Za sexy architekturu

16. 12. 2005

Třikrát Jan Kaplický

„Sexualita je přijímána ve všech ostatních oborech vizuálního umění – malbě, sochařství, fotografii, filmu a především módě. Proč je v architektuře takovým tabu? Proč je považována za špatnou? Myslím, že pravda je právě opačná. Není jí dost. Podívejte se na ty tisíce budov počaté lidmi, kteří nikdy neměli milostnou schůzku ani sex.“ (Jan Kaplický)

Žádnému českému architektovi tuzemská média nevěnují tolik pozornosti jako Janu Kaplickému, o žádném nebyl natočen dokumentární film a málokterý má na trhu aspoň jednu knihu o své tvorbě. Kaplickému teď naráz vyšly hned tři. O tom, že si zájem o svou osobu a dílo i titul nejvýznamnější český architekt současnosti zaslouží, není sporu. Že však jeho stavby většina z nás může znát jen z fotografií, celé věci dodává nádech absurdity. Pomalu se začíná podobat Járu Cimrmanovi. Budeme o něm vědět skoro všechno, ale to nejdůležitější bude stále chybět. Největší Čech, co nikdy nežil, a největší architekt, který tu nic nepostavil.

V nyní vydané knize Album Kaplický na toto téma mimo jiné píše: „Stavěli jsme a stavíme v mnoha zemích. V České republice nic, vůbec nic. Proč? Nevím. Nebo možná tajně ano.“ Loni při premiéře filmu Profil, který o něm natočil dokumentarista Jakub Wagner, na tutéž otázku odpověděl, že má pocit, jako by lidé, co odešli do emigrace, byli v České republice stále na jakési „šedivé listině“.

V posledních týdnech se o Kaplickém mnoho napsalo. Ale co stojí v oněch knihách?

Klišé, ale upřímná

Vedle osobně laděného Alba se minulý měsíc objevil také soubor Kaplického kreseb Sketches a fotografická publikace Česká inspirace. Album je nejzajímavější i nejproblematičtější. Kniha je osobním vyznáním, životopisem i přehledem Kaplického názorů a inspiračních zdrojů. Krátké texty se střídají se stránkami fotografií, které jsou z toho či onoho důvodu pro autora důležité. Je zde všechno možné od snímků květin a mořských pláží přes fotografie architektury a letadel až po obrázky přátel a rodiny.

Kniha na jedné straně nabízí poutavý vhled do Kaplického světa, na druhé občas nemile překvapí banalitou předkládaných mouder a autorovou ješitností. Když například dokument Profil označuje jako „dnes již proslulý film“, působí to přinejmenším komicky. Když popisuje, jak se za jeho života proměnil telefon, vyzývá („Vytvořme něco tak poetického, barvitého a ohromujícího, jako je modré nebe.“) nebo deklamuje („Sedět na pláži je krásné. Ta krásná žena na pláži. Sedět v pařížské kavárně u skleničky. Sedět pod modrou oblohou. Chodit bosky po pláži…“), člověku se vnucuje pocit, že jde jen o klišé, kterými nemá cenu ztrácet čas.

Tak jednoduché to ale není. Některým Kaplického textům by možná prospěl přísnější editor, jsou však nebývale intimní zpovědí, na jakou si málokterý tvůrce troufne. Kaplický zde přímo i nepřímo odhaluje základy svého přístupu k architektuře. I ona patetická obhajoba krásy je myšlena hlavně jako výzva, abychom se nebáli krásu vnímat jako architektonickou hodnotu. A stejně tak smyslnost, barevnost, plasticitu či sexualitu – což nejsou zrovna kategorie, které si dnes běžně asociujeme s architekturou. V tomto smyslu jde pak spíše o výzvu k revoluci.

Úvahy o materiálech a strukturách se proto v knize mohou střídat s ódami na bikini („Jaká inspirace.“) nebo na dobré jídlo a pití („Večeře pro dva v Brasserie Lipp v Paříži patří rozhodně k mým vrcholným celoživotním zážitkům… Je to, a musí to být, součást procesu tvorby krásných budov.“). K nejzajímavějším částem knihy patří kapitoly, ve kterých Kaplický čtivým stylem rekapituluje svou profesní dráhu.

Od Venuše k Evě

Další dvě knihy jsou určeny jen pro opravdu velké ctitele Kaplického díla. Sketches jej ukazují jako mistra architektonické kresby, jenž několika tahy dokáže vystihnout základní koncept zamýšlené stavby. Zajímavým detailem je, že předmluvu napsala nejuznávanější architekta současnosti Zaha Hadid: „Jeho kreace jsou vždy svěží a originální – odlišné od toho, co už člověk viděl – ale zároveň velice přirozené, jako by byly vždy součástí našeho světa.“

Česko-anglická kniha Česká inspirace / Czech Inspiration je určena primárně pro zahraniční publikum. Kaplický do ní spolu se svým přítelem, architektem a publicistou Ivanem Margoliem, vybral více než dvě stě inspirujících příkladů projevu českého génia. Krom děl slavných i méně slavných tvůrců z nejrůznějších oblastí mezi příklady české inspirace samozřejmě nesmějí chybět ani krásné ženy - kniha symbolicky začíná soškou Věstonické Venuše a končí fotografií Evy Herzigové. Jako nástroj propagace České republiky směrem do zahraničí jde o velice příjemné a svěží dílko, co by však kniha měla dát českému čtenáři, už moc jasné není.

Jan Kaplický (68) od roku 1968 žije a pracuje v Londýně. Před založením vlastní architektonické kanceláře spolupracoval s Renzem Pianem, Richardem Rogersem a Normanem Fosterem. Prvním velkým úspěchem jeho studia Future Systems bylo druhé místo v soutěži na Bibliothéque National v Paříži v roce 1989. V roce 1999 získalo studio za novinářské centrum na kriketovém stadionu Lord‘s Stirlingovu cenu, udělovanou nejlepší britské stavbě roku. Od roku 2000 je Kaplický čestným členem Royal Institute of British Architects.

Jan Kaplický: Album Labyrint 2005, cena 390 Kč