. Nouriel Roubini je o něco zevrubnější: „Pomýlené politiky během Velké hospodářské krize vedly k obchodním a měnovým válkám, neřízeným úpadkům z předlužení, deflaci, sílící příjmové a majetkové nerovnosti, chudobě, zoufalství, sociální a politické nestabilitě a v posledku k vzestupu autoritářských režimů a druhé světové válce.“
